Sdružení přátel Pardubického kraje

Historie plochodrážního sportu v Chrudimi

Jaroslav Machač - vlevo, zde ovšem jako druhý na Zlaté přilbě 1962, dále vítěz Němec Josef Seidl a třetí Antonín Šváb. Foto: archiv autora

14. 03. 2008 O plochodrážním sportu se traduje, že se po svém "zrození" v Austrálii cca ve dvacátých létech minulého století rychle vydal do staré dobré Anglie, kde zakotvil a v příznivých podmínkách se jal úspěšně vzkvétat. To ovšem nezůstalo utajeno evropskému kontinentu a ten zatoužil mít tuto vzrušující podívanou také. No, a nás může těšit, že jednou z prvých zemí, kde se na kontinentě začala plochá dráha "chytat", byla tehdejší Republika Československá a v ní pak zejména východočeský region.
Pochopitelně, vždyť v Pardubicích se na dostihovém závodišti začal jezdit nejstarší z dosud živých plochodrážních závodů na evropském kontinentě, slavný závod o Zlatou přílbu. Nu, a protože města Chrudim a Pardubice jsou od sebe vzdálena coby kamenem dohodil, není divu, že tento sport v poválečném nadšení a v čase po prvém šoku z komunistického puče v r. 1948 zanechal i v Chrudimi velmi významnou historickou stopu.

Jak k tomu došlo? Představme si podmínky, jaké ve vztahu k tomuto sportu tehdy byly. Tak za prvé měli vládnoucí soudruzi zásadní výhradu tzv. ideovou, vždyť tento zdegenerovaný buržoazní sport nebyl dosud znám v SSSR a my jsme nevěděli, jak se k němu případně jednou náš vzor postaví. Druhý problém byl rázu praktického. Prvé specielní plochodrážní ovály se teprve začínaly stavět a zapůjčené atletické tratě dokázaly během závodu motorky zorat dvakrát naruby tak, že se musela dělat jejich generálka. Ta prvá výhrada šla leckdy obejít, vždyť uspořádání závodu bylo tehdy převážně finančně dosti zajímavé a na to slyší každá doba. A ta druhá…? I když za pronájem sportoviště byly na tehdejší dobu "pěkné peníze", málo platné, devastace oválu byla velice značná, proto není divu, že o tom atletičtí funkcionáři, čím dál, tím více, nechtěli ani slyšet. I nastávaly situace, že jezdci, pořadatelé i veřejnost závody chtěli, ale nebylo kde je uspořádat.
To se přihodilo i v naší poválečné plochodrážní baště, v Pardubicích. Město s tradicí Zlaté přílby i Lobkowiczova memoriálu hostilo závody na cyklistickém, později Gottwaldově stadionu v centru města. Závodilo se jednou do roka, ale tahle tradice vzala za své v roce 1951. Plochodrážníci tehdy dostali padáka a rázem stáli před problémem, kde jezdit, kde vzít náhradní trať. A právě tehdy vstupuje na scénu Chrudim.
Jestli dostali pardubičtí organizátoři nabídku od místních, jestli přišli k místním s prosbou o spolupráci či jestli to bylo ještě jinak, to je už dnes těžko dopátrat. Každopádně až do premiéry nového pardubického plochodrážního oválu ve Svítkově v sezóně 1954 se ve městě perníku škvárová plochá dráha nejela a příznivci smyků našli útočiště v Chrudimi.

Premiéra
Poprvé se na nově vybudovaném chrudimském stadionu mělo jet, jak napsalo regionální periodikum "Zář", za účasti mistrů plochých drah a pod záštitou ONV, MNV, ROH, armády a národních podniků "Transporta" a "Eva" o víkendu 14. a 15. července 1951. Ale snad se jelo až 4. a 5. srpna, neboť výsledky a krátký komentář ze závodu bylo možno si přečíst až v novinách z úterý 7. srpna. Možná nějaký informační šum, nebo v prvém termínu závody uplavaly, kdo už dnes ví! Závod nebyl zařazen ani v dobovém oficielním kalendáři, tam byl naplánován na 10. června do Pardubic. V Pardubicích ale už funkcionáři měli jasno, že doma prorokem nebudou a závod neodjedou, tak se obrátili na Chrudim. Zde pomohli závody připravit a doufali, že si na ně najdou cestu i diváci. Ti nezklamali, spíše předčili všechna očekávání. Na 16 tisíc diváků vidělo vítězství pražského Jana Lucáka před ing. Hugo Rosákem, Miloslavem Špinkou z Pardubic a Václavem Stanislavem, tedy naše tehdejší absolutní špička na startu!

Plochodrážní stadion, co o něm víme…
Naleznt v Chrudimi místo, kde se onen atraktivní závod, ale potom i celá plejáda dalších, jel, není těžké. Stačí si vzít do rukou plán města a najdeme v něm na západním okraji města ulici s jednoznačným názvem "K ploché dráze". Není významná, vede takzvaně nikam, ale podstatné je, že vedla diváky k mohutnému přírodnímu amfiteátru, ukrývajícímu uvnitř terénního zářezu a valů závodní ovál.
Jak stadion "v krásné zeleni zahrad", jak jej vychvaluje tehdejší tisk, spatřil světlo světa? Podle už zmíněné Záře je to výsledek brigádnické práce motoristů, když pomohla i armáda. To je jistě pravda, i když ne zcela úplná. Podle chrudimských pamětníků se totiž už za války rozhodli okupanti postavit zde velký stadion a provedli i první kroky, především zemní práce, tj. vytvoření oválné rovné plochy na jedné straně zahloubením do svahu, na druhé straně nahrnutím materiálu a navršením valů. Přesněji řečeno, oni jako nadřazená rasa hlavně plánovali a přikazovali, hrubou práci odvedli mnozí místní na brigádách, kterých se museli dobrovolně povinně zúčastnit. Brigádníci pováleční tedy nezačínali na tzv. zelené louce, ale navazovali na rozpracované dílo, což ovšem zásluhu ani jedněch ani druhých pracantů (často to byli titíž) nesnižuje. Stadion tedy nebyl dostavěn už v průběhu války, neboť její vývoj přinesl mj. i zastavení práce a z plánovaného díla zůstalo torzo. Někteří místní sice litují, že stavba tehdy nezačala o rok, dva dříve, neboť při jejich příslovečné pečlivosti by dílo určitě stálo zato a sloužilo by dodnes, ovšem to by pak nejspíše plochá dráha do Chrudimi nikdy nezavítala. Torzo, tak jak bezprostředně po válce vypadalo, se pro atletiku nejevilo jako vhodné, bylo ale natolik "stadiónové",že se ho mohli ujmout plochodrážníci a udělat zde ovál i spartánské podmínky pro diváky.

Tradice je na světě…
Závod v roce 1951, ať už se jel v tom či onom termínu, skončil úspěšně. Proto není divu, že se v roce 1952 chystalo další pokračování. Termín byl přidělen na 10. srpna. Jenže rok 1952 byl pro naší plochou dráhu velice krizový. Sotva totiž sezona začala, přišel na přelomu června a července striktní a neoblomný příkaz rozjetou sezonu okamžitě zastavit. Oficielním důvodem byl "momentální nedostatek benzínu na republikovém trhu". To, že plochodrážní motorky nejezdí na benzín, ale na metylalkohol zřejmě tehdejším papalášům nikdo neřekl. Zákaz byl tvrdý, výjimku nedostaly ani už stoprocentně nachystané závody, včetně toho v Chrudimi. Něco se ale šuškalo už dopředu a tak chrudimští stihli ještě, těsně před zákazem, jet alespoň méně co do kvality aktérů obsazený závod, a to v termínu 14. a 15. června, kdy zároveň naše plochodrážní špička jela "mistrák" ve Slaném. Zde se tedy na startovní listině objevili závodníci tzv. druhého sledu, reprezentovaného převážně začínajícími jezdci. Vítězem se stal L. Gruss z Kostic, těsně před Jiřím Seinerem z Pardubic. V dalším pořadí se umístili brněnský ing. Fr. Volavý, pardubický druhý z bratrů Seinerových - Zdeněk, dále Vladimír Černík z Rosic a skoro domácí Ladislav Sokol z obce se stejně ptačím názvem, Orel. Z později prosadivších se závodníků byli na startu např. Josef Kysilka či Frant. Irmiš z Českých Budějovic.

…a vzkvétá…
V roce 1953 má Chrudim nahlášen a schválen termín neděli 17. května pro tzv. oblastní závod, což tehdejší terminologií znamenalo domácí závod nejvyšší možné kvality za účasti všech našich plochodrážních hvězd. To nemůže nechat diváky ze širokého okolí chladnými, a tak je ve zmíněný den stadion zaplněný 25 tisíci diváky. Je na co se dívat, neboť "na dobře upravené závodní dráze" se odehrávají boje na ostří nože. A nakonec euforie, to když cílem finálové jízdy jako prvý prolétne závodník v typicky bílém svetru přes kožené oblečení - nesmírně populární "Slávek" Špinka z Pardubic. Za jeho zády zůstali další pardubický jezdec Rudolf Havelka, pražský ing. Hugo Rosák a další pardubický Josef Růžička. Kromě chvály dramatičnosti závodu dobový tisk radostně sděluje, že "většina závodníků jela na nových závodních strojích zn. JAP československé výroby, které se dobře osvědčily". Kdyby to tak četli v Britanii! Ale porušování autorských práv a patentů bylo za železnou oponou běžné a koneckonců v tomto případě pro nás osudově nutné. Originály pro nás dostupné nebyly. Zároveň tím je možno i říci, že to přispělo i k vyřešení vleklé krize strojového parku. Vždyť už rok na to vyvinul v Divišově konstruktér p. Simandl závodní speciál opravdu československé provenience, který se proslavil a nesl název ESO. Chrudimský stadion je u nás v tu chvíli jeden z nemnoha specielně plochodrážních, navíc je zavedený jako již se znalými a zkušenými pořadateli a koneckonců je na Pardubicku i dost kvalitních jezdců. Nepřekvapí proto, že se zde v třiapadesátém jede
o víkendu 8. a 9. srpna ještě jeden závod. Tentokrát je to opět utkání jezdců tzv. 2. a 3. výkonnostních tříd, zpestřením je i vložený závod sajdkár. Diváků je pochopitelně méně než na špičku, ale kdyby těch 10 tisíc diváků dneska přišlo třeba na juniorský šampionát, pořadatelé by asi zešíleli radostí. A jen stručně jak to dopadlo! Vyhrál Jaromír Baďura před ing. Františkem Volavým , Ladislav Sokol ve finále spadl a Josef Růžička pro defekt finále nedokončil. Sajdkáry pak vyhrál Kut před Šimanou, Šprochem a Prchlíkem.

…přes domácí mistrovství…
V roce 1954 začíná plochá dráha postupně prorážet blokádu nepřejícnosti, začíná se blýskat na lepší časy. Po tříleté pauze se obnovuje domácí šampionát jednotlivců. Skládá se ze šesti závodů a ten pátý, předposlední, je přidělen chrudimským pořadatelům. Opět malé termínové šachy, místo 15. srpna se nakonec jelo o víkendu 4. a 5. září a na startu byla kompletní tehdejší špička. Před více než 15 tisíci diváky byl nakonec nejúspěšnější Rudolf Havelka před Janem Lucákem, ing. Hugo Rosákem a Josefem Kysilkou, po šesti závodech se ale nakonec z titulu přeborníka ČSR radoval ing. Hugo Rosák. Renomé místních pořadatelů i kvalita dráhy byly vysoce ceněny a tak obdobný závod byl do Chrudimi přidělen i v dalším roce 1955. Závod se uskutečnil 16. a 17. července, diváků tentokráte přišlo 6 tisíc. Závod vyhrál ing. Hugo Rosák, který jel na Esu z dílny p. Simandla, stejně jako druhý R. Havelka. Třetí Václav Stanislav a čtvrtý J. Lucák pak startovali na JAPech. V depu z absolutní špičky tentokrát chyběli zranění M. Špinka a J. Kysilka.
V roce 1956 se po obnoveném šampionátu jednotlivců obnovuje i domácí šampionát plochodrážních družstev, neboli liga. Ze šesti závodů, které byly, v rámci této soutěže toho roku odjety, se dva uskutečnily v Chrudimi. Ten prvý se uskutečnil 24. června a utkala se družstva krajských automotoklubů z Pardubic a z Plzně. V dramatickém závodě byli nakonec šťastnější Západočeši kteří zvítězili o pouhých 8 bodů v poměru 58 : 50.
Počet diváků se nepodařilo nikde vypátrat, k disposici byla jen informace o tzv. finále, které se, už mimo soutěž, jen jako atrakce pro diváky, kteří na to byli ze závodů jednotlivců zvyklí, tehdy na závěr soutěžního klání konávalo a startovalo v něm po dvou nejlepších aktérech z každého teamu. To vyhrál A. Jarolím z Brna, hostující v teamu Pardubic, před J. Volfem st., který, ač z Ústí nad Labem, hostoval v teamu Plzně. Pro úplnost, třetím byl K. Kadlec z Plzně, když M. Špinka z Pardubic pro pád nedokončil. Ve druhém ligovém souboji, konaném toho roku
v Chrudimi, se dne 5. srpna utkala, tehdy u nás téměř neporazitelná Rudá Hvězda Praha (neměla ještě v Praze svůj stadion a v Chrudimi jí poskytli azyl) v pražském duelu s týmem KAMK Praha. Závod vyzněl až příliš jednoznačně pro "policajty" z RH, kteří zvítězili 74.5 : 32.5. Ani jednou neporaženým jezdcem v průběhu celého závodu byl J. Kysilka z RH. Zmíněné finále se tady už jmenovalo "Jízda o cenu ONV" a i v něm vyhrál J. Kysilka před oddílovým kolegou R. Janíčkem a svazarmovci Fr. Fialou a Václ. Stanislavem. 6 tisíc diváků tak vidělo vítězství teamu, který se, na konci této sezony, radoval z mistrovského titulu.

….až k mezinárodním výšinám
Málokde se do té doby jelo tolik závodů, jako v Chrudimi. A tak, když naše plochá dráha vstupuje do svého největšího boomu, Chrudim u toho nechybí. A nepaběrkuje! Ač už je tady konkurence v Pardubicích (svítkovský stadion už hostí závody mistrovství republiky i mezinárodní utkání), patří mezi ty pořadatele, kterým jsou přidělovány atraktivní mezinárodní závody, pořádané ÚAMK jako turné jinak nedosažitelných kvalitních jezdců ze Západu, ale i z Polska, kteří byli prvotně pozváni na tzv. Závod vítězství, každoročně pořádaný 9. května v Praze na Strahově.
Chrudim takovou slávu zažívá v neděli 12. května 1957. Téměř 16 tisíc diváků je svědky prestižních výkonů našich borců, kteří chtějí ukázat, jak dohánějí ztrátu za světem a jsou schopni svádět rovnocenné souboje i s ostřílenými světovými závodníky. Navíc se výrazně prosazují a osvědčují nové modely našich strojů ESO. Před nadšenými diváky vítězí R. Havelka před královéhradeckým Vlad. Uhrem, pardubickým (nyní ale už ve službách RH Praha) Jarosl. Machačem a rakouskou hvězdou Karl Killmeyerem. O rok později, tentokrát až 28. září. 1958, znovu v rámci mezinárodního turné zde opět vítězí náš jezdec. Tentokrát je to Luboš Tomíček, který vehementně proniká do naší špičky. Beze ztráty jediného bodu za sebou nechává Poláka Mariana Philippa, Jaroslava Volfa st., Jaroslava Machače, Libora Dušánka, Jaroslava Vidrmu, Bogdana Berlínského a Miloslava Špinku. A do třetice mezinárodně ještě o rok později.
V tomto roce se závod uskutečnil 4. října 1959 a své kvality tady potvrdil, když s plným počtem bodů zvítězil, Josef Hoffmeister z Německé spolkové republiky. V dalším pořadí dojeli Jaroslav Machač, Švéd Kurt Eldh, Miloslav Špinka, Luboš Tomíček, Richard Janíček a Švédové Curt Lundgren a Bert Strid.

Ústup ze slávy
Pořadatelé pravděpodobně spoléhali na přidělení dalšího ze série atraktivních mezinárodních závodů i v následném roce 1960, ale nedočkali se. Zřejmě z finančních důvodů tato krátká tradice vyšuměla a ÚAMK celý seriál přestal organizovat. Zaskočení pořadatelé na takovou eventualitu nebyli připraveni a tak se v tomto roce pravděpodobně žádná plochá dráha v Chrudimi nejela a pokud ano, ale nedopátrali jsme se jí, pak by se určitě jednalo o nějaký druhořadý podnik regionálního charakteru.
Pro rok 1961 bylo zřejmé, že slavným mezinárodním závodům je konec, proto pořadatelé vyvinuli velké úsilí a dostali do Chrudimi sice národní, ale hodně kvalitní závod. Jednalo se o druhý závod ze šestidílného mistrovství republiky jednotlivců. Ten se konal 21. května a stal se kořistí pozdějšího mistra Luboše Tomíčka. Spolu s ním v Chrudimi stáli na bedně i druhý František Richter a třetí Miloslav Špinka. Údaje o počtu diváků uvádějí číslo 6 tisíc. Toto číslo se ve srovnání s prvními závody zdá nízké, ale uvážímeli, že tento sport začal opět zabředávat do krize a obecně přestával táhnout davy diváků, byla to návštěva v té době hodně vysoká.
K ní přispělo i zajímavé pořadatelské zpestření, kterým byl navíc vložený minizávod našich zúčastněných plochodrážníků proti sovětským závodníkům, kteří v té době pilně sbírali zkušenosti a u nás byli na jednom z jejich prvých zahraničních výjezdů. Mezistátní klání se odjelo v osmi rozjížďkách a hosté z východu v něm zvítězili v poměru 26 : 22, ale výsledek nesmíme brát zas až tak vážně. Zatímco za Dosaaf Ufa, jak se sovětský výběr jmenoval, startovali čtyři tehdy nejlepší sovětští závodníci ( Igor Plechanov, Boris Samorodov, Farid Šajnurov a Leonid Drobjazko, zraněného Plechanova však ve všech jeho jízdách zastoupil náhradník Vsevod Něrytov) a každý startoval čtyřikrát, za náš Svazarm jel každý ze startujících jen jednou.
Zatímco závod v jedenašedesátém měl špičkové obsazení a díky vloženému závodu i mezinárodní punc, pro rok 1962 se podařilo získat "jen" prvoligové utkání družstev. To "jen" v uvozovkách znamená, že ligové závody u nás tehdy byly považovány za druhořadé a divácky méně atraktivní, i když jinde ve světě, zejména v sousedním Polsku přitáhnou ligová utkání plochodrážníků více diváků, než u nás třeba hokej či fotbal. Pro zajímavost připomeňme, že se po sezoně 1962 naše plochodrážní generalita rozhodla ligu zrušit a její znovuobnovení bylo v nedohlednu. Ale k vlastnímu závodu, o kterém toho víme pohříchu málo. Víme, že se uskutečnil 27. května a utkaly se v něm týmy Východočeského se Severočeským družstvem KAMK Svazarmu.
Závod byl velice vyrovnaný a skončil 55 : 53 bodům ve prospěch Východočechů. V hledišti bylo 6 tisíc diváků, což byla návštěva vysoce nadprůměrná a lze předpokládat, že padala na vrub dřívějších závodů.
Československá plochá dráha už v této době opět vězela až po uši v hluboké krizi a ta samozřejmě postihovala i jednotlivé pořadatele.
V Chrudimi získali v roce 1963 druhý ze dvou závodů, které byly kvalifikací pro účast v tohoročním mistrovství republiky jednotlivců. Vítězem tohoto závodu, konaného 26. května, se stal Antonín Kasper před Rudolfem Havelkou a Bohumírem Bartoňkem. Divácká kulisa se dosti ztenčila, přesnější údaj neznáme, ale jestli to byly 4 tisíce, tak je to hodně. Každopádně ti, kteří přišli, viděli poslední z oficielně v plochodrážním kalendáři naplánovaných závodů. Podle tohoto kalendáře se měl ještě v příštím roce 1964 odjet v Chrudimi 26. dubna závod kvalifikace mistrovství republiky jednotlivců tzv. skupiny "A", ale jeho přesunutí do sousedních Pardubic o něčem vypovídá. Problémy se asi sčítají, popularita plochodrážních klání silně ztrácí a tak mnoha plochodrážním stadionům po celé republice, včetně toho jednoho z u nás prvých, ve městě nad Chrudimskou, zvoní hrana. V dalších létech už Chrudim mezi pořadateli nefiguruje!

Marné pokusy o znovuvzkříšení
Myšlenka ploché dráhy mezi chrudimskými ale ještě zcela nezanikla. A když došlo v období 1966 až 1968 ke krátkodobému vzepjetí tohoto sportu u nás a nově se ustavila družstva krajských středisek Svazarmu, jejich "úkolem" mj. bylo, aby se, kromě na svých "kmenových" stadionech, pokusila plochou dráhu znovu oživit i na dalších, plochodrážně tradičních místech v příslušných regionech. V tom duchu byl do Chrudimi připraven, ve spolupráci s pardubickým družstvem, na 9. července 1967 závod o "Pohár Světa motorů" mezi družstvy Zlaté přílby a pražským "Speedway clubem". Ten závod se jel, ale pravděpodobně nakonec na některém jiném stadionu, než v Chrudimi...
Druhý, a dosud poslední takový zoufalý pokus o obnovu, se pak odehrál v roce 1970. V květnu toho roku si plochodrážní oddíl Zlaté přílby Pardubice pozval na sérii tří utkání polský druholigový team z Gdaňsku. Uspořádat tři závody stejného typu během jediného víkendu na stále stejném stadionu by bylo hodně absurdní, proto se pardubičtí rozhodli přenést druhý a třetí závod těchto klání do jiných, nedávno ještě tradičních plochodrážních bašt. Zatímco prvý z těchto závodů se uskutečnil v pátek 22. května na pardubickém stadionu ve Svítkově, druhý proběhl o den později, v sobotu 23. května ve Svitavách a vyvrcholení v podobě třetího závodu pak bylo v neděli 24. května v Chrudimi. V těch prvých dvou závodech pardubičtí zvítězili dosti výrazně, a to 69 : 38 bodům v Pardubicích a 64 : 43 bodům ve Svitavách. O třetím, chrudimském závodě, jsme si mohli přečíst v místní tiskovině "Budovatel" č. 21 ze 27. května 1970 toto: "….v neděli 24. 5. se opět po několika létech jela plochá dráha v Chrudimi. Krásné nedělní odpoledne přilákalo do ochozů stadionu více než 2 500 diváků. Pardubice zvítězily jen těsně 55 : 53 bodům. Při dopoledním tréninku se zranil jeden z polských závodníků a tak hostům v Chrudimi pomohl zapůjčený Jaroslav Machač, který byl, spolu s polským kapitánem L. Marsem za Poláky nejúspěšnější. Za Pardubice nejvíce bodovali oba zapůjčení závodníci, M. Rosůlek ze Slaného, který neztratil ani bod a dále J. Lid z pražské Rudé Hvězdy, který třikrát vyhrál a dvakrát byl druhý."
Ke kuriozitám tohoto závodu, které již ve zmíněném článku nebyly, patří třeba i to, že čtrnáctá z osmnácti rozjížděk byla "odmávnuta" již po třech kolech, takže musela být opakována na závěr závodů nebo to, že se pořadatelům nejspíše nepodařilo sehnat dostatečný počet dílů dřevěného bezpečnostního hrazení kolem závodní dráhy, takže ovál měl nakonec bariéru pouze v zatáčkách, rovinky byly do hlediště bez hrazení, což by dnes absolutně neumožnilo závod jet. Ale doba byla shovívavější, na konto neúplné bariéry se nic zlého nestalo a závod proběhl k všeobecné spokojenosti. Jako zajímavost lze zmínit i skutečnost, že tento závod byl pokud ne zcela poslední, pak alespoň jedním z nejposlednějších závodů v mnohaleté závodnické kariéře našeho legendárního plošináře J. Machače.
Nicméně, zatímco pro Svitavy i tento závod možná přispěl k tomu, že tam plochodrážní závody přežívají dodnes, pro Chrudim se, i přes tu v té době hojnou diváckou kulisu, jednalo o labutí píseň, která více než devatenáctiletou tradici ploché dráhy v tomto krásném městě nad Chrudimkou, uzavírá.

Závěrem
To samozřejmě neznamená, že by dnes již byl ve městě tento druh sportu totálně neznámý. Již kvůli blízkosti Pardubic a věhlasu Zlaté přílby to nejde. A tak není divu, že to, čas od času, někdo z Chrudimáků v sedle motorky bez brzd, převážně v sousedních Pardubicích, zkouší. Jedním z posledních a nejúspěšnějších byl Jan Schinágl, který to dotáhl až do světového finále.
Stadion, přesněji řečeno to, co z něho zbylo, dodnes na své ulici stojí. Léty nepoužívání se vrátil do podoby, v jaké byl asi na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, kdy se jej ujali příznivci motocyklového sportu.

Prameny: www.speedwaypelmel.webovka.eu
archiv autora

Autor: Miloš Fučík
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008


iv autora




Předchozí článek: Běstvina
Následující článek: Humor v pardubické reklamě


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v CHRUDIMI.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Most přes PASTVINSKOU PŘEHRADU zbudovanou v letech 1932 - 1938.

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml