Sdružení přátel Pardubického kraje

Ing. Bohumil Fořt jubilantem

Bohumil Fořt jako asistent Katedry kolejových vozidel na ČVUT okolo roku 1950

6.01.2013 Článek k životnímu jubileu Bohumila Fořta navazuje tématicky na statě připomínající ve Vlastivědných listech Pardubického kraje význačné železniční odborníky Josefa Daňka (3/2005) a prof. Roberta Nejepsu (4/2011).
Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností – specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě. Bohumil Fořt se narodil se 8. 7. 1922 v Opatovicích nad Labem a žil tu do svých devatenácti let. Otec byl ředitelem v čokoládovně Albis. Maminka Růžena pocházela ze Starých Čivic (č. p. 15) z deseti dětí rodiny Hrůšových. Její starší sestra Františka se provdala za tesaře Křivku. Musíme dodat, že Jan Křivka, bývalý šefkonstruktér motocyklů Jawa a dlouholetý zástupce Československa v Mezinárodní motocyklové federaci FIM, je o dva roky starším bratrancem B. Fořta.
Bohumil Fořt absolvoval Reálné gymnázium v Pardubicích v letech 1933 až 1941. Spolužákem mu byl na této škole pozdější známý dětský psycholog a profesor Zdeněk Matějček, následně i celoživotní dobrý přítel. Na této škole bylo tehdy samozřejmostí studovat latinu jako základ všech evropských jazyků, ale též osm let němčiny a čtyři roky francouzštiny. Jazykové studium se mělo v budoucnu zúročit. Protože však maturitní zkouška připadla na rok 1941, tedy dobu německé okupace, vysoké školy byly zavřeny, a tak nezbývalo než studovat dál tzv. abiturientský kurz na odborné střední škole. Tou se stala Průmyslová škola v Preslově ulici v Praze na Smíchově v letech 1941 až 1943. B. Fořt se ovšem později nevyhnul pracovnímu nasazení ve zbrojní výrobě – jeden rok v Avii v Letňanech pracoval v technické kanceláři. I to mělo opět v budoucnu svůj význam, seznámil se zde velmi dobře s technologií obrábění. Další rok pak působil v pobočném závodu Omega v Lukách pod Medníkem.

Po skončení války v květnu 1945 dochází k opětovnému otevření českých vysokých škol. B. Fořt je přijat ke studiu na ČVUT. Ovšem hmotná situace studenta je nevalná. Doba je hektická, počet studentů převyšuje možnosti školy, a tak studenti vyšších ročníků se stávají asistenty na katedrách a ústavech. Jedním z nově otevřených ústavů je v roce 1949 i Ústav kolejových vozidel profesora Roberta Nejepsy. Bohumil Fořt se stává nejprve pomocným asistentem na poloviční úvazek od 1.dubna 1949. Následně pak od 1.července po Zdeňku Kršňákovi v pořadí druhým asistentem pana profesora. Ústav sídlí nejprve v pronajatých prostorách v ulici Na Výtoni číslo 10. Studium na ČVUT tehdy nemělo speciální zaměření. Na Výtoni se tedy student stává asistentem a zároveň kolejářem. Dokončení studia, druhá státní zkouška, probíhá v prosinci 1949. Ročník 1922 v poválečné době neměl povinnost celé dvouleté prezenční vojenské služby jako ročníky mladší, nicméně Bohumil Fořt stačil během pětiměsíční služby od jara do podzimu 1948 (bez přerušení studia) absolvovat školu pro důstojníky v záloze spojovacího vojska v Novém Meste nad Váhom.
V roce 1951, konkrétně 19. prosince se mladý asistent Bohumil Fořt žení, jeho chotí se stává slečna Miluše Truhlářová. Ženichovým svědkem je pan profesor Nejepsa. Od prvního února 1954 je ústav přetvořen na Katedru kolejových vozidel. Ta je pak od prvního ledna 1956 převedena na Vysokou školu železniční, ovšem zůstává stále v areálu ČVUT Na Zderaze. O prázdninách v roce 1950 se Bohumil Fořt prvně přímo prakticky setkal se svou budoucí specializací. Byl vyslán jako vedoucí skupiny studentů na praxi do Kovolisu Hedvikov. Měl již poměrně dobrou praxi z Avie, a v Hedvikově (Třemošnici) se v té době vyvíjela nová československá vlaková brzda, později známá jako brzda DAKO.
Zde uveďme, že problematika brždění vlakových souprav je téma technicky velmi složité, značně odlišné od brždění vozidel silničních. Velkou roli zde hraje také u vozidel používaných v mezinárodním provozu kompatibilita se systémy používanými v zahraničí.
Zavedení nového typu brzdy je tedy náročné jak technicky, tak administrativně, je třeba splnit předpisy a normy mazinárodní organizace UIC a prokázat parametry zkouškami. Z tohoto pohledu je pak i třeba nahlížet na činnost národního zástupce v brzdové subkomisi UIC, je to právě on, kdo ovlivňuje přijímání nových norem a dokáže předpokládat vývoj v oblasti oblasti mezinárodních železničních předpisů. Je to práce technika-diplomata. Využití principu tlakové (pneumaticky ovládané) brzdy můžeme v železniční dopravě datovat do období posledních stopadesáti let. V Československu byla v období první republiky zavedena vlaková brzda takzvané soustavy Božičovy, ve svě době jedinečná využitím ventilového rozvodu. Ing. Božič byl v období po první světové válce srbský odborník, který vyvinul pro jugoslávské dráhy na svou dobu moderní vlakovou brzdu. Licenci na ni zakoupily od Ing. Božiče Škodovy závody v Plzni. Po druhé světové válce již ale brzda Božič zcela nevyhovola technickým požadavkům železničního provozu.
Na vývoji brzdy v Třemošnici pracoval kolektiv pod vedením Josefa Daňka. Inženýru Fořtovi se staly vlakové brzdy oborem, který přednášel na katedře VŠŽ, ale díky tomu, že se stal teoretikem oboru vlakových brzd mu také bylo poměrně záhy, v roce 1957, nabídnuto místo na ministerstvu dopravy. Náš stát totiž měl a má svého zástupce v brzdové subkomisi mezinárodní železniční organizaceUIC a právě pro tuto funkci si vyhlédl Bohumila Fořta pracovník tehdejší Technické ústředny na ministerstvu dopravy Ing. Vošahlík. B. Fořt se o nabídce nejprve radil se svým respektovaným nadřízeným, profesorem Nejepsou. Doporučení pana profesora bylo asi takové: “S ohledem na vaši politickou indiferentnost z vás nikdy docenta udělat nedokážu…, toto je příležitost dostat se do zahraničí a na nejvyšší odbornou úroveň…” Od 16. 9. 1957 nastoupil B. Fořt na ministerstvu dopravy a již v únoru 1958 vycestoval na zasedání brzdové subkomise do norského hlavního města Oslo, poprvé se ještě jednalo o jakousi zaváděcí cestu s předchůdcem Ing. Antonínem Křížem. V bipolárně rozdělené Evropě fungovaly dvě mezinárodní železniční organizace a tak ve Varšavě měla sídlo organizace OSŽD, založena v roce 1956 jako mezivládní organizace pro země východní Evropy a Asie. Zakládajícím členem bylo i tehdejší Československo.
Tato o r g a n i z a c e působí v železniční dopravě i dnes, jejími členy jsou mini ster s t va dopravy nebo železniční dopravní orgány řídící železniční dopravu ve 25 státech.. V současné době je členem OSŽD jak Česká republika, tak Slovensko. Ing. Fořt se díky svým odborným a jazykovým znalostem stal zástupcem naší republiky i v organizaci OSŽD. Byl jediným zástupcem v OSŽD, současně působícím též v komisi UIC. Na Technické ústředně ministerstva dopravy byl B. Fořt zaměstnán do konce roku 1959, kdy přešel do Výzkumného ústavu dopravního v Praze.
Připomeňme také publikační činnost inženýra Fořta, která představuje sérii článků na téma vlakové brzdy, otištěných v odborných časopisech od padesátých do osmdesátých let, a to nejen u nás, ale i v Německu a Maďarsku.
Práce na vysokých školách pokračovala po roce 1957 externě a tak Ing. Fořt přednášel nadále brzdy na katedře prof. Nejepsy, a to i po úplném přesunu katedry kolejových vozidel na Vysokou školu dopravní do Žiliny. Po roce 1971 a obnovení výuky kolejových vozidel v Praze na ČVUT opět Bohumil Fořt vypomáhá přednáškami z oboru vlakových brzd. To pak ještě i v 80. letech jako důchodce, když se vedoucím Katedry automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel stal bývalý kolega, asistent profesora Nejepsy a celoživotní kamarád prof. Ing. Jaroslav Šíba. Práce inženýra Bohumila Fořta v mezinárodních železničních organizacích sebou nesla již od konce padesátých let povinnost (v té době ale také možnost) cestovat do různých zemí Evropy. Povinnosti v mez i n á r o d n í c h or ga n i zac ích znamenaly tři až šest zahraničních výjezdů za rok, po dobu více než dvaceti let. V cestovních záznamech můžeme číst města Berlín, Drážďany, Moskva, Budapešť, Bern, Leningrad, Turín, Lisabon, Lipsko, Mnichov, Stockholm, Derby, Florencie, Tbilisi, Bordeaux a třeba i Řím. Mnohokrát také cesta vedla i do menších, ovšem z železničního pohledu významných měst. Cestování ale též bylo – a je i dnes – velkým koníčkem manželů Fořtových. Procestovali důkladně celou republiku, ale vydávali se pravidelně i na zahraniční dovolené se skupinou přátel. Za všechny připomeňme alespoň cestu Škodou 1000 MB do Francie a Itálie o prázdninách 1967, kdy Fořtovi společně s Jozífovými byli hosty britského motocyklového závodníka a konstruktéra George W. Patchetta v Paříži a v jihofrancouzském Cannes. Patchett působil na konci třicátých let Jawě v Praze společně s Josefem Jozífem (1906–1985), pozdějším šéfkonstruktérem a ředitelem Jawy. Navšívit dávného spolupracovníka tak Jozífovým umožnily právě jazykové schopnosti B. Fořta.
Přestože Bohumil Fořt žije od roku 1941 v Praze, jeho vztah k rodnému kraji v průběhu desetiletí neochladl. Udržuje kontakty s přáteli i příbuznými. Dodnes se účastní setkání rodu Hrůšových ze Starých Čivic, dlouhá léta vedl korespondenci s paní Mílou Fialkovou z Nasavrk, význačnou pracovnicí Sokola a členkou sokolského odboje za druhé světové války. Otec paní Fialkové byl totiž ve dvacátých a třicátých letech poštmistrem v Opatovicích. Bohumil Fořt také aktivně působil v Klubu přátel Pardubicka v Praze a přispíval do periodika “Zprávy KPP”.
Na závěr tedy popřejme panu inženýru Bohumilu Fořtovi zdraví a vitalitu do dalších let, nezbývá než obdivovat jeho znalosti přehled a také paměť. Každé setkání s manželi Fořtovými je informačním zážitkem co do šířky i hloubky probíraných témat.

Autor: Ing. Vlastislav Smutný
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012


V kolektivu nejbližších přátel z bývalé katedry kolejových vozidel. Zleva B. Fořt, I. Pelant, R. Nejepsa, V. Švejnoch, P. Pavlousek, Z. Veber, J. Šíba při oslavě šedesátin Bohumila Fořta v roce 1982
Půvabná grafická práce - gratulace přátel k “šedesátce” znázorňuje nejen různá pracovní působiště v Praze, ale vpravo dole též chaloupku na Kutnohorsku – letní sídlo Fořtových




Předchozí článek: Zlaté rouno pro Vratislava z Pernštejna
Následující článek: V Pardubicích obnovena mykologická tradice


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Bartoloměje z roku 1397 v KOĆÍ s dřevěnou zvonicí z roku 1666 a krytou chodbou.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Domek Maxe Švabinského v malebné obci KOZLOV, která je dnes součástí České Třebové.

ORLICKOÚSTECKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v ŘETOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Kostel sv. Jiří v KUNČINĚ.

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v LÁZNÍCH BOHDANEČ.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml