Sdružení přátel Pardubického kraje

Josef Koukal - jenišovický rodák a válečný hrdina bitvy o Británii


05. 12. 2008 Pro národ je štěstím, když vůbec nějaké hrdiny
má, trochu je pro něho zahanbující, že je musí mít,
a ještě více je zahanbující, když se ke svým hrdinům
obrací zády.

Josef Koukal je bezesporu jedním z rodáků obce Jenišovice, na kterého mohou být občané z Jenišovic i okolí právem hrdi. Patří totiž do všech tří kategorií hrdinů výše zmiňovaných. Svým životem, úsilím a osudem si zaslouží přirozený obdiv a pozornost. Může být stálým vzorem statečnosti a houževnatosti v jakýchkoliv dobách.

Narodil se 6. 5. 1912 v č.p. 22 jako osmý z devíti dětí Janu Koukalovi(1873 – 1956) a Emilii Koukalové, roz. Dobrkovské (1878 – 1955), hospodařícím v Jenišovicích.
Otec Jan Koukal byl osm let v meziválečném období i starostou obce. Je užitečné naznačit širší rodinnou souvislost. Nejstarším z devíti dětí byla Emilie Koukalová (1889 – 1993), provdaná za profesora Václava Čupra, jednoho z devíti dětí řídícího učitele Antonína Čupra. Ta prožila svůj život v Brně a byla matkou dvou dětí Václava a Prokopa. Druhá sestra byla Marie Koukalová, provdaná Jetmarová (1903 – 1948). Její manžel byl učitel a československý legionář za první světové války Josef Jetmar, který působil jako učitel na několika místech, mimo jiné ve Skutči. Měli syna Milana a dceru Ivanku. Třetím sourozencem byl Jan Koukal (1902 – 73), který byl rodovým pokračovatelem na hospodářství v č.p. 22.
Měl tři děti, syny Jana a Jiřího a dceru Zdenu, provdadítětem v rodině Koukalově byla Anna Koukalová, provdaná Hubáčková (1904 – 1976). Její manžel V. Hubáček působil nejdříve jako učitel v Jenišovicích, nakonec jako řídící učitel ve Lhotě u Chroustovic. Měli dvě děti Hanu a Pavla. Pátým dítětem byla Vlasta Koukalová, provdaná Prášilová (1906 – 1993), žijící v osadě Pošívalka u Lhoty u Chroustovic. Její manžel byl Alois Prášil.
Měli děti Olgu a Milana. Šestým sourozencem v pořadí byla Františka Koukalová, provdaná Benešová (1908 – 1983), která žila v Litoměřicích a měla syna Jiřího a dceru Věru. Sedmým sourozencem byl František Koukal (1911 – 1934), který předčasně tragicky zemřel. Osmým dítětem manželů Koukalových byl Josef Koukal, kterému pak v Anglii říkali britští spolubojovníci s anglickou výslovností „Džozef“. Mladším sourozencem byl Václav Koukal (nar. 1914 – 1996), který svůj aktivní život prožil jako strojvedoucí v Duchcově. Měl tři syny Dušana, Otakara a Pavla. V rozmezí let 1889 až 1914 měla tedy Koukalova rodina devět dětí, což nepatřilo tehdy ke standardnímu počtu dětí zvláště venkovských rodin, a proto jenišovická škola netrpěla nedostatkem dětí. Do obecné školy chodil J. Koukal do trojtřídky v Jenišovicích, na měšťanskou školu docházel do Chroustovic, později do Skutče. Projevoval přirozený technický talent (vzorem mu byl jenišovický propagátor technických vymožeností Jan Vajmar) a vyučil se automechanikem u mistra Josefa Pavlíčka v Chocni. V dětství a mládí byl nadšeným cvičencem Sokola, který v něm bezesporu podnítil vlastenecké cítění. Vzorem mu byl i jeho mnohem starší švagr učitel a legionář J. Jetmar.
V 16 letech se přihlásil do Masarykovy letecké školy v Prostějově, kam byl z mnoha uchazečů přijat a s dobrými výsledky ji ukončil. Pak absolvoval i tzv. pokračovací pilotní školu a stihací školu v Chebu, kde ho připravoval náš letecký mistr František Novák, nazývaný „král vzduchu“. V přípravě dosáhl vynikajících výsledků a stal se z něho polní pilot – letec v hodnosti četaře v československé armádě.
Od roku 1935 pracoval jako zkušební zalétávací pilot v továrně na letadla v Chocni (fi rma Beneš a Mráz). Jako zkušební pilot zalétal 12 prototypů letadel, na 55 typech letadel létal. Za svou leteckou kariéru prožil tři havárie, z nichž ani jednu nezavinil pilotážní chybou (jednu přežil jako zkušební letec, dvě jako letec při bojových akcích).
Už v předválečné době získal J. Koukal velmi dobré jazykové dovednosti(domluvil se německy, francouzsky, anglicky a polsky). V roce 1936 se oženil s Františkou Putnarovou (1915 – 2001) z Luže č.p. 6. Zprvu bydleli v Chocni, později v Luži. Dne 13. srpna 1939 opustil jako pilot okupovanou zemi, třebaže byl ve složité osobní situaci (jeho manželka byla těhotná). Nehodlal se smířit s nacistickou porobou země. Prvorozený syn Josef Koukal se mu narodil v době jeho nepřítomnosti 18. 1. 1940, druhorozený syn Petr pak 7. 10. 1949. Koukalova cesta přes Polsko, Rusko, Rumunsko, Sýrii, Francii a Španělsko do Anglie měla až neuvěřitelně dobrodružný ráz, několikrát mu šlo doslova o život.
Vrcholná doba jeho bojového nasazení byla v letecké bitvě o Británii v roce 1940. Jako voják československé jednotky v zahraničí byl u 310. stihací perutě RAF. Počínal si velmi aktivně a úspěšně jako stihač až do 7. září 1940, kdy byl nad Anglií sestřelen v letadle Hurricane (omylem od vlastního protileteckého dělostřelectva), zázrakem se zachránil a byl vyléčen z velmi těžkého poranění způsobeného popáleninami na 72 % těla. Po složitém a delším léčení, při kterém podstoupil 22 plastických operací, se dobrovolně s trvalým zdravotním poškozením vrátil seržant (srg) J. Koukal k bojové činnosti,byl instruktorem v létání a znovu se zúčastnil vzdušných bojů jako stihač. Prožil další havárii v letadle Spitfi rre v roce 1944. Za statečnost a odvahu dostal J. Koukal několik vysokých československých a spojeneckých vyznamenání a stal se důstojníkem. V ofi ciálním historickém hodnocení bitvy o Británii je uváděn¨ mezi deseti nejúspěšnějšími československými stihači, je také uveden na pomníku v Anglii mezi 88 československými piloty, proslavenými ve vrcholném období letecké bitvy o Británii.
Domů se vrátil v srpnu 1945 a byl povýšen do hodnosti majora. Rodinní příslušníci (rodiče a bratr Jan) byli v době jeho pobytu v zahraničí od roku 1942 v koncentračním táboře ve Svatobořicích, manželka po výsleších gestapa onemocněla srdeční chorobou. V 50. letech byl major v záloze J. Koukal, nositel britského leteckého kříže D.F.C., vystaven ponižujícímu postavení a prožíval obtížný život válečného invalidy s velmi nízkým důchodem. Až do konce života trpěl bolestmi zvláště pravého oka, kde měl ze zranění tehdy neodstranitelné střepiny. Vylepšoval si svůj důchod příležitostnou prací jako automechanik. Rodina přežívala obtížné období padesátých let díky podpoře některých dobrých lidí, zvláště rodiny Dobrovských z Mravína. Byl dokonce vystaven provokacím ze strany Státní bezpečnosti, která hledala důvod k jeho zatčení a event. uvěznění.
Svůj poválečný život prožil v Luži č.p. 6. Do Anglie byl každý rok zván na vzpomínkové akce, ale k návštěvě mohlo dojít až v roce 1964 ( v době jistého politického uvolnění) a v roce 1972. Při těchto návštěvách zažil chvíle obecného ocenění, byl členem Guinea Pig Clubu (klub popálených letců, kteří mají ve znaku okřídlené morče) a Caterpillar Clubu (letců, kteří se v boji zachránili padákem a po uzdravení pokračovali v boji). I tyto dovolené návštěvy měly však ostudné a nedůstojné dohry v podobě výslechů u Státní bezpečnosti, které vedly ke Koukalovu rozhodnutí, že za daných poměrů už o další návštěvy Anglie usilovat nebude. K pozvání na vzpomínkové akce v roce 1980 k 40. výročí bitvy o Británii už nemohlo ani dojít, protože 23. 2. 1980 v Luži pohřben na lužském hřbitově.
Velkého ocenění se mu dostalo až posmrtně po roce 1989. Byl především in memoriam povýšen na plukovníka.
V Luži mu byla v roce 2002 odhalena pamětní deska na domě č. p. 6 na náměstí, které bylo pojmenováno jeho jménem. Péčí jeho synů Josefa a Petra byla v jeho domě zřízena pamětní dokumentární síň. V rodných Jenišovicích mu byl v roce 2006 odhalen památník poblíž pomníku obětí první světové války nedaleko jeho rodného stavení. Na této pamětní desce v Jenišovicích je s fotografi í tento text : Plk. letectva Josef Koukal D. F. C. narozen 6. 5. 1912 v Jenišovicích čp. 22 byl účastníkem II. odboje 2. světové války a pilotem 310. stíhací perutě R. A. F. Při boji za svou vlast utrpěl v letadle Hurricane těžké popáleniny a prodělal plastické operace. Zemřel 23. 2. 1980. Čest jeho památce!
Dramatický životní osud Josefa Koukala byl námětem několika publicistických zpracování. Brzy po válce byl jeho příběh vyprávěn Václavem R. Bozděchem v časopise Vpřed pod názvem“ Souboj s osudem“ (vyšlo jako románová příloha III. ročníku časopisu Vpřed v roce 1947). O letecké válce je poučná v širších souvislostech kniha britského autora L. Deightona „Stíhač (Bitva o Británii- jak to skutečně bylo)“, vydaná v českém překladu v nakladatelství Práce v roce 1993. Příběh J. Koukala je stručně připomenut v knize Ladislava Zadrobílka z H. Týnce „Moje cesta k R.A.F.“ (nakladatelství Návrat Brno 1993), dále v knize Jiřího Rajlicha „310. stíhací peruť“ (nakladatelství Mustang Plzeň 1994), také v knize Milady Vávrové „Rytíři Vysočiny II“ (Jihlava 1999), podrobněji v knize Vítka Formánka „Tři z mnohých“ (Pardubice 2000) a v další knize téhož autora „Kůže žhavá jako slunce“ (Pardubice bezJosef Koukal náhle v roce nedožitých 68 let zemřel a byl uvedení roku vydání). Osud J. Koukala byl naposledy zpracován v knize Josefa Němečka „Luže a okolí“ (vydal OÚ Luže v roce 2006). V roce 1967 natočil o J. Koukalovi pro Českou televizi režisér Tibor Podhorec černobílý dokument „Jen slunko je věčné“, který byl v době politického uvolnění v roce 1968 několikrát odvysílán (20 min.). Tento dokument byl v 90. letech východiskem dvou dokumentárních barevných fi lmů režiséra T. Podhorce Přežil jsem smrt (15 min) a Takový byl (15 min.) v VII. díle patnáctidílného seriálu Z historie našeho letectví z roku 1997.
V době léčení těžkých zranění byli v Anglii českoslovenští letci navštěvováni nejvyššími politickými představiteli, také ženou prezidenta republiky Hanou Benešovou. Ta se z rozhovoru dověděla, že zraněný J. Koukal má v okupované zemi malého syna, kterého nestačil ještě poznat. Později mu poslala i několik knih a v přiloženém dopise z 14. 7. 1942 mimo jiné píše:
„Také Karafi átovy Broučky, právě zde vyšlé, jsem přiložila. Snad si je přečtete také a dají Vám vzpomínat na Vašeho synka doma.“ Otci J. Koukalovi se bohužel tuto knihu s věnováním do konce války nepodařilo uchovat, takže ji synovi v roce 1945 nepřivezl, pouze mu o tom vyprávěl, stejně jako mu občas vyprávěl o dramatických chvílích leteckých bojů i těžkých chvílích léčení popálenin. Britský plastický chirurg Mc Indoe, který J. Koukala v téměř beznadějné situaci několikrát operoval, o něm prohlásil: „V životě jsem nepoznal statečnějšího člověka.“
Statečný, čestný a ryzí vlastenec Josef Koukal může být vzorem mladé generaci, a to přesto, že on sám se svého společenského ocenění osobně nedočkal.

Autor: Pavel Studnička
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2008




Předchozí článek: 70 let výstavby čs. opevnění na Králicku
Následující článek: Petr Jilemnický


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Zámek v NASAVRKÁCH dnes slouží pro výstavy a společenské akce.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Kostel sv. Ducha v JAROMĚŘICÍCH.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Dominantou náměstí v LÁZNÍCH BOHDANEČ je původně renesanční radnice s podloubím a kostel sv. Máří Magdaleny.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml