Sdružení přátel Pardubického kraje

KUJEBINA JE VYSOKÉ MÝTO

Foto: ing. L. Zeman

7.07.2016 Jednoho krásného zřejmě rána dubnového léta Páně tisícího sedmistého jednaosmdesátého zalétla do věnného města rychlá zpráva: „Na vědomí všem občanům se dává, že panovník, toho času císař Josef II., do Vysokého Mýta nazítří zavítá. Teď po smrti své milované matky Marie Terezie chce navštívit své i dávné její statky.“ Jak tam se lidem daří, zdali dobře hospodaří. V starostovi hrklo jako v starých hodinách, to tudíž musí být i velkolepá hostina. Císař, to není persóna jen tak kdovíjaká, menu podávaná, ať je také pestrá. 16. dubnem začíná pstruhová sezóna, na stole nesmí chyběti ryba. Jak jistě víte, sousedé, nejlepší je pstruh, ne, že ne. To vnuknutí starostovi dalo samo nebe, ale vzápětí tu tíhu úkolu odhodil ze sebe.

Kdo jiný, než Mokrejš porybný potravinu správnou zajistí? V mládí se porybný cítil v rybníce jako ryba ve vodě, ale nyní na moutě, dost ho trápí souchotě. Nevadí. Řekne vodníkovi Honipulcovi, ať nějaké ty ryby uloví. Přesně dle rčení: „Pán psu pes ocasu, pes si lehne, ocas se nehne,“ ale vodník ne! Záleží mu přece dosti na jeho výnosné živnosti. Starosta pak v kuchyni jen dohlédne, jak jsou kuchařinky šikovné. Když už vše bylo hotové a sjeli se domácí hosté, nesměl chybět ani náš vodník přece. Vytáhl z almary zelený zánovní fráček, na hlavu posadil frajerský tralaláček. Dal na sobě tak velmi záležet, až hastrmance to bylo divné hned. Uhodila na něj s bandurskou: „ Že ty se chystáš za ženskou?“ „Matko, co tě to napadá, já a na stará kolena? Ještě by mne obrala. Stačíš mi ty, má milá!“ Uklidnila se. „Tak už běž, ať na tu hostinu s křížkem po funuse nepřijdeš.“ Vyždímala mu ještě šosy, ať nenadělá louže, kdesi. Na radnici u stolu byli všichni v pozoru, připraveni pospolu, přivítat tu návštěvu. Stoly prohnuté od krmě, vyžírků tu bylo hodně.
Již jedenáctá odbila, hlásná trouba ještě nezněla. Po hodině třinácté panovník furt nejede. V sedmnáct hodin všude tiše, jen hostitelům kručí v břiše. Pak zvedají se sem tam hlasy, možná, že panovník zapomněl, asi? Že, by, zácpa na Trstenické stezce zavinila a družinu osvíceného vládce pozdržela? Neb snad panovnické povinnosti způsobily, že by páni od návštěvy upustili? A že do Mýta, až druhý den, císař zavítá? Vždyť přes 6 000 patentů vydat, je fuška veliká. Byly to patenty, ne všem vždy pochuti, i o náboženské, tolerantnosti. Zakládal špitály, rušil řády i některé kláštery. Zavedl úspory. A symbolicky zoral i dvě brázdy na poli sedláka Trnky.
Nejede, nikdo a nikdo. Co teď? Ledničky nebylo, všechno by se to zkazilo. Starosta přemýšlí, láme si hlavu, svolá radu. Pak dává pokyn, ač nerad. Musí se všechno prý rozdat. Rozdat né, zvolali všichni konšelé zoufalí. Od včera se prý postili. A pak se všichni svorně shodli, snad abychom, to sami snědli. Najedli se do sytosti, na talířích jsou jen kosti. Ale běda ráno hned, přines hroznou zprávu zvěd. Panovník přijede, prý co nevidět! Štěstí, že si starosta šetrný ulil pár pstruhů na jindy. Dal si je pěkně k ledu, pro strýčka Příhodu. Teď se mu to hodilo, hned se všechno smažilo, bramborami zdobilo. K obědu pak s velkou slávou připravili krmni jinou. Že císaři vyhládlo, moc mu všechno chutnalo. A s těmi bramborami si konšelé šplhli. Císař nebyl zas tak velký jedlík. On byl spíše workoholik. Tu starosta ozve se: „Včera jste měl býti zde. To Vám byla hostina, ještě lepší než tuta.
Na jméno jej zeptal pán: „Kujeba jsem. A to, Jan!“ „Při této jedné skleničce jiskrného vína zovu Vaše město Kujebina!“ A vůbec, co my víme? Možné, je i to, že jako prostý hrabě Falkenstein byl císař na první hostině též, ale inkognito. A že měl v srdci dosti dobroty, daroval každému po grešli. Tento malý peníz měděný opět zavedl do měny. Když dar to samotný byl od pána, as zatavený je v něm kus zlata. Aby se lidé přesvědčili, každou tu grešli přelomili. Bohužel však nic nenašli. Od té doby se traduje, že něco méně cenné má hodnotu tak grešle zlámané, což rovná se snad vindře jedné. A kdo už nemá ani vindru, je chudý již, jako kostelní myš. Teď už to všechno víš. Panovník měl srdce dobré opravdu. Zlepšil zdravotnictví, zrušil nevolnictví, zmírnil robotu. By prostí lidé byli chytřejší, zavedl světské školy zdejší. A nejen Marie Terezie, té se též povinná školní docházka připisuje. Založil katastr i manufaktury. Chtěl pro chudáky zdarma chudobince. Upravil soudy, snížil trest smrti. Jen pranýř a tresty fyzické, což je potřebné, to ne! Přesto na smrtelném loži skromný hlas jeho zněl: „Nic jsem neudělal, jen jsem chtěl.“ Na to, že zemřel, pak nevděční, řekli lidé s kancléřem V. A. Kounicem v čele: „To udělal dobře, velmi dobře.“
Poznámka „redakce": Možná se ptáte, proč náš vodník Vrbosed má přezdívku Honipulec? No protože v rybníce pořád honil neposedné pulce. Pozor, nezaměňovat s vodníkem Čochtanem! Ten byl ještě za dob vlády císaře Josefa II. na houbách. Čochtan měl údajně žít v Jižních Čechách a vymyslel si ho slavný Jan Werich, zakladatel Osvobozeneckého divadla v r. 1926, do povídky Divotvorný hrnec. Co historicky doloženo je a já, coby pamětník, mohu potvrdit, že tento spisovatel, herec, komik a hudebník rád zajížděl do Vysokého Mýta chytat své oblíbené pstruhy. Vídávala jsem ho z okna. Možná, vedle mocných i Rudolf Cortéz tam někde sedával. A za Antonína Novotného se nejedno kilo pstruhů z Mýta na Hrad dovezlo.
Jméno starosty však nezanikne, vždyť, za zásluhy významné, získáte sošku, cenu Jana Kujeby nazvané. Za zásluhy které? Najdete na stránkách mýtského zpravodaje. A na Kujebáckém jarmarku můžete pak utratit i celičkou svojí výplatu.
Možná, že by si císař Josef II. zasloužil přízvisko Veliký, ač sám byl neveliké postavy. Prý jen centimetrů sto osm a šedesát, věru.
Pořád mi nejde do hlavy, kde se asi tak mohl panovník zdržet? Je možné, že byl zvědavý na město, jež se Stkví jak Pardubice. Prostě to vzal z Vídně do Pardubic, trochu oklikou a potom teprve do Mýta. Pardubáci ho nečekali, vždyť naposled zde byl snad jen Leopold I. V r. 1680 se tu zastavil, aby na zámku podepsal robotní patent. Před morem, prchal, z Prahy do Vídně. Poté se děly události různé, hlavně hrůzné. První a druhá slezská válka. V roce 1756–63 proběhla sedmiletá válka. Skvrnitý mor tu Prusové zanechali, pole zplenili. Neúroda, hladomor. Josef II. tu měl být až v r. 1769, kdy cestou z Brna do Olomouce se měl stavit ve Slavíkovicích. Tam asi údajně vyoral symbolickou brázdu na poli sedláka Trnky, jakože si váží orné půdy, jež člověku přináší úrodu. Pěstováním brambor chtěl zmírnit hladomor, který byl způsoben nejen válkou, ale i selskými bouřemi.
Nejasnosti ohledně roboty způsobily, že sedláci s rychtářem Chvojkou se, u Chlumce i jinde bouřili. Pardubický zámek se stal vojenskou pevností a budovy sloužily jako byty a pro manufaktury. Byl tak trochu v rekonstrukci. Vilém z Pernštejna by asi zaplakal, např. krásné malby byly zakryty omítkou. Císaře Josefa II. mohl tak přijmout jen magistrátní purkmistr F. Kablík. Ne, ten vlastně ještě ne. Ten byl zástupcem města až od r. 1790, ale to už byl náš panovník hodně nemocen a po 20. 2. i na pravdě Boží.
Takže, když už nebyli v r.1781 (předpokládaný rok návštěvy V. M., dle pověsti) královští rychtáři, musel ho přivítat purkrabí s konšely. Pak při korbelu nebo při žejdlíku piva (to, je jedno, obojí je krapet ošizený půllitr, tj. 0,49 l) by debatovali o různých Josefových patentech. Po přípitku s vyhlášeným, (pivem vyráběným asi od r. 1491) úžasným, mokem pernštejnským, značky Vilém II., by se panovník třeba ptal na špitály. Bohužel špitál co založil při kostele a hřbitově ještě Vilém II., už nemohli ukázat, ten dávno shořel (asi 1536). Tak snad špitál jen v nějakém klášteře. Naštěstí zřídili hlavní školu. Sláva, tou by se mohli pochlubit. Ruchadlo mu ještě předvést nemohli, protože ho vynalezli bratranci Veverkové až v r. 1827. Byli to rolník František a kovář Václav. Doposud se brambory pěstovaly obtížně ručně, stejně jako já ještě dnes.
Při družné debatě panovníka s konšely by se jednání protáhlo do pozdních nočních hodin. Ráno by už jen ve spěchu panovníkovi přepřáhli v nových, před pěti lety (r. 1776) postavených jezdeckých kasárnách, koně. Kterého jiného, než bělouše Kladrubského. Tito koně se v kladrubském hřebčínu chovají už od r. 1563, za císaře Maxmiliána II., přítele Jaroslava z Pernštejna. Poté celý konvoj by se hnal do Mýta. Asi i tak to mohlo být. Když ne, aspoň jsme se dozvěděli, co se vše událo.

GPS souřadnice: 49.9532047N, 16.1616928E

Autor: Ludmila Jarchovská
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2016






Předchozí článek: VE VÍDEŇSKÉM ARCHIVU BYL NALEZEN ZAPOMENUTÝ PODKLAD Víme, jak vznikl požár v roce 1714.
Následující článek: SLAVNOST JIŘIN VE VELKÝCH OPATOVICÍCH


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Poutní areály Pardubického kraje
Zemské brány na pomezí kraje
Letištní terminál Jana Kašpara
Kamenné studánky - 2. cást




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Kostel Povýšení sv. Lřížev LITOMYŠLI, nejvýznamnější památka z předhusitského období.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml