Sdružení přátel Pardubického kraje

Muzeum vesnice v Dolním Újezdu


01. 12. 2009 Pokud zavítáte do Dolního Újezda u Litomyšle, budete mile překvapeni upraveným stavem obce. Již při průjezdu obcí zcela jistě zaregistrujete nově zbudované dětské hřiště s řadou prolézaček, opodál stojící obecní úřad s novou fasádou obci také ostudu nedělá, podobně upravený je i sousední hřbitov a jeho okolí. Udržovaný je též kostel sv. Martina s dřevěnou zvonicí. Navíc v této obci již od roku 1995 působí Klub oživení historie v Dolním Újezdě. „V roce 1992 se tu konala výstava k výročí Jana Amose Komenského, o dva roky později to byla výstava k výročí ochotnického divadla a vzniku Sokola. Tam jsme tehdy přišli na myšlenku vzniku tohoto spolku. Přihlásilo se asi 8 lidí a počet postupně narostl. Nyní máme jednou měsíčně společnou schůzku a každý týden v sobotu odpoledne a v úterý odpoledne se schází zájemci o práci na vylepšení exponátů v našem muzeu, které jsme otevřeli v roce 2004,“ popisuje spolek jeho zakladatel a jednatel Zdeněk Holub.

Snahou spolku je prezentace jihozápadu Litomyšlska, konkrétně jedenácti obcí mikroregionu Litomyšlsko-Desinka. Již zmíněné muzeum se nachází v budově někdejšího gruntu. Objekt patří obci a spolek tu sídlí za korunu v nájmu. V přízemí se nachází nejprve prostor pro příležitostné výstavy, kde až do konce října mohou návštěvníci shlédnout výstavu dvou osobností svázaných s tímto regionem. Jedná se o malíře Jaroslava Švejnohu a o hudebního skladatele Rudolfa Frimla.
Ve vstupním vestibulu se na panelech prezentuje také všech 11 obcí mikroregionu Litomyšlsko-Desinka. Jedná se o obce Dolní Újezd jako centrum oblasti, Horní Újezd, Sebranice, Poříčí, Morašice, Osik, Rudná, Makov, Desná, Seč Vidlatá a Kotěnov. Návštěvníci posléze vstoupí do dvou světnic. Ta první je zařízena tak, jak vypadala v tomto kraji na přelomu 18. a 19. století. Kromě toho se zde nachází i archeologické nálezy. V této oblasti bylo v době křídové moře. Z jemných písků se vytvořila opuka a v ní se dodnes nalézají zbytky různých schránek plžů, mlžů a dalších živočichů. Byla tu nalezena i čelist ještěra mosasaura. Ta je nyní uložena v Praze v Národním muzeu. Z mladší doby zde pak jsou keramické střepy ze 14. či 15. století. Na základě spolupráce s pardubickou univerzitou, konkrétně s Fakultou restaurování v Litomyšli, se v první světnici nacházejí také ukázky velmi pěkně zrestaurovaných cenných knih a kancionálů.
Zde je připomínána také místní škola. „Byla tu jedna z prvních škol na litomyšlském panství. První zmínky o kantorech jsou z roku 1659, kde jsou uváděny povinnosti rodičů kolik mají kantorovi odvádět,“ vysvětlil Holub. Jak se dále dozvídáme, škola se v minulosti několikrát stěhovala. Předposledním sídlem školy byla budova dnešního obecního úřadu, od roku 1909 škola sídlí ve zcela nové budově. Návštěvníci si zde mohou na ukázku prohlédnout například slabikář nebo tabulku s houbou, které dokumentují, jak se vyučovalo ve škole v devatenáctém století.
Venkov 19. století pak připomínají artefakty v podobě malované truhly, stolu s vyřezávanými židlemi, kolébkou s panenkou nebo několika kolovrátky. Na stěnách pak ráz světnice dokreslují obrazy většinou s náboženskou tematikou. „Většinou se jedná o dary, něco jsme koupili. Dnes se to shání velmi těžko. Kdybychom s tím začali před dvaceti lety, měli by jsme to nasbírané daleko dříve,“ povzdechl si Holub. Jak dále popisuje minulost obce, tak Dolní Újezd byl před Bílou horou spíše evangelickou obcí. Po Bílé hoře se to však naopak otočilo během několika let ve prospěch katolického vyznání. „Do Litomyšle přišla manželka Vratislava z Pernštejna, která tu rychle provedla rekatolizaci. V době Josefa II. tu však stále žily skupinky protestantů. Ale i tak nebyly splněny podmínky pro pastoriát a pro evangelický kostel, takže tu byl povolen jen evangelický hřbitov. Nejbližší evangelické pastoráty tu byly v Bučině u Vysokého Mýta a v Proseči,“ popsal nad dalším exponátem historii Holub. V roce 1829 byl svatořečen sv. Jan Nepomucký a při té příležitosti se do Říma se dostal jeden bývalý farář z Újezda a vznikla žádost o založení Růžencového bratrstva. Sjíždělo se sem hodně lidí a uvažovalo se o stavbě nového kostela. Bylo dokonce vypracování několik projektů, vybíraly se peníze, ale vždy, když se daly dohromady, přišla nějaká válka a nikdy k realizaci nedošlo. Projekty na stavbu nového kostela jsou však ve stručnosti prezentovány v muzeu.
Druhá světnice je z přelomu 19. a 20. století. Jsou tu tedy prezentovány spolky. V roce 1885 vznikl Sbor dobrovolných hasičů Sokol a v roce 1911 vznikly samostatné jednoty Sokola v roce a v roce 1913 tu byl založen Orel. Každý spolek připravoval stavbu své budovy. „Naštěstí se zde objevil mecenáš, který se zde narodil, odjel do Ameriky, kde měl vlastní farmu. Jednou v zimě jej však zaskočilo sněžné tornádo, které jej zasypalo sněhem. Když jej po dvou dnech našli, museli mu amputovat ruce i nohy pod koleny. Do Čech se tedy z Ameriky vrátil jako mrzák. Ale ujal se ho místní žid, který větřil nějaké peníze a tak se tento někdejší rodák stal mecenášem a kupoval první stejnokroje Sokolům. Přispěl i na stavbu Sokolovny, která ta byla první na litomyšlském okrese. Přispěl i na hasičskou zbrojnici, kde nákladem 28 tisíc byla zbrojnice postavena. Orli se Orlovnu nepostavili,“ pokračoval Holub.Historie zachycená v tomto muzeu končí s koncem Rakouska-Uherska a vznikem republiky.
V protilehlém koutě světnice se pak prezentují selské bouře na konci 17. století, v další části budovy se pak nachází například černá kuchyně s pecí na chleba a suškou nebo udírnou. K tomu zde jsou vystaveny předměty, které bývaly snad v každé chalupě. Každý, kdo měl hospodářství, měl i věci na stloukání másla či tvarohu. Nechybí zde rendlíky či oplatečnice. Jak upozorňuje Holub, není bez zajímavosti, že oplatečnice se dávaly jako dary pro nevěsty, takže na nich bývaly často vyryty třeba jména nebo rok svatby atd. Na některých opatečnicích byly i náboženské symboly jako hostie nebo písmena JHS apod. Klub oživení historie ve svém Muzeu vesnice prezentuje i řemesla, která byla na českém venkově před sto lety naprosto běžná a která dnes již zanikla. Zde se prezentuje kovář, truhlář, kolář, bednář. Nechybí tu ukázka dílny klempíře s acetylenovým vyvíječem či pájkou. Připomíná se tu i včelařství, které již existovalo v 16. století. „Původně se tito lidé starali o včely v lese v dutých kmenech, později se začaly vyrábět kláty, kde se musel vydlabat kmen a zezadu vyrobit přístup, kde se vytahovaly pláty,“ vysvětlil Holub. Nechybí tu medomed, vykuřovadlo nebo včelí úl ze slámy.
Nechybí tu ani ukázky zemědělského hospodářství. Naleznete zde chomouty, pluhy, brány, trakař, různé druhy lopat, vidlí, pilky, voškrt, do kterého se vložila sekyrka a oživovaly se tím mlýnské kameny.
Další expozice byla v letošním roce otevřena nahoře v prostorách bývalé sýpky, kde se skladovalo obilí. Zde jsou vystaveny například stroje na splétání provazů ze žitné slámy. V oblasti Dolního Újezda se v minulosti hojně pěstoval len. Proto se zde prezentuje zejména pěstování a zpracování lnu.
Konec konců i len se zde odváděl v robotních dávkách. Jeho pěstování však bylo náročné. Musely to být čistá rovná pole a sklizeň lnu byla složitá. Len se musel posekat, pak namočit, posléze se oddělovalo semínko, které bylo na konci stonku. Na semínko se používaly síta, kterým se říkalo valach. Točilo se klikou a jednotliví kladívka dopadala postupně na síto a semínka posouvala. Propadávaly jen ty semínka, které měly. Ze semínek se pak lisoval olej.
Druhou částí bylo zpracování stonku. To probíhalo v pazdernách, tomu nepoužívaly trdlice, které sloužily na lámání lnu. Z toho se dělala koudel pro ucpávky a zůstávalo vlákno, které se střádalo. Příze se zpracovávala na kolovratech, fi nále bylo zpracování na tkalcovském stavu. Tady v Újezdě bylo na 80 tkalců, kteří měli tkalcovský stav. Od tkalce přes mandl, pak se to odevzdávalo faktorovi, který s tím jezdil do továrny, kde se to barvilo.
V Dolním Újezdě byli také barvíři, ale to bylo spíše v období středověku. Mandly jsou v muzeu vystaveny hned dva. Velmi nutná profese, která v minulosti byla zastoupena snad ve všech vesnicích, byl sedlář, protože doprava byla potahy taženými kravami nebo koňmi. Okolo toho byla spousta řemenů, chomoutů a to vše vyráběl sedlář. Nechybí tu ukázka toho, co používali krejčí, švadleny, ševci nebo holiči.
V závěru expozice jsou pak nejrůznější zemědělské stroje, jako jsou čističe obilí, jetelového semena nebo máku atd. Nechybí tu řezačky na zelené krmení, myčka na brambory a další stroje.
Jelikož se v tomto kraji pěstovala asi 130 let cukrová řepa, je v Muzeu vesnice prezentováno i zpracování této plodiny. Jsou to tak zvané řepáky, kterými se řepa rozbila na řízky. „Pěstovat řepu byla složitá práce p i sklizeň byla obtížná. Dnes se zde bohužel zásluhou Evropské unie cukrová řepa nepěstuje,“ dodal Holub.
Posledním oborem, který je v muzeu zastoupen, je samozřejmě hasičská technika. Nechybí zde čtyřmužnou přenosná hasičská stříkačka z roku 1866, hasičská siréna, hadice nebo nejrůznější plakáty a pozvánky na hasičské bály. Jak jste mohli poznat, návštěva Muzea vesnice v Dolním Újezdu u Litomyšle je dobrým tipem například na nedělní výlet či na školní exkurzi. Dnes totiž i vesnické děti řemesla prezentovaná v muzeu znají pouze z vyprávění či obrázků. Nutno také dodat, že přímo okolo muzea vede cyklostezka z Litomyšle do Proseče. Tato cyklostezka je součástí cyklistických tras Krajem Smetany a Martinů

Celý článek naleznete ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo 3/2009.

GPS souřadnice: 49.82392N, 16.25208E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2009






Předchozí článek: Pozvánka do Českomoravského pomezí
Následující článek: Brandýs nad Orlicí


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2024 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Rabštejnská Lhota
Mladkovská vrchovina
Průzkum na Šibeničním vrchu
Pardubické kostely



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v DVAKAČOVICÍCH.

CHRUDIMSKO: Zámek v NASAVRKÁCH dnes slouží pro výstavy a společenské akce.

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Vrchol KRÁLICKÉHO SNĚŽNÍKU, který je nejvýše položeným místem Pardubického kraje (1423 m.)

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Zadní trakt MORAVSKOTŘEBOVSKÉ radnice z konce 15. století

SVITAVSKO: Část městského opevnění a kostel sv. Jakuba v POLIČCE.

PARDUBICKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v LÁZNÍCH BOHDANEČ.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml