Pardubice : Sdružení přátel Pardubického kraje

Nejen o Josefu Chrbolkovi z Mnětic, ale i o Silver A

Ležáky po vypálení

26. 06. 2007 Josef Chrbolka z Mnětic u Pardubic čp. 37, spolubojovník parašutistů Frédy Bartoše, Jirky Potůčka "Tolara" a Josefa Valčíka. Popraven byl na Zámečku v Pardubicích dne 2.7.1942. Josef Chrbolka z Mnětic čp. 37, náboženství českobratrské evangelické, svobodný, narozen 16.4.1912. Vojenskou službu absolvoval u 8. dragounského pluku ve Staré Boleslavi od roku 1935. Po roce byl na základě své žádosti převelen do Bohdanče. Když jsem syna navštívila v Bohdanči, zavedl mě do jejich "Zátiší", kde byli důstojníci i poddůstojníci. Naproti nám u stolu seděl poručík Čeřenský z Pardubic, který se mě zeptal, zda by můj syn nezůstal na vojně, že by z něj byl správný voják. To samé mi řekl praporčík Holík.

V době mobilizace v roce 1938 byl syn v kopcích někde u Soběslavi. Vyprávěl nám, jak měl tři dny a dvě noci službu, pršelo a byla zima. Když už byl zcela promočen, šel se přihlásit k pluku o vystřídání. Jak se však dozvěděl, úplně na něj s vystřídáním zapomněli.
26. října 1938 se náhle a nečekaně syn vrátil domů. Prý, že jde odevzdat vojenský stejnokroj. Nebyla to však zcela pravda. V noci k jedenácté hodině se syn doma objevil ve zcela novém stejnokroji. Šel k lůžku těžce nemocného otce, kterému chybělo jen několik dní do konce života a rozloučil se s námi a odešel.
Před domem na něj čekalo auto plné vojska, starší i mladší. Já syna držela, co mi síly stačily, ostatní na něj mluvili německy, abych jim nerozuměla. Po krátké rozmluvě všichni podali roce synovi i mně. Jeden starší synovi pravil: "Pepíku, ale nespi tady! Pracuj, jak a kdy bude potřeba!" Auto se rozjelo a všichni mávali na rozloučenou.
Bylo mi líto, proč chce z domova. Později mi řekl, že se chtěl podívat někam dál, sednout do letadla, pak by se zase vrátil zpět. Podle přání kamarádů Pepíček nespal, pracoval dnem i nocí. V letech 1940 - 41 vyučovala na naší škole učitelka Věra Junková, se kterou měl stálé spojení a chodil často i nocí do nových společností.
V prosinci 1941 jsem se od matky učitelky Junkové dozvěděla, že Fréda Bartoš je z Anglie zde, v Hošťalovicích, a že s ním jsou ještě dva. Mnoho pozornosti jsem tomu nevěnovala. V lednu 1942 k nám přišli spolu s učitelkou Junkovou tři neznámí muži, syn je přivítal a pozval, aby šli dále. Tenkrát padal sníh, syn jim podal tlačenku, chlapci jedli jako vlci. Chlapci mluvili německy, což mi přišlo divné, později mi syn nařídil, abych odestlala vzadu v pokoji, že Jiřík u nás zůstane přes noc. Ostatní i s učitelkou Junkovou vyprovodil. Poté mě varoval, abych se babičce nezmiňovala, že u nás někoho máme. Třetího dne přišla matka učitelky Junkové, se synem tajně hovořila. Pak teprve mi syn prozradil, koho skrýváme a sice, že hoši jsou parašutisté.
Chlapci vyprávěli, že spadli někde u Mladé Boleslavi, ve výklenku lesa. Domnívali se, že jsou na louce, ale byl to nějaký vyschlý rybník. Bednu, kterou také shodili, nemohli vytáhnout a měli v ní všechny potřeby pro vysílání. Horší bylo, že každý spadnul jinde a než se sešli, měli co dělat, aby nebyli pozorováni. Padáky zahrabali v lese, bednu nechali a prchli.
První noc spali u pana učitele - na jméno si již nevzpomínám - a v sobotu v noci okolo 11. hodiny přišli do Hošťalovic, kde už všichni spali, jen pan Kostelecký byl ještě vzhůru. Šel se ven podívat, kdo to k nim jde. Neznal žádného a Fréda vzkázal jeho choti Věrušce, aby vyšla ven. Ta hned poznala, že to je snoubenec Věry Junkové. Tam setrvali asi tři neděle. Paní Němcová, matka paní Kostelecké, jim mezitím obstarala legitimace, které vystavil českobratrský farář ze Semtěše z knih dávno mrtvých2. (Chlapci si jednou vyprávěli, se za tuto službu dali paní Němcové 500,- K, které dala na knížku vnoučeti). Pan Kostelecký měl jako řezník auto a po třech nedělích přivezl chlapce do Studánky u Pardubic k učitelce Junkové. Po třech dnech se hoši rozešli, každý za jiným povoláním.
Fréda Bartoš (krycí jméno Motyčka) byl jako zástupce pojišťovny, což zařídil strýc učitelky Junkové, pan Antonín Pištora.
Jiří Potůček (krycí jméno Tolar) byl jako učitel.
Josef Valčík byl pro nás jenom Mirečkem.
Legitimace pro pracovní úřad jim vypracoval pan Adolf Švarc, nevlastní otec učitelky Junkové, který byl typografem u firmy Růžička v Pardubicích. Ty zhotovoval u nás, u Chrbolků, a dával si na oči dvoje brýle, aby vše bylo bezvadně vyhotoveno. Bartoše přijímal MUDr. J. Bartoň - lékař. Valčík byl jako zástupce na hospodářské stroje, později jako číšník v hotelu Veselka. Jirka Potůček byl u nás v Mněticích. Pracovat začali ihned a sháněli zprávy pro zahraničí. Jiřík měl sotva 23 let a největší odpovědnost a starost. Jednou v únoru, v noci, přitáhli se synem vysílačku a zazdili ji do přepážky kuchyně. Umístili ji v komíně a lezli podlahou, kam si vyhotovili tajný vchod z prken. Zazdívku provedl zedník J. Kučera, který se domníval, že jde o skrýš na zásoby. To už na nás začaly padat těžké stíny a obavy.
Vedle nás bydlel Němec Petr, ze kterého měla strach celá ves. Když byl den vysílání, poslali mě chlapci k Petrům hlídat. Říkala jsem, že syn šel na pivo, tak jsem přišla na besedu.
Jedenkráte pustila Petrová za mé přítomnosti rádio a po chvilce volala na mne a své tři děti: "Počkejte, mlčte. Tady je něco slyšet, jako kdyby to bylo u nás na dvoře. Tak divně něco hlásí!" Po skončení vysílání Jiřík Tolar ulehl a syn jako obvykle pro mě přišel k Petrovům a paní Petrová mu vyprávěla, co slyšela z rádia. Syn hned pochopil, že je zle. Té noci nikdo nespal.
Po několika dnech po mém naléhání vysílačku odvezli pryč, někam do Mikulovic, snad do věže kostela. Ale ani tam nebyla dlouho, pan farář měl strach, tak se pak vysílačka přestěhovala do Ležáků. Strach a hrůza se v naší chalupě stupňovala. Zprávy se musely podávat do Anglie pravidelně. Každé úterý a pátek musel Jiřík s depeší do Pardubic ke staré reálce, kde musel být přesně před čtvrtou hodinou ranní.Tam na něj čekal npor. Bartoš a pak musel zpět do Mnětic. Jindy zase jezdil syn s Jirkou do Ležáků a když přijeli, vyprávěli, co je nového.
Jezdili na zastávku Vrbatův Kostelec a dále pak na kolech nebo pěšky do lomu, kde byla vysílačka. Vždy se zastavili u mlynáře Švandy.
Na začátku března 1942 se Jiřík vykoupal ve skalách, kde měl vysílačku, nastydl a dostal velký zápal plic. Ležel u nás a léčil ho Dr. J.Bartoň z Pardubic. Teta Švarcová3 k nám nosila léky. Horečky dlouho neklesaly, zápasil se smrtí. Přes lékařské nařízení jsem Jiříkovi dávala obklady a na chodidla křenové placky, aby horečky klesly. Po šesti týdnech se konečně uzdravil. Mně se nikdy nesvěřil, ze které je vesničky. Ale můj syn a učitelka Junková to věděli, protože Věruška několikrát psala dopisy jeho matce. Po celou dobu jeho nemoci jezdil můj syn místo něj do Ležáků se zprávami a rovněž na schůzky do Pardubic za Bartošem, který byl někdy až moc přísným velitelem.
Při vysílání v Ležákách musel držet můj syn hlídku ještě s jedním tamějším četnickým strážmistrem, aby Jiřík nebyl vyrušován. Syn tam jezdíval ještě s Mirečkem (Valčíkem), který byl v Pardubicích. Nesnáze stoupaly, ale vždy jsme byli rádi, že se vykonal kus práce.
Práci ztěžovala velká žárlivost Jirky Tolara a Frédy Bartoše na učitelku Věru Junkovou. Bartoš si na ni činil větší právo než Jirka, který, když se na vše už nemohl dívat, prozradil jí, že Fréda bude v Anglii otcem s Angličankou, dcerou plukovníka. Byla to tehdy strašná scéna.
Matka učitelky E.Švarcová činila výčitky Frédovi, spor trval asi hodinu. Hoši po sobě chtěli dokonce střílet. Věruška mezi ně křikla, že Frédovi všechno odpouští, spor se uklidnil, ale zášť mezi nimi zůstala. Já vojenské službě nerozumím, ale i Jiříček říkal, že Fréda se zbytečně moc přepíná. Jednou se pro špatné počasí syn o pět minut opozdil na časné ranní schůzce a Bartoš ho chtěl za to zpoždění zastřelit. Musela jsem sama prosit a tvrdit, že jsem ho zdržela já.Držela jsem vždy noční službu sama, aby syn nepřišel pozdě.
Jednou se Fréda s Věruškou připravovali na kolech, která jim sehnal můj syn. Vypiloval na nich všechna čísla a součástky povyměňovali, aby se kola nepozna-la. Měli namířeno někam do Ústí nad Orlicí a do Hradce Králové. Věruška si tam nechala šít kostým, který pak měla na sobě pouze na zkoušce. Při těch přípravách jsem však vyslechla rozhovor, který jsem pochopila až po činu.
Věruška se tázala Frédy, zda ten chlapec v Kolíně je Slováček. On potvrdil, že tomu tak je. Pak se tázala, kde je ten ústav nebo ta vychovatelna. On jí řekl, že je to tam vzhůru nad lipami v zatáčce. Věruška říká, že se trochu pamatuje a kde prý bude stát on. On odpo-věděl, že tam, kde bude potřeba. Věruška se ptala i na Mirka a na Jiříka. Fréda odpověděl, že budou stát tam, kde jich bude třeba. Dále se Věruška ptala, zda budou i s druhou skupinou, Fréda odpověděl, že musí být rozestavěni tak, aby ho nadobro zničili. Věruška na to, že by to nechtěla vidět.
Byla to ta práce, kterou jsem pozorovala již delší dobu, když dostali chlapci rozkaz ATENTÁT NA HEYDRICHA! Anglická letadla již shodila bedničku se střelivem, ale Němci se jí zmocnili. Museli tedy vyčkat na novou zásilku.
Stalo se tak začátkem května 1942 u Soběslavi, v nějakém průsmyku čekali řadu hodin, až jim budou věci shozeny. V úterý mne syn prosil, abych jim na-pekla maso a pečivo, že musí pryč. Ochotně jsem vyhověla a vše připravila. A tu přišli Mirek a Jiřík a přinesli plné aktovky. Po posteli v kuchyni rozkládali nějaké kuličky a byli plni radostného hovoru, jak se strefí a podobně. Mirek Valčík mě vysvětlil, že ony kuličky jsou ruční granáty. Toho dne jsme nešli vůbec spát a hoši se připravovali na cestu na kolech, která jim syn s Bohoušem Horákem4 opatřil. Byla to úplně nová kola s opravenými čísly.
Ve středu v noci o jedné hodině se chlapci vydali na cestu do Prahy přes Hradec Králové a dále po státní silnici. Syn po mně chtěl ještě kapesníky, ale ty bez monogramů. Tehdy, když jsem se s nimi loučila, jsem tušila, že se už asi nikdy nevrátí.
Vzpomínám si, že v té době jezdil často Fréda Bartoš do Ústí nad Orlicí k nějakému poručíkovi Josefu Hrdinovi5.
Po odjezdu chlapců jsme se synem na ně nepřestali myslet. Čekali jsme, zda se aspoň Jiřík vrátí, ale mar-ně. Na synovi jsem poznala, že je neklidný. Ráno brzy odcházel z domova a v bytě se vůbec nezdržoval. Ve čtvrtek odpoledne, asi po druhé hodině přijel do dvora Jiřík a usedl u pumpy pod ořech a založil si hlavu do dlaní. Byl zamyšlen a mlčel. Ptala jsem se ho, kde je Mirek (Valčík). Odpověděl, že neví, že asi padl. Večer nám pak vyprávěl, jak stál s chlapcem službu při atentátu a oni mezi návalem, jak házeli po autě, aby Heydricha zasáhli. Kola si drželi při sobě, ale Mirek si kolo položil do příkopu a Němci mu ho vzali. Byla s nimi ještě jedna skupina mimo Bartošovu. A tak zůstal Jirka sám, neb Mirek se už nevrátil. Syn Pepa musel pak v největších překážkách jezdit sám do Ležáků a hlásit zprávy až do zatknutí a prozrazení. Jiří Tolar byl u nás v Mněticích naposledy dne 16.6.1942, kdy uznal, že musí pryč. Za hodinu se vrátil, právě když jsem se chystala s prádlem na řeku. Ptám se, proč se vrací, a on na to, že zapomněl "Káču" v posteli. Tou "Káčou" myslel anglickou zbraň. Těžce se se mnou loučil, jako kdyby věděl, že to je naposledy. Děkoval za všechno i za ošetření, abych pozdravovala Pepíčka a aby napsal jeho matce, že adresu zná. Věděla jsem jen, že je někde od Plzně.
Jednou jsem se odvážila otevřít jeden synův dopis, na jehož konci bylo napsáno: "Po přečtení ihned spálit." Syn ke mně přiskočil, dopis mi vzal a zakázal mi, abych mu již nikdy žádný dopis nečetla.
Po atentátu na Heydricha mi syn říkal, že je Fréda Bartoš raněn a leží v pardubické nemocnici. Nejprve ho léčil pan Dr. Bartoň a pak ho jedné noci odvezli do nemocnice, kde pracoval i pan Dr. Bartoň.
Teta Švarcová s učitelkou Junkovou za ním jednou byly, ale se svolením lékaře. Řekly mně pak obě, že je raněn do nohy a leží sám na pokoji v pavilónu porodnice u pana doktora Bartůňka. Dlouho tam však nebyl, musel pryč a tak ho zase v noci odvezli autem k MUDr. Bartoňovi do bytu ve Smilově ulici. Chodil pak nějaký čas o holi. Byl pak velmi tajný a když k nám po vyléčení zase přišel, ptala jsem se ho, proč kulhá, zda má revma. Odpověděl mi, že má revma a já na to, že vím, že to tak není. Další odpověď mi již nedal. V tom se totiž otevřely dveře a v nich se objevil bývalý starosta Václav Bárta. Poznal Frédu Bartoše a hned utíkal domů. (Po mém tříletém návratu mi řekl, že poznal Frédu, který měl být v Anglii, a že hned tušil, že tam něco provádíme, když k nám chodili divní a neznámí lidé.)
V pondělí 22. června ráno k nám přišla teta učitelky Junkové s velkým pláčem, že včera večer odvezlo gestapo Věrušku. Naše leknutí se nadá popsati. Na synovi jsem viděla všechny barvy. Poznali jsme, že se blíží nebezpečí.
Od Linhartů v Mněticích, tedy od mojí sestry, jsme měli malá podsvinčata a syn vzal peníze, že je pojede hned zaplatit. Vrátil se brzy, neb tam ho vyhnali a když přišel domů, prosil mne, abych nikdy s Linhartovými nemluvila a nikde neříkala, že je to moje sestra. Byl celý zdrcený a jako dnes ho vidím. I mně samotné pak vyhrožovali, abych se nikdy neo-považila šlápnout přes jejich práh. K mé sestře se pak přidali i pan Valenta se ženou, kteří jeli kolem. Syn mi pak vysvětlil, že Linhartovi jsou fašisté.
Největší rána mne potkala ve čtvrtek 25.června 1942 v 11 hodin. Před domem zastavilo auto. Z něj vystoupili tři gestapáci jako hora. Jeden z nich zařval: "Já jdu pro Vás, Vy tady máte anglické parašutisty." Syn zapíral, že to není pravda. Oni nám ukázali fotografie Valčíka a Tolara a tvrdili, že k nám chodí. Marně jsme zapírali, syna hned zatkli. Jak mi řekli, odvezli ho do Pardubic.
Druhý den v pátek jsem ho šla hledat. Ptala jsem se v pracovně a on tam byl. Na sobotu jsem pro něj nachystala balíček, ale nevzali ho ode mě. Stejně to dopadlo i v neděli, kdy jsem tam přišla spolu s matkou učitelky Junkové. Byla jsem bezradná. Lidé se nám vyhýbali a já marně na syna čekala dnem i nocí. Bála jsem se, kdy si přijdou i pro mě. Chtěla jsem utéci. Ale kam? Všude by mne našli. Poručila jsem vše Pánu Bohu a umínila jsem si, že budu zapírat a tak syna zachráním.
V ponděli 29.6.1942 (na sv. Petra a Pavla) ve dvě hodiny odpoledne zastavilo před domem auto a to jsem již poznala, že si jedou pro mě. Měla jsem ve vedlejší místnosti kyselinu solnou, chtěla jsem ji vy-pít, ale nebyla na svém místě. Asi ji matka učitelky Junkové vyhodila nebo schovala, když jsem jí jednou svěřila, že tu kyselinu raději vypiji, než bych se nechala trýznit.
Jeden z gestapáků se ptal, zda umím německy a ptal se i na anglického parašutistu. Já jsem odpověděla, že jsem tam nikoho neměla. Oni na mě, abych mluvila pravdu. "Syn nám říkal, že vy sama jste ho schováva-la. Pojedete s námi," říkal jeden z gestapáků. Jeden měl zbraň přede mnou, druhý za mými zády a já mu-sela s nimi jít po místnostech, vše vyházet ze skříní. Po všem šlapali a rozprávěli mezi sebou německy. Pak zase chtěli rozházet peřiny. "Tady léhal Jirka, co," říkal jeden z nich. Já jsem opět opakovala, že jsme tu nikoho neměli. "To je tvrdá česká svině. Ona to řekne, až takové skákavé bude jí jezdit po zádech," mi vyhro-žovali. Musela jsem rozházet vše po bytě, i uhlák vysypat. Pak mi jeden povídá: "Bábo, syn nám řekl, abyste nám dala revolver, že o něm víte." Já jsem stále říkala, že žádný revolver nemáme a že žádný parašutista u nás nebyl. Pak jsme šli i do stodoly, museli jsme rozházet slámu, prošli jsme i kurník či záchod. Zbývalo jen jedno místo - plevník. Ale byla to vůle boží, že se tam jen podívali. Byly tam totiž schovány dvě anglické zbraně a revolvery. Jeden synův a jeden do zálohy. Pak se jich po našem zatknutí zmocnil asi německý správce, který na nasem hospodařil.
Pak chtěli, abych jela s nimi, nedovolili mi si vzít s sebou ani jiné šatstvo. Pak mi říkali, že jim syn říkal, že jsme porazili prase. Já tvrdila, že to není pravda. Vyhrožovali mi, že jim to stejně povím, až přijedu k nim. (To prase jsme tehdy skutečně porazili. Porážku provedl pan Novák, hostinský ze Žižína v dubnu 1942, kdy chlapci jeli před atentátem do Prahy. Nadělala jsem jim řízky, jinak se maso hned odvezlo v noci do Pardubic, něco do hotelu Veselka, kde byl Mirek, něco k Hladěnovým, kde se všichni scházeli a k učiteli Janáčkovi, jehož choť byla pěvkyní a herečkou divadla v Pardubicích. Paní učitele Janáčka byla před okupací v Anglii a syn k nim často docházel.)
Cestou se mě gestapo stále ptalo na maso z porážky. Museli něco z udání vědět, protože stále tvrdili, že jsme měli maso ve studni. Byla tam jen tlačenka, která nám jako jediná zůstala z celé porážky. Po příjezdu do pracovny mě dovedli do zadní budovy, nařídili mi stát s patami k sobě, nesměla jsem se ani ohlédnout. Najednou vidím, že s rámusem ke mně přivedli mého syna. Za ty čtyři dny, po kterých jsem ho opět viděla, byl celý přepadlý, žlutý jako citrón, byl na něj smutný pohled.
Tázali se mě, proč nepřiznávám, že byl Jirka u nás. Syn honem odpovídal: "U nás žádný Jirka nebyl a maminka nic neví, jako já." Podle jeho výpovědi jsem poznala, že stále zapíral.
Jeden z gestapáků vytáhl ze sáčku fotografii a ptal se syna: "Kdo je to s vámi na obrázku?" Syn mlčel, oni na něj stále řvali, ale on byl jako socha. Řvali pak i na mne, tak jsem jim řekla, že bez brýlí nevidím. Když mi je dali, tak jsem jim řekla, že to je pan učitel. Ptali se mě, proč jsem ho měla u nás do rána. Řekla jsem, že u nás do rána nikdo nebyl. Řvali na nás, ať řekneme, kdo to je a že půjdeme domů.
Chytli mi hlavu a na lžíci nalili nějakou tekutinu na-houstlou, sladkou, asi jako glycerin a chtěli mi to vpravit do úst. Syn však nepozorovaně přiložil svůj prst k ústům a pohnul s ním na obě strany jako na znamení, abych to nebrala. Drželi mi však pevně hlavu a druhý mi lžicí otevřel ústa, až povolily zuby a třetí mi tekutinu nalil do úst. Povolili mi hlavu a jeden říká: "Tak to jí stačí." Já jsem však tu tekutinu jedno-mu z nich vyplivla do obličeje. Asi za pět minut jsem však byla jako v mdlobách, klesala jsem k zemi. Co bylo dál, nevím. Spoluvězni na cele mi pak sdělili, že mě přitáhli po zemi.
Byla tam uvězněná také učitelka Vojtěchová6, která mě poznala. Ta mi řekla, že mě dobře zná z dob, když učila v Černé za Bory.
Na cele se mě pak spoluvězeňkyně vyptávaly, proč nás se synem zavřeli. Jelikož jsem nikoho kromě učitelky Vojtěchové neznala, říkala jsem jim, že nevím.
Druhý den ke mně přivedli mého syna. Bylo vidět, jak zatíná rty, jak je mu do pláče, hladil mě po tváři, mlčel, nemohl ani žalem promluvit.
Po chvíli mi povídal, že taky lepí sáčky, že má celu o patro výše. Viděla jsem, že je rozechvěn a tušila jsem něco hrozného. Byl u mě asi půl hodiny, gestapák ho pak vyzval, aby už šel. "Tak tu buď sbohem, maminko. Sbohem, sbohem," líbal mě a hladil. Křečovitě mě naposledy tiskl k sobě. Takové bylo mé rozloučení s jediným synem, na které do smrti nezapomenu. To bylo dne 30. června 1942. Čest jeho památce!
Po jeho rozloučení v mé cele jsem tušila, kam asi pojede. Měly jsme z cely žen možnost z okna nahlédnout do nádvoří, odkud auta odvážely vězně pryč. Slyšeli jsme, jak se brání, nechtěli jít do auta. Svazovali je proto řetězy a házeli do aut. Dne 2. července 1942 jich jen z pracovny odvezli celkem 27 na popravu do Zámečku. Toho dne byl mezi nimi i můj syn Pepa Chrbolka z Mnětic.
Na věži hodiny odbíjely osm hodin večer, když se otevřely dveře cely a gestapák Piller 7 volá: "Frau Janaček, kommen Sie!" Byla to pěvkyně pardubického divadla a choť učitele Janáčka. Byla to milá paní. Gestapák ji odvedl a následovala svého muže na Zá-meček, odkud se již nikdo nevracel.
Můj syn k Janáčkovým často chodil a nosil, co jen mohl. Na cele jsme se však k sobě nehlásili, báli jsme se druhých žen a zrady. Stále jsme byly sledované, jen občas na procházce nebo když jsme byly o samotě spolu, mne hladila a pohledem jsem viděla tu účast ke mně a pochopení.
Na cele s námi byla také malá desetiletá dívenka. Říkali jsme jí Liduška, dle sdělení druhých byla odněkud z Pardubic nasazená jako vyzvědačka. Gestapo si ji volalo k sobě třeba dvakrát denně a to jsme vždy věděli, proč. Byli jsme proto před ní opatrné.
Kalendář jsme měli jen vlastnoručně zhotovený. Když bylo právě 5. července 1942, gestapáci Piller a Hanousek8 si pro mě přišli. Já jsem odpověděla, že nemůžu chodit, ale Piller mě hnal k výslechu. Pořád se mě ptali na Jirku, já nic neřekla, neustále do mě mlátili. Říkala jsem, že jim nerozumím, oni se do mě pustili. Do smrti nezapomenu, co jsem tehdy dostala ran. Tělo jsem měla celé naběhlé, nemohla jsem ani chodit. Na cele proti mně ležela stará paní, která mi hodila aspoň mokrý ručník, abych si s ním aspoň schladila rozpálené tělo. Ta paní mi pomáhala, vodila mě na záchod, kde jsem se jí jednou ptala, odkud je a ona odpověděla, že je z Ležáků. Více nemluvila, protože mě neznala. Zeptala jsem se, zda není paní Šťulíková ze mlýna. Ona zašeptala, že ano. Ptala se mě, odkud to vím, já na to, že to vím od Jirky. Ošetřovala mě vždy, jak jen mohla, když tam nebyla Liduška.
V noci 6. července 1942 asi kolem jedenácté hodiny vstoupila na celu žena. Byla úplně nahá, jak ji Pán Bůh stvořil. Byla shrbená s nějakým županem před sebou, šla až k oknu, kde byl její kavalec. Byla to paní Ducháčková9 z Pardubic. Za obsluhování učitelky Vojtěchové dostala zostřené vězení. Učitelka Vojtě-chová se totiž nechtěla při výslechu přiznat k tomu, co na ní žádali a tak dostala 10 dní vězení ve sklepě. Musela stát nahá na dlažbě. Ducháčková jí po návratu do cely šla namočit ručník a gestapo ji přistihlo.
Když jsem byla zatčena jako poslední, spoluvězeňky-ně se mě ptaly, jak to vypadá venku a kdy bude po válce. Byly zdrceny. Když jsem jim řekla, jak zle to venku vypadá a že válka bude trvat ještě asi tři roky, to je opravdu zdrtilo. Čekaly, že již brzy půjdou domů. Viděla jsem, jak jsou obě zesláblé, jak je ta zpráva zdrtila. Učitelka Vojtěchová pak byla v Drážďanech popravena 15.7.1943 a MUDr. V.Ducháčková podlehla utrpení v Bräunsdorfu 19.2.1944.
8. července 1942 mě opět vyslýchali a ptali se mě opět na fotografii s Jirkou. Pak jsem tvrdila, že ten člověk na fotografii se jednoho dne u nás objevil a prosil o sklenici vody, tak jsem mu ji donesla. Gestapák Hanousek oponoval, že na fotce mu podávám ručník. A gestapák Piller mě zase zezadu řezal. Stloukli mě, až jsem měla po těle samou ránu.
K výslechu mě volali, kdykoliv se jim zachtělo. Když jsem po jednom takovém výslechu byla zmlácená, odvedli mě ven, kam mě posadili na kamennou lávku. Kolem přešla dáma - také vězenkyně, ve žlutě kanár-kové halence a kostkované sukni, která kouřila jednu cigaretu za druhou. Pak šla k jednomu gestapákovi, se kterým diskutovala. Kolem mě chodily ostatní vězen-kyně. Učitelka nám neznatelně řekla, ať před ní mlčí-me, že to je Krupková10 !!!
A tak jsem poznala, že je to ta, která nás všechny zradila i mého syna. Byla i se svým mužem zapojena v odboji. Vzpomínám si, jak chlapi měli jednou po-rouchanou vysílačku a měla s ní jet do Prahy paní Hladěnová - Vranešičová i s mým synem. Ale sešlo z toho. Paní Hladěnová byla churavá a můj syn neznal dobře Prahu, ani toho člověka , který opravoval vysílačky. Nabídla se tedy paní Krupková, schůzka byla u Hladěnů, kde jim vařila paní Vranešičová starší, matka Táni Hladěnové11. A od té doby začala naše zrada. Když si paní Krupková pochodila a pokouřila, přišla si je mně zase sednout na lavičku. Zeptala jsem se jí: "Prosím Vás, kdo to za nás bude všechno hradit a platit?" Ona odpověděla pohrdavě: "To já nevím," a odešla zase pryč. Chodila stále s tou Liduškou.
Druhý den mě už na procházku ven nepustili. Nějaký den jsem měla od výslechů pokoj, ale v srpnu to začalo opět nanovo.
Bylo to 17. srpna 1942. Jeden výslech za druhým a bití. Že jsem měla otevřené rány, do nich mě Piller řezal dál. Kdo to se mnou prodělal, ví, jak vás vždy zřídili, když někdo nechtěl podle nich mluvit. Na celu mě dotáhli v době vycházek, takže tam nikdo nebyl. Přemýšlela jsem, jak si zkrátit život. Šla jsem do rohu cely, kde byl věšák se šatstvem. Vzala jsem si šňůru od županu Dr. Ducháčkové a odhodlala jsem to utrpe-ní skoncovat. Vzala jsem si židličku bez lenochu, hodila přes trám u okna šňůru, udělala smyčku kolem krku a kopla jsem do stoličky. Ta však zavadila
o kavalec, což udělalo hluk, který zaslechl gestapák Piller, který hlídkoval na chodbě. Šňůru mi přeřízl a pak se do mě zase dal. Těch ran bylo nepočítaně. Ko-pal mě a ztloukl do bezvědomí. Jak dlouho jsem leže-la, nevím. Když jsem přišla k vědomí, ležela jsem již na kavalci a byla jsem celá mokrá. Ženy stály kolem mě a MUDr. Ducháčková mně dávala mokrý ručník na srdce. Později přišel Piller a na MUDr. Ducháčkovou mluvil německy. V 8 hodin večer přišel na celu lékař s Pillerem a ptal se, co mi schází. Já jsem nepromluvila. Piller se mě ptal, jestli toho pána znám. Já nic neřekla, jen jsem kroutila hlavou, že ne, že ho neznám. Když odešli, Piller hlásil velitelce cely, abych byla zítra v 8 hodin ustrojená a měla všechno sbaleno.
Tušila jsem, že mě snad vysvobodí Dr. Kohoutek, kterého jsem hned poznala, jak vstoupil na celu a když mě poplácal po zádech a povídal: "Tak si lehněte". Cítila jsem v jeho pohledu záchranu a proto jsem mlčela. Na druhý den ráno jsem byla připravená k odchodu. Dr. Ducháčková mně říkala, že mám jednoho lékaře (jméno jsem již zapomněla) a rovněž učitelka Vojtěchová chtěla, abych pozdravovala Dr. Knapa a já přitom ani nevěděla, kam pojedu. Gestapák Hanousek a ještě dva muži mě naložili do auta a Hanousek jim dával železa se slovy: "To jí dejte na ruce, kdyby chtěla utéct". Dovezli mě na nádraží v Pardubicích, kde se mě jeden z těch dvou mužů ptal, co bych chtěla, než odjedeme. Řekla jsem, že mám blízko nádraží známého, že je to firma Dašek - autodílna, že bych s ním ráda mluvila. Zanedlouho byl J. Dašek u mě. Řekla jsem mu, ať pozdravuje svou maminku a že nevím, kam jedu. Doprovodil mě až na zastávku do Rosic, tam jsme se rozloučili.
Na místo jsme přijeli asi ve čtyři hodiny odpoledne. Když jsme vystoupili, četla jsem na nádraží: Německý Brod. Vezli mě dál autem. Vystoupila jsem před nějakým pavilonem, jako před nemocnicí. Tam personál k mému překvapení tvořili Češi. Posléze jsem zjistila, že jsem se ocitla v blázinci. Na lůžku pozorovací sta-nice jsem musela zůstat tři týdny. Po týdnu jsem šla na prohlídku, kde se mě ptali, zda mě bili. Nevěděla jsem, zda to není provokace ze strany Němců, proto jsem řekla, že ne. Tak mi poručili, abych se ustrojila. Já se dala do pláče a prosila, aby mě tam nechali, že by mě zastřelili. Pak jsem vyprávěla, jak syna a mě sebralo gestapo, že syna zastřelili s mnoha dalšími. Radili se dál, co se mnou. Mezi nimi byl primář Kalina, ředitel Knap a vojenský lékař MUDr. Zamykal.
Po třech měsících pobytu v Brodě jsem šla opět před soud k výslechu. Dr. Zamykal mi radil, abych u výslechu nic neříkala a jen hodně plakala, že to bude stačit. Sestry mě tentokrát ustrojily jako strašáka do polí. Dlouhou spodní sukni a krátkou navrch. Šátek mi zatáhli tak, div mě neuškrtily.
Jeden u soudu se mě ptal, jak dlouho k nám Jirka chodil a přitom si utíral kapesníkem nos. Skočila jsem rychle po kapesníku, že je můj, aby mi ho dal. No a bylo po soudu, zůstala jsem v ústavu i nadále. Strava byla špatná a bylo jí málo. Jednou mi pan ředitel dovolil, abych si uvařila sama.
Po dalších třech měsících jsem šla opět k soudu. Teh-dy měl právě Dr. Zamykal dovolenou. Tentokrát jsem měla opatrovníka a ten mi řekl, ať na všechno odpovídám jenom: patnáct, patnáct. No, a tak to taky dobře dopadlo.
Bylo nás v ústavu hodně, kteří jsme bylo pod ochranou lékařů a jimi zachráněni. Před smrtí. Nejdřív jsem měla práci v lese, pak jsem pomáhala v kuchyni. Jednoho dne mi bylo v osm hodin ráno sděleno, že musím jít opět k soudu. Chvěla jsem se jako list, když mě opatrovnice strojila. Byla to paní Tomanová, asi 23-letá dívka. I ona mě vystrojila jako strašáka - punčochu každou jinou, boty obě na jednu nohu. Když mě sestra přivedla do soudní budovy, všichni se smáli. Tentokrát jsem odpovídala něco jiného, než na co se mě tázali. Ptali se mě na datum, kolikátého je, já jim odpověděla, že pětatřicátého. Po několika otázkách mě odvedli na chodbu a pak jsem se dozvěděla, že jsem na základě tohoto soudu byla zbavena svéprávnosti. Opatrovník od mužů mě uklidňo-val, že po válce mi zase svéprávnost vrátí a hlavně že už budu mít klid.
Zastávala jsem službu na ložnici a chodila pro obědy s paní Jíchovou z Pardubic. Také jsem se tam potkala se známým stavitelem z Pardubic. Poznal mě i po tolika letech. Stála jsem proti němu v kuchyni a on na mě: "Vy mě už po létech nepoznáváte? Nosívala jste manželovi vždy v pátek a v úterý přesnídávky a kouření." Najednou jsem si vzpomněla. Byl to stavitel Kašpar. Také mě navštívil Valenta z Mikulovic, který byl do Brodu poslán jako já přímo z nemocnice. Byl také z našeho odboje za heydrichiády. Vozil vysílačku a pracoval s Valčíkem. Pamatuji se, že vysílačce říkali Libuše nebo Silver A. Také to bylo heslo, kterým se syn představoval v lese na Ležákách, kde na něho čekal četnický strážmistr.
Pan Valenta mi také přinesl balíček od Dašků - autodílny z Pardubic. Zvěděla jsem, že on si podřezal na krku žíly, před příchodem gestapa a v nemocnici ho zachránili lékaři.
Tak nadešel 21. srpen 1943, kdy jsem s transportem musela odejet do velkého ústavu v Praze - Bohnicích, kde nás bylo na 13 pavilonech na 6 tisíc. Tady jsem v celé hrůze poznala, co to je blázinec. V malé místnosti asi 8x8 metrů nás bylo vměstnáno 60. Přes den nás opatrovnice nechaly zavřené a co bylo z jídla lepšího, odebraly pro sebe. Se mnou v pokoji byly také tajně vězněny paní Štěpánka Krátká (politická vězenkyně) a jedna profesorka z Chotěboře, kterou gestapo zatklo, že nechtěla do bytu přijmout Němce. Neustále jsme byly týrány opatrovnicemi, které nás zavíraly na záchodě nebo na nás chtěly pení-ze. Ale i dvě nemocné mě jednou zmlátily, že jsem pak musela být ošetřena.
Jednou jsem zjistila, že máme novou vrchní. Tou byla paní Pavelková, která byla mou příbuznou z Přelouče. Nejprve jsem myslela, že to je dobře, že tu mám pří-buznou, později jsem poznala pravý opak. Každý den jsem jí musela chystat koupel, všechno jídlo, co mi dovezli příbuzní, mi hned vzala. Dokonce ani v koupelně jsem se nesměla umývat a tak jsem se tajně myla na záchodě. Jednou jsem si postěžovala primáři. Poté se to trochu zlepšilo, jen s tím mytím byla potíž. Muselo se nás v jednom umývadle mýt 5 až 6, a to i se všemi nemocemi.
Posléze jsem mohla chodit do lesa na žaludy, kde byla hájovna. Tam mi vždy ochotně půjčili škopík s horkou vodou a v chlévě jsem se pak mohla umýt.
Večer jsme chodili spát již v 7 hodin. Ze dvou sálů nás 160 vyhnali bosé na chodbu, kde nás nechávali stát i v zimě. Byla to hrozná podívaná. Některé ženy byly pokálené, trus po sobě jedly. Nádobu na jídlo si každá schovávala za ňadra, na záchodě se do ní vykálela a pak zase z ní jedla. Nádobí bylo špatně umývané, že jsem někdy raději nejedla vůbec, protože se mi zvedal žaludek.
Přemýšlela jsem, jak se odsud dostat. Mluvila jsem i s panem primářem, ale on říkal, že sám nesmí nikoho propustit. Dohodly jsme se s paní Krátkou, že si od lidí venku vyprosím kus papíru, obálku a psací náčiní a nějak se dostaneme na poštu. V lese jsme obě daly houbařům lístky bez známek a oni nám to odnesli. Konečně jsem se jednou odvážila napsat do Pardubic firmě Dašek dlouhý dopis, kde jsem mimo jiné prosi-la, aby mě navštívil můj poručník pan Fuka, který mi byl přiznán soudem. Poručník se pak radil s panem Polehlou od soudu, jak by mě dostali z ústavu. Pan rada pak nechal na cizím stroji napsat propuštění, dal na to razítko soudu a propuštění bylo vyhotoveno.
K mému překvapení 15. května 1944 jsem byla skutečně propuštěna. Čekal na mě Pepík Dašek s poručníkem, četnickým strážmistrem ve výslužbě.
Z Bohnic jsme jeli do Prahy k vlaku, kde jsem si teprve oddychla. Cestou ve vlaku mi však řekli, že nesmím nikde s nikým nic důvěrného hovořit, že jsem propuštěná jen tak načerno a německé úřady se to nesmějí dozvědět, jinak že by bylo zle a všechny by nás postříleli. Byla jsem pak v rodině Dašků, kde bylo v dílně plno Němců a já se zde zpočátku nejistě pohybovala a tvářila se k nim mile.
Později jsem odjela s dětmi a paní Daškovou do Bojanova, protože v Pardubicích bylo nebezpečí náletů. Tam bylo plno partyzánů, s některými jsem se seznámila. Jednou při procházce v lese se přede mnou objevili dva muži, kteří se mě tázali, zda by nemohli dostat kousek chleba. Ve mlýně jsem koupila dva veliké pecny chleba a doma vzala sádlo a sůl, dala to do tašky a donesla jim to. Pak jsem je navštěvovala a nosila jim jídlo. Tak to šlo až do Vánoc, kdy jsme z Bojanova odjížděli.
Jen jsme přijeli do Pardubic, byl hlášen nálet. U Nemošic jsme vyskákali do příkopu. Letadel letělo několik skupin, bomb házely nepočítaně. Hlavní nálet byl na Petrolku a trval dlouho. 13.ledna 1945 mě odvezli k bratru do Dobřenic, kde o mě říkali, že jsem jejich známá, která utekla před nálety z Pardubic. V Dobřenicích jsem setrvala až do příchodu Rudé armády 10.5.1945. Pak bratr vzal auto a odvezl mě do bývalého domova.
Cestou nás všude vítali a v Pardubicích na mě čekal můj poručník Jan Fuka, aby zařídil vše potřebné. Blí-žili jsme se k mé rodné vesničce Mněticím. Vystoupila jsem u předsedy Bárty a ten i s panem Fukou jeli do Malolánska, kde dopadli Němce - Husáka i se ženou, kteří bydleli na našem hospodářství za okupace od mého zatčení. Pan Fuka sepisoval zbytek pozůstatků, neb hospodářství bylo značně zpustošené. Zbyly jen holé zdi, strop probouraný a všude spoušť. Nádobí pryč, nábytek, peřiny, koberce i šatstvo… Brzy jsem poznala, jak trpké bude ohánět se s tou bídou, která na mě hleděla odevšad, z kdysi tak útul-ného domova. Jako stín jsem chodila po domě žasla nad spoustou té škody.
Ba, nenašla jsem ani přízně u příbuzných, spíše naopak. Ještě pokřikovali hanlivě - a od cizích, těžko požadovati pochopení. Tím méně pak od úřadů.
Smutné dny mě očekávaly doma a ještě smutnější zápasení o nějaký ten nový začátek. Vzpomínky jdou kolem mne a všude vidím syna a drahého Jirku - jak se nám to divně všechno obrátilo proti naším plánům i jaký konec potkal tak velké hrdiny, jimž byli naši parašutisté. V mých vzpomínkách budou žít se mnou stále. Padlým hrdinům čest a nehynoucí památka !
V Mněticích dne 15. ledna 1947 dokončila své vyprá-vění Emilie Chrbolková v.r.
Na stroji opsala a upravila Marie Horáková, Na Spra-vedlnosti 1916, Pardubice. Upraveno a přepsáno opět v dubnu 1973 Marií Horákovou, provdanou Záleskou t.č. Schwarzovo náměstí 427, Pardubice.12
____________
Z pozůstalosti paní Marie Horákové - Záleské, bývalé tajemnice SNR v Pardubicích z roku 1945 - 46, zveřejňujeme nakonec otřásající dokument o heyd-richiádě na Pardubicku, sepsaný 15.1.1947 v Mněticích paní M. Horákovou s paní E. Chrbolko-vou, matkou oběti heydrichiády Josefa Chrbolky, popraveného na Zámečku v Pardubicích 7.7.1942 pro spolupráci s výsadkem Silver A. Jen malé úryvky z něj pořídil zesnulý spisovatel PhDr. Miroslav Ivanov ve své knize "A hořel snad i kámen" (vyd. Svoboda, Praha 1975) v kapitole "Příběh červnové noci"
o tragedii vesnice Ležáky na Chrudimsku 24.6.1942.
2 František Dobiáš.
3 Emilie, rozená Pištorová, v prvním manželství provdaná za úředníka cukrovaru V. Junka, matka učitelky V.Junkové. V druhém manželství za A. Švar-ce, tiskaře firmy Otto a Růžička v Pardubicích.
4 Bohumil Horák (nar. 1906), bratranec M. Horákové - Záleské, laborant v Semtíně, člen KSČ, spolupra-covník partyzánů na Hradecku, Chotěbořsku a u Trhové Kamenice. Zemřel 1974.
5 Josef Hrdina z Ústí nad Orlicí, kamarád A. Bartoše z vojny, byl popraven 2.7.1942 se svou ženou Zden-kou.
6 Růžena Vojtěchová (nar. 5.2.1903) v Holicích, učitelka, členka Rady žen v Pardubicích, spolupracov-nice vlastivědného časopisu Krajem Pernštýnův. Po-pravena v Drážďanech 15.7.1943.
7 Walter Piller (nar. 1900) v Jihlavě, dozorce vězňů gestapa v Pardubicích.
8 Hubert Hanousek (nar. 1900) v Kuksu, od roku 1940 kriminální tajemník pardubického gestapa, 10.12.1946 po rozsudku smrti popraven na dvoře Krajského soudu v Chrudimi.
9 MUDr. Vilma Ducháčková - lékařka v Pardubicích, členka Rady žen a spolupracovnice R. Vojtěchové a dr. Milady Horákové. Popravena v Bräusdorfu 19.2.1944.
10 Hana Krupková - manželka poručíka V. Krupky, spolupracovnice a spojka Silver A, po válce agentka StB v Německu.
11 Táňa Hladěnová, rozená Vranešičová (nar. 1920) - manželka F. Hladěny, spojka Silver A. Byla poprave-na 2.7.1942 na Zámečku.
12 V únoru 2007 pro Vlastivědné listy Pardubického kraje zkrátil a upravil Jan Řeháček.

Autor: Vypráví jeho matka Emilie Chrbolková, politická vězenkyně1, svědkyně odboje a heydrichiády na Pardub
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007

Předchozí článek: Situační zpráva z Ležáků
Následující článek: Setkání Marie Horákové z Pardubic a Oldřicha Vodseďálka z Vysokého nad Jizerou

Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku

Chrudimsko
Hlinecko

Pardubicko

Orlické hory
a Podorlicko

Českomoravské
pomezí

Králický
Sněžník

Aktuality
z kraje