Sdružení přátel Pardubického kraje

Památník Zámeček

Larischova vila tzv. "Zámeček"

06. 08. 2007 Slovo "Zámeček" ve spojení s Pardubicemi a heydrichiádou vešlo do vědomí lidí jako zlověstné označení místa, na kterém vrcholilo nacistické běsnění. Jak přišlo toto gestapácké popraviště k tak idylickému pojmenování? Roku 1884 zakoupil hrabě Jiří Larisch-Mönnich zalesněný pozemek na východním okraji Pardubic v katastru obce Pardubičky. Na něm uprostřed borového lesa nechal zbudovat honosnou vilu dle návrhu architekta Františka Schmoranze. Rozsáhlý pozemek nechal oplotit, vybudoval zde rozsáhlé konírny, kde choval na padesát koní. Zámeček ožíval zejména v období parforsních honů a Velké pardubické. Hrabě Larisch pak roku 1897 vilu prodal hraběti Alfonsu Henckelovi. Výstavná budova uprostřed lesa byla častým místem setkání šlechty a pardubickými občany byla nazývána panským sídlem, zámečkem. Označení "Zámeček" se vžilo a stalo se oficiálním.

Henckelova rodina držela "Zámeček" až do roku 1928, kdy jej koupil textilní obchodník z Kolína A. Erhart pro svou dceru, provdanou Bidlovou. Ta jej v roce 1934 pronajala říšskoněmeckému hraběti Leopoldu Fuggerovi-Babenhausenovi ze známé bankéřské rodiny Fuggerů z Augšpurku. Jeho tříletý pobyt v Pardubicích je obestřen tajemstvím. Fugger zde totiž vedl život urozeného darmošlapa, vetřel se do společnosti místní měsťanské honorace a vysokých důstojníků a jak se náhle v roce 1934 v Pardubicích objevil, tak náhle v roce 1937 odtud zmizel.
V květnu 1937 od Ludmily Bidlové "Zámeček" koupila pardubická obec a v září téhož roku jej pronajala vojenské správě, která do těchto míst nastěhovala část jezdeckého učiliště. Než se stihly prostory na učiliště plnohodnotně přebudovat, přišel 15. březen 1939 a s ním i německá okupace. Do "Zámečku", který byl nyní vojenským objektem, se nastěhoval prapor záložního policejního pluku Böhmen, tzv. Schutzpolizei. Ve východní části oploceného areálu byl písečný násep, který si příslušníci útvaru upravili na cvičnou střelnici.
V červnu 1944 byla jednotka Schutzpolizei odvelena a nahrazena útvarem požární policie. Tato jednotka již byla tvořena českým mužstvem. Nebyla sice ozbrojena, brzy po svém příchodu se však začala nenápadně připravovat na převzetí moci, když shromažďovali československé uniformy a zbraně.
Vojenským objektem zůstal Zámeček i po válce. V letech 1948 - 1955 zde byla umístěna škola důstoj-nického dorostu, od roku 1956 se celý areál stává majetkem n.p. Tesla Pardubice. Larischova vila je dnes součástí nástupnické firmy Foxconn CZ a slouží jako administrativní budova. V současné době probíhají jednání o navrácení městu a jejím přebudování na muzeum protifašistického odboje.

Nacistické popraviště
Veřejnosti přístupné je dnes pouze nacistické popra-viště, které nechali příslušníci německé policejní po-sádky zřídit vedle své střelnice v období heydrichiády. Terén zde byl svažitý a tvořil mělkou muldu, otevřenou k jihu, na severní a východní straně zakrytou křovím. V severním sípu muldy byl zaražen kůl a popraviště bylo hotovo. Ale již po druhé popravě se ukázalo, že jeden kůl nepostačuje, přibyly dva další. Toto opatření si vynutila okolnost, že ke zdejšímu popravišti byly vedle pardubické služebny gestapa přiděleny ještě expozitury v Hradci Králové a Kolíně. Pardubice byly vybrány nejen pro vhodnost popravního místa, ale také díky tomu, že ve zdejším krematorium bylo možné téměř beze zbytku zahladit stopy po obětech. Odsouzení na smrt byli na "Zámeček" přiváženi zakrytými nákladními vozy z věznice gestapa, která byla umístěna v bývalé donucovací pracovně na východním okraji Pardubic, obvykle pozdě odpoledne. Na "Zámečku" byli vtěsnáni do malých kobek v podzemí vily. Výjimku tvořili obyvatelé Ležáků, kteří byli dopraveni přímo z Ležáků na "Zámeček". Před popravou dostávali odsouzení něco řídké černé kávy, na místo popravy byli odváděni po dvou. Pouze při hromadných popravách, jako bylo v případě Ležáků, šli po trojicích. Při této poslední cestě je doprovázel jeden policista a jeden gestapák se zbraněmi připravenými ke střelbě. Na místě jim byl přečten rozsudek smrti s odůvodněním, že "pracovali proti zájmům říše a podporovali cizí agenty". Rozsudky předčítal a všech-ny popravy řídil zástupce přednosty pardubického gestapa vrchní tajemník Walter Lehne.
Poté byly oběti přivázány ke kůlům a oči jim byly zavázány páskou. Teprve pak vystoupily popravčí čety, které se dosud skrývaly za houštím. Čety byly dvě nebo tři, každá po pěti mužích, na kuráž posilnění zvláštním přídělem kořalky a cigaret. Jedna četa střílela vždy na jednu oběť. Jak dosvědčili tehdejší zaměstnanci krematoria, měly oběti až pět vstřelů.
Poté policisté odtáhli za nohy mrtvá těla za plachtu napnutou mezi dvěma stromy, kde je posypali pískem, aby zastavili krvácení.
Po převozu do krematoria byli jeho zaměstnanci zavázáni mlčenlivostí pod pohrůžkou přísných trestů a při kremaci byli ostře sledování gestapáky. Když byla všechna těla spálena, musel být jejich popel vsypán do cestovního kufru, který byl v noci odvážen pod dohledem gestapáka Lehneho k Labi a tam vysypán do řeky. Přes všechnu ostražitost se podařilo zaměstnancům krematoria část popela z těl obyvatel Ležáků a Pardubic zachránit.
Celkem bylo na "Zámečku" 19 popravních dnů od 3. června do 9. července 1942, většinou se jednalo o středy a čtvrtky, ale i neděle. Začínalo se po 19. hodině a během dvaceti minut byla "akce" skončena. Obvykle nepřekročil počet popravovaných desítku. Pouze 24. června, v den vypálení Ležáků, se začalo s popravami až ve čtvrt na deset večer. Třiatřicet obětí muselo počkat, až se gestapáci vrátí z vyhlazovací práce v Ležákách. Zrovna tak 2. července, kdy byla likvidována čtyřicetičlenná pardubická skupina. Tehdy poprava začínala ve 20 hodin a za 41 minut již bylo po všem.
Naposledy se na Zámečku popravovalo 9. července 1942, kdy bylo popraveno patnáct občanů z Náchodska. Celkem zde bylo popraveno na 194 lidí. Stanné právo bylo zrušeno již 3. července, popravy vykonané 9. července se vztahovaly na osoby odsouzené ještě před 3. červencem.

Literatura: Karel Jičinský - Zámeček, vydal Okresní výbor svazu protifašistických bojovníků a odbor kultury ONV v Pardubicích v roce 1982.

GPS souřadnice: 50.02763N, 15.80843E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007






Předchozí článek: Silver A na Pardubicku
Následující článek: Splavnění Labe do Pardubic je ohroženo


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Pražská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je pozůstatkem městského opevnění. Její věž poskytne návštěvníkům města výhled na město.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na SUCHÉM VRCHU u Králík.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jakuba v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml