Sdružení přátel Pardubického kraje

Semanínská naučná stezka

Kostel sv. Bartoloměje v Semaníně

30.11.2013 Obec Semanín, nacházející se nedaleko České Třebové, kde v současné době žije necelých 700 obyvatel, má nejen bohatou historii, která sahá až do roku 1250, kdy byla obec v rámci kolonizace hraničních pralesů Čech založena. První zmínka o obci se vztahuje k roku 1347 pod názvem Villa Zimeri – Zimerova ves. Zimer byl patrně vrchností pověřený zakladatel obce, povolaný z německy mluvících území. Název obce se brzy též objevuje v německé formě Sermersdorf, později zkomolený na Schirmdorf. V roce 1350 je v Semaníně zmíněn kostel, v roce 1419 se s posilováním českého etnika objevuje poprvé český název obce Semanín. Typickým odvětvím pro Semanín bylo zejména hrnčířství, což dokazuje také expozice nacházející se v kostele sv. Bartoloměje. Po druhé světové válce došlo k odsunu téměř všech občanů, neboť Semanín se z 98 procent hlásil k německé národnosti. Místo nich přišlo obyvatelstvo české.

Dnes obec nabízí pro své návštěvníky několik vycházkových okruhů formou naučných stezek. Když k tomu připočteme pěkně upravené muzeum v kostele sv. Bartoloměje, je pro takto malou obec snaha o rozšíření povědomí o obci a posílení cestovního ruchu opravdu obdivuhodné. Výchozím bodem naučných stezek je parčík u kostela a zvonice. Páteřní stezkou je semanínská stezka ČSOP. Její trasu realizoval Český svaz ochránců přírody Podorlicko, odkud pochází název stezky. Trasa návštěvníky vede podél kostela sv. Bartoloměje, kde je možné přímo v jeho interiéru shlédnout expozici připomínající vývoj obce s důrazem na hrnčířství. Za pozornost stojí také zvonice nacházející se vedle kostela, která stavebně odpovídá počátku až polovině 17. století. Shlédnout můžete také zvony pověšené přímo na konstrukci zvonice. Zvonice je čtyřboká se spodní částí zděnou a střílnami v prvním patře. Za pozornost stojí zejména výzdoba vnějších stěn zvonice. Odtud naučná stezka pokračuje na konec obce k lesu zvanému Bukáč, který je pozůstatkem starobylého bukového lesa s věkovitými stromy. Stromy zde nemají jen cenu dřeva, ale tvoří významný ekosystém lesa přirozeného vegetačního složení na skalnatém opukovém podloží. Bučiny jsou bohaté na ptactvo – najdeme zde drobné vzácné druhy jako je lejsek malý a budníček lesní. V dutých stromech jsou hnízda dutinových ptáků – datlů černých, strakapoudů velkých. Jejich dutiny pak osídluje silně ohrožený druh holub doupňák. Z velkých druhů se v okolí objevuje čáp černý a orel mořský. Sídlí tu hlodavec plch velký i menší plšík lískový. Květena bukového lesa je nejbohatší brzy zjara, dokud buky svým olistěním neomezí přístup světla. Mezi semenáčky buků vykvétá sasanka hajní, prvosenka vyšší, jaterník podléška, plicník lékařský a také keřík lýkovec jedovatý. V květnu vykvétá bíle mařinka vonná a v červnu lilie zlatohlávek. Kamenný kříž opodál je z hrubozrnného pískovce s velkými křemičitými zrny, který se vyskytuje v nedalekých Třebovských stěnách. Nese vytesanou symbolickou zkratku IHC, představující jméno Ježíše v řečtině. Důvod ani doma vztyčení kříže není známá. Podle legendy stojí na místě, kde se zabil vozka při sjíždění prudkého svahu. Vedla tudy totiž jedna z formanských cest z Lanškrouna do Litomyšle. Obdobné kříže se stavěly na místech neštěstí od středověku do 17. století. Odtud naučná stezka stoupá do kopce nejprve lesem, poté loukou až ke starému obecnímu sadu. V jeho travnatém porostu se nacházejí orchideje – vstavače: vemeník dvoulistý, vemeník zelenavý. Vemeníky i bradáček dorůstají výšky 50 cm. Květy bizarních tvarů jsou malé a sdružené do hroznovitých květenství. Vemeníky jsou opylovány nočními motýly, kteří na nich sbírají sladký nektar. Motýl musí zanořit sosák hluboko do trubkovité ostruhy květu. Při tom se na něj přilepí hrudky pylu – tzv. brylky, spojené držadélkem. Jakmile se brylka přichytí na motýla, držadélko změní polohu a při návštěvě jiného květu dojde k uvolnění pylu. Další květ je tak opylen a jeho semeník se mění na tobolku. Vstavače produkují velké množství semen, až několik tisíc v jedné tobolce. Rostlina několik vytváří v podzemí kořeny a hlízy. Nejdříve čtvrtým rokem poprvé vyraší první nadzemní list. První vykvetení může následovat až po 15 letech. Složitý proces vývoje ukazuje, jak je důležité v krajině udržet nedotčená místa v určitém stádiu vývoje ekosystému. V malém sadu ani na pravidelně obhospodařované louce se vstavače nevyskytují. Chceme-li zajistit jejich výskyt i v budoucnosti, je potřeba udržovat sad v určité fázi vývoje. Proto je stanoven pro takovéto lokality plán péče. Ze sadu to je asi 300 metrů ke kapličce ležící u silnice na Litomyšl. Kaplička pochází z roku 1865. Patřila i s pozemkem ke statku č.p. 50 rodiny Schmidovy ze Semanína, která ji postavila a udržovala do odsunu Němců po 2. světové válce. Od té doby chátrala, až bylo vnitřní vybavení úplně zrušeno. V roce 1993 stavbu kapličky opravilo město Česká Třebová. Poblíž v Semanínském obecním lese byl roku 1789 pohřben na místě své smrti také hajný Ferdinand Prax z č.p. 7, který praktikoval lidovou magii. Nechal zaříkávat pytláky, aby oslepli. Časem se mu však narodil slepý synek a zoufalý otec se v lese oběsil. Naučná stezka pokračuje dále lesem příjemnou lesní cestou mírně se svažující z kopce do údolí zvaného Smraďoch, které je prameništěm Semanínského potoka, který se zařezává do nezpevněného podloží. Na jeho vlhkých úbočích se vyskytuje drobná kapradina sleziník zelený i větší žebrovice různolistá. Zajímavostí jsou bukovník vápencový a pernatec horský. Přímo v korytě nalezneme mech prameničku obecnou, která se v lidovém léčitelství používala proti zimnici. Na březích roste mechorost jatrovka pobřežnice. Žijí tu mloci skvrnití a čistotu vody dokazuje výskyt citlivých živočichů na dně potoka, zejména blešivců potočních. Podmáčené břehy jsou na jaře plné kvetoucích mokrýšů střídavolistých. V okolních listnatých lesích roste kyčelnice devítilistá i jedovaté druhy vraní oko čtyřlisté a rulík zlomocný. Smraďoch byl v minulosti využíván především jako zdroj pitné vody pro Semanín i Kozlovskou hájenku. Dodnes jsou v něm patrny vodovodní jímky, které dříve zásobovaly obecní vodovod. Nedaleko pramene stojí na okraji mýtiny mohutný smrk semenný „Goliáš“, kterého sotva obejmou dva dospělí lidé. Trasa stezky se vrací na okraj Semanína na tzv. knajpoviště. Jak se dozvídáme z informační tabule, knajpování je nejen otužování, nýbrž i celostní zdravý životní styl v moderním slova smyslu. Takovýto životní postoj propagoval bavorský kněz a léčitel Šebestián Kneipp, žijící v letech 1821– 1898, který dlouhodobě propagoval pohyb na čerstvém vzduchu, užívání léčivých bylin, přirozenou stravu a životosprávu. Otužování doporučoval chozením naboso po zarosené trávě, sněhu nebo v potoce. Zároveň dbal na přiměřenost. Podle jeho odkazu se v Evropě již 150 let budují přírodní otužovadla s protékající vodou. Pro jejich užívání doporučil některé zásady, například že chodidla se mají otužovat tzv. čapím krokem, kdy se chodidlo během kroku vynoří z vody až na hladinu. Pro základní otužování do vody se má ponořovat předloktí nebo kráčet ve vydlabaných korytech naboso. Tato vydlabaná koryta jsou také součástí zastavení nazvaného „knajpoviště“. Součástí tohoto zastavení je také posezení, vkusné parkování pro kola i ohniště. Naučná stezka pokračuje dále bukovou alejí až k vyhlídce na Českotřebovskou plošinu. Je odsud vidět údolí, které patří k Třebovsko-svitavské brázdě. Z úbočí Kozlovských hřbetů je výhled na Hřebečský hřbet. Na horizontu zleva se nacházejí Třebovské stěny s nejvyšším vrchem Palice. Dále jsou patrné větrné elektrárny nad Anenskou Studánkou. Zde je možné při výhledech do krajiny si odpočinout a posedět. Následuje asi 200 metrů dlouhá trasa ke štolám u salaše. Zde se návštěvníci dozvědí více o těžbě lupku. Lupek se v Semaníně těžil v letech 1880–1920. Jde o jílovitý minerál s vysokou žárovou odolností, používaný zejména ve slévárenství. Charakteristická je jeho šedá barva. Dochovaly se dvě štoly. Schafferova štola nad Salaší je pozoruhodná silným průvanem, který v teplých měsících dokáže odnášet i vsypávané listí. Průvan je podmíněn rozsáhlou prasklinou v opukovém nadloží, dostupující až k povrchu. Ochlazováním vzduchu v ní dochází k jeho klesání a vyvětrávání štoly a zároveň k nasávání nového teplého vzduchu prasklinou na povrchu. Obě zachovalé štoly jsou dnes pro závaly dlouhé jen několik metrů. První štola byla ražená před rokem 1895 na Horním konci Semanína prostřednictvím horníků z Mladějova a Dlouhé Loučky. Vedla kvůli snadnějšímu vyvážení materiálu vodorovně do nitra kopce. Po určité vzdálenosti ražby se v trase štoly vyskytoval stále nežádoucí pískovec a tak těžaři lámání ukončili. Štola je dnes zasypaná. Horníci se přestěhovali na opačnou stranu kopce (dnešní štola s průvanem). Tam však ražbu nasměrovali šikmo do hloubky terénu a pro vyvážení materiálu instalovali lanový potah na kolejnicích. Tím se také horníci přemísťovali. I zde byla po osmi letech kutání v roce 1903 nerentabilní těžba opuštěna. Třetí štolu v bočním údolí u Salaše razili Semanínští rolníci Matouschek a Habiger a i ta byla brzy opuštěna. Pojmenování U Salaše se vztahuje k ovčínu, který v tomto údolí stál za první republiky a v padesátých letech 20. století. Poslední část naučné stezky vede do lokality Střelnice. Ta je zajímavou ukázkou lidské činnosti na krajinu. Původní obhospodařované pole a louky byly po roce 1945 využívány jako střelnice Československé armády. Od roku 1968 do roku 1990 byla střelnice zabrána Sovětskou armádou, jejíž posádka sídlila v Borku u České Třebové. Území tak bylo na jednu stranu opakovaně narušováno výbuchy munice a pojížděním těžkou technikou, na druhou stranu však bylo uchráněno před zemědělskou chemizací. Díky vysoké hladině podzemní vody se řada prohlubní přeměnila na periodické tůně. Po odchodu Sovětské armády lokalita nebyla kvůli potencionálním pozůstatkům střeliva hospodářsky využívána. Biologicky je však cenná pro sledování samovolného vývoje přírodních společenstev. Střelnice se stala součástí sítě chráněných území EU Natura spolu s navazujícím mokřinatým územím Farského lesa, smíšenými porosty Psí kuchyně a Zádolskými a Opatovskými rybníky. Z nastupujících společenstev Střelnice můžeme pozorovat olšiny v nejmokřejších částech, keřovité vrbiny v částech v kolísavější podzemní vodě a travní porosty v částech odvodněných melioračními příkopy. Dále maloplošné porosty rákosů, orobince širokolistého (tzv. doutníku) a fi - alové kypreje vrbice. Z vzácných rostlin tu roste nízká vrba rozmarýnolistá, orchideje prstnatec májový a vemeník dvoulistý, na obnažených podmáčených půdách poloparazitický všivec lesní. Pro udržení těchto druhů jsou části lokality jednou ročně sečeny a zbavovány náletových dřevin. Také živočišná rozmanitost je vysoká. Jen obratlovců zde bylo zaznamenáno 66 druhů, z toho 7 druhů obojživelníků včetně populace rosničky zelené a čolka velkého. Členité porosty využívají k hnízdění nejrůznější pěvci. V travinách si zakládá hnízda křepelka polní, která je na okolních polích ohrožena rychlými zemědělskými stroji. Širší území je domovem orla mořského, kterého zde můžeme zhlédnout v letu. Odtud to je již zhruba 2 kilometry zpět do parku před kostelem v Semaníně.

GPS souřadnice: 49.8663094N, 16.4494814E

Autor: Jan Řeháček
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013


Knajpoviště u Semanína
Bývalý sad u Semanína






Předchozí článek: Kostelní pěvcký sbor u sv. Jiří v Dolní Čermné
Následující článek: Obecní ponocní v Čermné


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Poutní areály Pardubického kraje
Zemské brány na pomezí kraje
Letištní terminál Jana Kašpara
Kamenné studánky - 2. cást




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Sochy světců před kosetelem sv. Jiří v KUNČINĚ.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml