Sdružení přátel Pardubického kraje

Sezemický klášter - elektronický výzkum 1972 - 1975

Na klášteřišti v Sezemicích, zleva doc.PhDr. František Váhala, CSc., František Štill a ing. Jaroslav Flegr

13. 09. 2007 Elektronický výzkum lokality sezemického kláštera je možné řadit mezi první využití elektronických metod výzkumu v archeologii u nás. Mám za to, že by z tohoto důvodu bylo vhodné na tomto místě seznámit čtenáře také s tím, co výzkumu předcházelo.
Od roku 1968 jsem pracoval v elektronické laboratoři Geodézie Pardubice, kde jsme prováděli vývoj a následně i vyráběli přístroje pro vyhledávání kabelů a potrubí za účelem mapování podzemních vedení pro vznikající technické mapy měst. Kabely a potrubí měly v té době jedno společné, byly z kovu. Dalo se tedy čekat, že nadřízený orgán, Český úřad geodetický a kartografický, vyhlásí celostátní úkol na řešení způsobu vyhledávání a mapování podzemních objektů i z nekovových materiálů, v té době to byla snad jenom kanalizace. Připravovali jsme řešení s předstihem a záhy jsme společně s ing. Jarmilem Štolcem úspěšně s improvizovaným zařízením odzkoušeli metodu využívající k lokalizaci potrubí rezonanci vzduchového sloupce uvnitř potrubí. Očekávaný celostátní tématický úkol skutečně po nějakém čase vyšel. Naše řešení bylo vyhodnoceno jako jedno ze dvou vítězných. Druhé řešení, jehož autory byli ing. Josef Žampach z Geodézie Praha a RNDr. Vilém Bárta z Geofyziky Praha, navrhovalo využití elektrické odporové metody. Jak vyplývá z názvu, metoda pracuje s rozložením elektrických odporů v zemině a na základě jejich velikosti, resp. na základě výskytu jejich extrémních hodnot lze pak usuzovat na přítomnost objektů různého charakteru, třeba už zmíněného kanalizačního potrubí. Ale věc není tak jednoduchá. Zemina představuje zcela specifický materiál a třebaže elektrický odpor zeminy má ohmický charakter, nelze odpor v části zeminy zjistit tím, že bychom přiložené elektrody připojili přímo na vstupní svorky ohmmetru. Mezi přiloženou elektrodou a zeminou vzniká tak zvaný přechodový odpor, který z hlediska metody není zanedbatelný, který se k výsledku přičítá a zásadním způsobem zkresluje skutečné ohmické odpory zemin. Problém přechodových odporů vyřešil v roce 1912 francouzský fyzik Conrad Schlumberger. Namísto dvou elektrod zapíchl do země do jedné řady čtyři elektrody. Obě krajní připojil ke zdroji a zavedl jimi do měřícího okruhu, tedy do země, proud. Na dvou vnitřních elektrodách pak změřil úbytek napětí voltmetrem s vysokým vstupním odporem, proti němuž byly přechodové odpory elektrod zanedbatelné.

Z proudu, který procházel měřícím obvodem a z měřeného napětí pak vypočítal objektivní hodnotu odporu zeminy v daném místě. Pokud se podobný postup opakuje mnohokrát v řadě, tedy v měřeném v profilu, je možné vypočtené hodnoty vzájemně porovnat a zjistit extrémy. Zdánlivě jednoduché. Z obou vítězných řešení výše zmíněného tématického úkolu nebylo možné realizovat ani jedno, my jsme neměli zařízení, na kterém bychom vyrobili potřebné zemní mikrofony, Geodézie Praha zase neměla vůbec žádné elektronické pracoviště, takže ing. Žampach naléhal, abychom se výroby prototypu aparatury pro elektrická odporová měření ujali my. Jenže při bližším seznámení s problematikou jsme zjistili, že se pro elektrická odporová měření používají v geofyzice převážně aparatury pracující se stejnosměrným proudem a to představovalo velký problém. Svět se od doby pana Schlumbergera trošičku změnil. Když prováděl svá měření on, nemusel v té době brát ohledy na rušení bludnými proudy, které se tehdy vyskytovaly jen sporadicky, zato dnes je jich v zemi v důsledku pokročilé elektrifikace všude plno. Doba potřebná ke kompenzaci bludných proudů a minimalizaci rušení u takové stejnosměrné aparatury může trvat na jednom bodě i půl hodiny. Tohle jsme nechtěli, to bylo moc pomalé a složité. Zkoušeli jsme použít proud střídavý, ale žádný filtr nebyl tak dobrý, aby jím něco z okolního rušení neprošlo a neovlivnilo měřené hodnoty. Řešení přišlo po delším čase jakoby z nebe v podobě jediné součástky - elektromechanického filtru z telefonních předvoleb, jehož výrobcem byla pardubická Tesla. S použitím elektromechanického filtru se podařilo kolegovi Františku Štillovi zkonstruovat zařízení, které nebylo dodnes nikde a nikým překonáno. Získali jsme mimořádně výjimečnou aparaturu, kterou je možné měřit celkem bez problémů způsobovaných rušením i na elektrifikovaném nádraží a měřené hodnoty získat okamžitě po zaražení elektrod. První zkoušky aparatury EOM (zkratka názvu "elektrický odporový měřič") jsme uskutečnili v březnu roku 1972 v Tyršových sadech za přítomnosti ing. Žampacha, který tehdy jako jediný z nás už u elektrických odporových měření v terénu byl několikrát přítomen. Aparaturu, která by dokázala zjistit objekty ukryté v zemi, jsme tedy měli, potřebovali jsme pro ni sehnat práci. Při jednom z pokusů jsem se tak ocitl v pardubickém muzeu na zámku v kanceláři dr. Zikmundy. Chvíli jsme si povídali o nových možnostech techniky a archeologickém výzkumu, dr. Zikmunda projevil během rozhovoru o novou metodu veliký zájem a nabídl nám práci, kterou jsem si v duchu přál a kterou jsem i docela očekával: lokalizovat místo, kde kdysi stával slavný opatovický klášter. Jenže my byli s novou metodou teprve na začátku a v Opatovicích byla v té době řada badatelů, kteří neuspěli. Nechtěl jsem se stát dalším v řadě a požádal jsem dr. Zikmundu, zda by nám mohl dát do začátku něco jednoduššího. Tak se stalo, že pro náš první elektronický výzkum byl zvolen klášter sezemický.
Cílem elektronického výzkumu je pomoc archeologům vytipováním míst, kde je na základě zjištěných hodnot elektrického odporu zeminy naděje na přítomnost objektů po lidské činnosti a naopak vyloučit z výzkumu plochy tak říkajíc "nedotčené", což v praxi znamená velkou úsporu času a kopáčských prací. Měřické práce jsme v Sezemicích zahájili ještě v průběhu roku 1972. Většinou jsme jezdili všichni tři zaměstnanci laboratoře, František Štill, Václav Bucha, já a s námi ten rok také ing. Josef Žampach. Pamatuji si, že první profil na sezemickém klášteřišti směřoval od silnice podle plotu farní zahrady směrem k vodě. Ten rok jsme toho moc neudělali. Jak se ukázalo, vyhodnotit výsledky odporových měření nebylo vůbec jednoduché, kromě výpočtů je třeba následně z číselných hodnot a z tvarů odporových křivek říci, co se pod tím vším v zemi skrývá a to vyžaduje jisté zkušenosti. Mezi měřením v Sezemicích jsem tehdy trávil hodně času ve fotokomoře, kde jsem v bazénu ve vodě prováděl laboratorní měření na řadě modelových situací, abychom výsledky mohli porovnat se sezemickou realitou. Jak se ukázalo, jedním z největších problémů, který měl za ná-sledek pomalý postup vyhodnocení elektrických odporo-vých měření, byly výpočty. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let u nás existovaly elektrické výpočetní poloautomaty, pracoval jsem na nich během vojenské služby, ale v té době neměla pardubická Geodézie ani jeden a mechanických kalkulaček bylo na celém podniku jen několik, takže pro nás zůstávalo vrcholem výpočetní techniky logaritmické pravítko. Elektronické kalkulačky jsme v té době ještě neznali, ty přišly na podnik až později. Největší část měřických prací proběhla v roce 1973. Místo ing. Žampacha zaujal místo v naší měřické skupině doc. PhDr. František Váhala, CSc., ředitel Egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře, který se o náš přístroj velice zajímal a chtěl si jej vypůjčit na plánovanou egyptologickou expedici do Ab-úsíru. Výzkumem jsme tehdy pokryli celou plochu ležící východně od farní zahrady, bylo to nutné s ohledem na plánovanou výstavbu školky. Na základě zjištěných extrémů odporových hodnot jsme vytipovali několik míst, kde bylo jasné narušení rostlého terénu a kde bylo možné předpokládat přítomnost pozůstatků lidské činnosti.
Z těchto několika míst byla archeologicky prozkoumána dvě. Archeologický výzkum provedl PhDr. František Šebek společně s pracovníky pardubického muzea a jak píše ve zprávě nazvané "Zhodnocení výsledků měření EOM při průzkumu archeologických lokalit" ze 16.8.1977, se jedna odporová anomálie projevila 30cm pod povrchem jako novější jáma na vápno, druhá pak jako středověká kamenná destrukce v hloubce 150-230cm pod úrovní terénu. Před koncem roku 1973 jsme věděli, že nám s aparaturou EOM v příštím roce nastanou problémy. Prototyp nebyl náš, patřil Geodézii Praha a kromě toho, jak již bylo řečeno, si jej chtěl po Novém roce vypůjčit dr. Váhala na připravovanou egyptologickou expedici a nám hrozilo, že nebudeme mít s čím měřit. Ještě na podzim jsme zahájili stavbu druhého prototypu, který by nám zůstal. Druhý prototyp EOM se od prvního vzhledově dost lišil, zúročili jsme v něm dosud získané zkušenosti a zjara příštího roku jsme jej začali zkoušet, tentokrát na lokalitě v Pardubičkách, kde jsme opět měli možnost spolupracovat s dr. Šebkem. S dr. Šebkem jsem spolupracoval vždycky rád, nejen proto, že jsme si věkově dost blízcí, ale hlavně proto, že jsme si vždycky ve všem velice dobře rozuměli. Pokud jde o EOM, myslím, že jsme tentokrát k žádnému významnějšímu archeologickému objevu nepřispěli. Výzkum sezemického klášteřiště jsme dokončili až v červenci roku 1975. Výzkumy tehdy provedla měřická skupina ve složení ing. Jaroslav Flegr, František Štill, Zlatka Kukanová a Jitka Procházková. Výzkum se týkal části farní zahrady jižně od chrámu sv. Trojice. Výzkumem byly zjištěny dosti rozsáhlé plochy, pod nimiž by se mohly nacházet další kamenné destrukce původního kláštera sezemického. Archeologický výzkum farní zahrady tehdy proveden nebyl.
V závěru tohoto příspěvku bych se chtěl omluvit čtenářům, kteří od článku očekávali něco více z historie sezemického kláštera. Nejsem historik, jsem technik a elektronický výzkum historické lokality pro mne končí odevzdáním elaborátu s vyznačením míst, kde by bylo možné archeologické objekty očekávat. Následuje práce archeologů, kteří teprve zjistí, co se skutečně na vytipovaných místech nachází, ale u toho už obvykle nikdo z techniků nebývá a i kdyby byl, zpracovat nálezy a historické souvislosti může kvalifikovaně jen archeolog a historik.

GPS souřadnice: 50.06458N, 15.85437E

Autor: ing. Jaroslav Flegr
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007


Archeologický výzkum v Sezemicích vedl PhDr. František Šebek (zcela vpravo).
Výsledek elektronického výzkumu: Mapa se zákresem odporových anomálií dokládajících přítomnost stop lid-ské činnosti.






Předchozí článek: Hudební sál pardubické radnice
Následující článek: Ledovcová moréna Obří postele u Zdechovic


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v DVAKAČOVICÍCH.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: portál z roku 1492 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ je považovaný za jednu z nejstarších renesančních památek na sever od Alp.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml