|
| |
|
Vlasovci v Ústí nad Orlicí - březen až duben 1945
17. 01. 2006 Známe je spíš z fotografií a filmových záběrů pořízených zejména během pražského květnového povstání roku 1945. Tu a tam rozesmátí, v německých uniformách, popíjející kořalku, kterou jim podali vděční Pražané. Jinde vážní v očekávání věcí příštích. "Špatní" Rusové, co v posledních dnech války "převlékli kabát" a začali střílet proti Němcům. Na konci války, určitě však od března 1945, byli vlasovci i v Ústí nad Orlicí. To nám nakonec potvrzuje i kronika města Ústí nad Orlicí. Podle výpovědi pamětníků chodili ruští vojáci vyzbrojeni puškami za zpěvu cvičit směrem ke Kubincově kopci, doprovázení ústeckými dětmi, zvědaví kluci pozorovali jejich střelby z pancéřových pěstí…. Jednoho dne však zmizeli. Už před více jak šedesáti lety se nad nimi navždy zavřela neprostupná hladina. Zmizeli i z Ústí - nezdokumentováni, nenafotografováni, nenafilmováni. Nezanechali po sobě žádných jmen… Ovšem - ne tak úplně. Vlasovci Antonín Lubinski a Georg Stantchitz jsou zapsáni v knize ošetřených ústecké nemocnice… Abychom aspoň tušili, jak se v ozbrojených silách Třetí říše takoví lidé jako Lubinski a Stantchitz ocitli, podíváme se v krátkosti do nedaleké historie. Příslušníci Rudé armády, kteří se dostali do nepřátelského zajetí, "jsou zrádci, kteří složili zbraně, zbaveni občanských práv, a tedy jako by neexistovali" (J.V. Stalin). V případě návratu do vlasti je čekalo jediné - smrt. Ani situace v zajateckých táborech nebyla pro sovětské zajatce růžová. Zima, hlad, špatný přístup … Němci se vůči nim necítili být vázáni Ženevskými konvencemi, které Stalin odmítl podepsat. Vstoupit do německých jednotek bylo tedy pro sovětského zajatce poměrně výhodné, po všech stránkách. Navíc se takoví vojáci stávali cennými díky své přirozené znalosti ruštiny a prostředí. A tak vedle svých běžných povinností sloužili tito "Ivani" nejen jako tlumočníci při výsleších zajatců, ale také odposlouchávali sovětské telefonáty, překládali nalezené dokumenty apod. Německá armáda se totiž dostala během postupu do nitra SSSR do situace, kdy musela řešit problémy s týlovým zabezpečením svých jednotek. Bláto, zima, velké vzdálenosti. Tyto důvody vedly velitele Wehrmachtu všech stupňů k tomu, že začali vytvářet pomocné jednotky ze zajatců a místních dobrovolníků. Ti, většinou s páskou "Ve službě německého Wehrmachtu" na rukávě své staré rudoarmejské uniformy, sloužili jako řidiči, nosiči, obsluhy koní, v kuchyních, opravárenských dílnách… Postupně začali také dostávat i zbraně ke strážní službě, v doprovodu dalších zajatců. Jindy zbraň vzali v případě náhlého sovětského protiútoku a zachránili tak své nové spolubojovníky. Přijímání "východních" dobrovolníků do ozbrojených sil Říše je také obrazem mnohdy odlišného náhledu německých politiků a vojáků. Zatímco Hitler zcela jednoznačně odmítl vyzbrojení těchto untermensch (podlidí) německými zbraněmi, velitelé na frontě k celé věci přistupovali zcela prakticky. V poměrně krátké době těchto dobrovolníků sloužilo na sta tisíce. Přesný počet asi nikdy nebude znám, neboť docházelo k zamlčování a zkreslování údajů v hlášení německých velitelů téměř všech stupňů. Dobrovolníci, z nichž se rekrutuje podstatná část budoucí ROA, přicházeli z celého Sovětského svazu. Služby nabízeli Němcům také různí nacionalisté, bojovníci za svobodu svých zemí, kariéristé, antibolševici. Většinovým důvodem byla také nenávist vůči Stalinovi. Nenávist mnohdy osobního charakteru. Pocházeli z Litvy, Ukrajiny, Gruzie, Běloruska, Ruska. Šlo také o kozáky z Kubáně, Donu, Těrska, Sibiře. V německých uniformách bychom našli tisíce příslušníků národů Kavkazu… Armáda generála Vlasova Vlasovci. Jejich oficiální pojmenování by mělo znít: příslušníci ozbrojených sil KONR (KONR - Komitét pro osvobození národů Ruska). Zkratka ROA - Ruská osvobozenecká armáda - je známější a navíc vojáci tato tři písmena (v azbuce POA) nosili, spolu s modrým svatoondřejským křížem, na nášivce na levé paži. Termín ROA vymysleli sami Němci někdy v roce 1943. Vytvořením této imaginární armády chtěli dát Němci větší motivaci těm občanům Sovětského svazu, kteří bojovali v řadách ozbrojených sil Třetí říše fakticky již od roku 1941. Teprve na konci roku 1944 se vize skutečné ruské armády začala naplňovat. 17. ledna 1945 podepsali zástupci KONR a říšského Zahraničního úřadu finanční dohodu o bezúročné půjčce. Bylo to také první uznání, kterým Třetí říše uznávala Výbor pro osvobození národů Ruska (KONR) za spojeneckou vládu. 28.ledna složili vojáci ROA svou přísahu blahu svého národa a boji proti bolševismu. Ten samý měsíc byla 1. divize ROA v lednu 1945 prohlášena za bojeschopnou a následně pak bylo předáno velení ozbrojených sil KONR generálu Andreji Vlasovovi samotným Adolfem Hitlerem. Tím přestali vlasovci podléhat německému vrchnímu velení a stali se silou spojeneckou. Ruská osvobozenecká armáda měla své těžiště v Čechách. Jak sídlo KONR, tak i hlavní štáb ROA byl umístěn v Karlových Varech. České byly i níže uvedené dislokace Leteckých sil. Součástí ROA byla, vedle již jmenované 1. divize, také divize č.2, kterou převzal Vlasov pod své velení 31. ledna 1945. V únoru byla ve výstavbě i 3. divize. Existovala také další jednotka (někdy označována za 4. divizi) v síle asi 1 200 mužů pod velením generála prince Antona Vasilijeviče Turkula. Dále pak technická jednotka (1200 mužů) v prostoru Berlína. Od 23. prosince 1944 byl severočeský Cheb hlavním centrem výstavby Leteckých sil KONR (jehož součástí byli také protiletadloví dělostřelci v Mostě a parašutisté v Nýrsku). V letectvu KONR pod velením generála Malceva létalo i několik Hrdinů Sovětského svazu a také jedna žena. Jako celek se ROA v boji nikdy neukázala. V lednu se 50 jejích dobrovolníků objevilo jako zvláštní protitankový oddíl na frontě u Štětína, zničili dvanáct sovětských tanků a dvaatřicet vojáků jednotky obdrželo Železný kříž. 1. divize si v krátkosti odbyla neúspěšný křest při útoku na sovětské předmostí na řece Odře 13. dubna 1945. Při tomto útoku byli podpořeni i bombardovacími piloty ROA (Leteckých sil KONR). Následně se pak některé jednotky divize účastnily výše zmíněných květnových bojů během pražského povstání. Kasárna v ústeckém hasičském domě "27. března 1945…V hasičském domě jsou kasárna vojáků takzvaných "Vlasovců". Jsou to Rusové a Poláci (spíše Ukrajinci - pozn.aut.), kteří dobrovolně se přihlásili do služeb Němců, proti svým bratrům a divně to vypadá, když slyšíme vojáka v německé uniformě hovořit slovanskou řečí…" (z kroniky města Ústí nad Orlicí, str. 476) Vedle hasičského domu bylo zhruba 30 vojáků ROA umístěno také v hotelu Zimprich (dnes Avion na ulici Královéhradecké). Jednotka byla vyzbrojena (podle dobových svědectví) puškami a patřila s možná k druhosledovým či týlovým jednotkám 1. divize bojující v tu dobu na Odře v rámci německé 9. armády. Pokud bychom se chtěli dozvědět o v úvodu zmíněných vlasovcích Lubinském a Stantchitzovi něco podrobnějšího, můžeme se podívat z jakých konkrétních jednotek vojáci 1. divize ( a tedy i ti dva "naši ústečtí") vlastně přišli. Byly to především dvě divize Waffen - SS. 29. granátnická divize vznikla v zimě 1943/44 v Maďarsku z části SS Sturmbrigade R.O.N.A. Zkratka RONA znamenala Ruskou osvobozeneckou lidovou armádu. Jejím velitelem byl velitel ruské pomocné policie Bronislav Vladislavovič Kaminski, jinak držitel Železného kříže. 30. granátnická divize SS vznikla v červenci 1944 z jednotek Běloruské zeměbrany (BKA). BKA vznikla v zimě téhož roku. Část Bělorusů přešla právě k 1. divizi ROA, zbytek zůstal v SS jako Běloruská brigáda. Vedle Rusů a Bělorusů to byli také například Ukrajinci (v kronice chybně označení za Poláky). Právě v ukrajinském Lvově působila, vedle jiných, i náborová centrála pro protileteckou ochranu, tzv. Kriegseinsatz-Kommando Süd. Tato centrála získala celkem 5000 ukrajinských chlapců, kteří se mohli dobrovolně stát pomocníky protiletadlového dělostřelectva (Flak Helfers). Další vojáci ROA pocházeli ze zbytků již zmíněné SS Sturmbrigade R.O.N.A, která k ROA přivezla například i deset sovětských tanků T-34, a ze zajateckých táborů. O situaci sovětských zajatců jsem se již zmínil. Nemůžeme se tedy divit, že někteří tito zajatci i přes to, že Německo válku prohrávalo, stále nacházeli důvod proti Sovětskému svazu bojovat. Služba v ROA, ale nejenom tam, jim dávala podstatně větší možnost skončit v americkém zajetí (představa historicky imaginární), na rozdíl od pasivního vyčkávání na smrtelně nebezpečné osvobození Rudou armádou. Vlasovci se stahují V období březen - duben došlo k všeobecnému stahování jednotek ROA přes Čechy do Rakouska. Zřejmě jako první přešla z Berlína do Rakouska pomocná jednotka ROA v síle 4000 mužů. V polovině dubna byla na cestě do Rakouska z fronty stažená 1. divize. Druhá divize se v druhé polovině dubna nacházela v prostoru německé armádní skupiny Jih u rakouského Lince. Ruská osvobozenecká armáda byla v tomto období poměrně disciplinovanou formací. Vyplývá to i z tajného dálnopisu velitele Waffen - SS pro Čechy a Moravu Carla hraběte von Pücklera ze dne 3. května 1945, kde se hovoří o disciplinovaném ruském útvaru. Zřejmě ovšem nebyl informován o několika konfliktech mezi jednotkami ROA a především formacemi SS. Dne 2.5. 1945 se tak stalo například v Lužné u Rakovníka. Že šlo jen o pokračování předchozích incidentů, nám potvrzuje právě i ústecká kronika. To ovšem nepopírá ruskou disciplinovanost. Snaha velitele ROA generála Vlasova dostat své jednotky do Rakouska zcela korespondovala s cílem jeho vojáků, kteří, stejně jako on, toužili po příjemnějším zajetí. Rozhodně však nekorespondovala s potřebami Němců, kteří chtěli vyzbrojenou a vystrojenou sílu využít k udržení fronty. Což se samozřejmě nelíbilo vlasovcům. Docházelo tak k nevyhnutelným konfliktům. Zatímco vlasovci svou vlast již dávno ztratili, Němci se ji snažili bránit. A strach z Rudé armády byl na obou stranách nepochybně velký. Navíc mohli mít důstojníci ROA na paměti svůj smluvní spojenecký vztah k Němcům, nikoliv vztah podřízenosti k nim. Vždyť jen několik týdnů před tím neváhali letci Ruské osvobozenecké armády přetřít na svých letadlech nacistické svastiky a nahradit je modrým svatoondřejským křížem jako symbol Výboru pro osvobození národů Ruska. Ovšem ne nadlouho, na nátlak Němců se na směrovky letadel vrátila opět svastika. Jen na okraj. Za zajímavost můžeme považovat i zařazení slovenského 1. granátnického pluku [Hlinkovy gardy] (orig.: Slow.Gren.Rgt. 1. "Hlinka-Garde") do organizačního schématu bojové skupiny Wallenstein ze 4. května 1945. Ten však zase toužil být už doma. Když má mrtvý jméno… Vzpoura v hotelu Zimprich Z hotelu Zimprich se ozývala ruština a to mohlo obyvatele Ústí opravdu udivit. O čem vlasovci mohli mluvit? Jaké běžné problémy řešili a čím se bavili? Možná vzpomínali na své domovy, které se jim čím dál tím víc vzdalovaly, těšili se na konec války v americkém zajetí a zcela určitě svorně nadávali na Němce. A těch bylo v Ústí poměrně dost. Vedle německých vojáků, kterých tu bylo podle fotografií z května 1945 dost, tu setrvávali také uprchlí civilisté, umisťovaní nejen do okolních vesnic. Bydleli přímo i Ústí a 1. dubna se náměstí opět zaplnilo dalšími auty s německými uprchlíky ze Slezska, ujíždějícími před postupujícími Rusy. Situace nepochybně napjatá nahrála události, která se nejspíš dala čekat. … dnes (17.dubna 45 - pozn.aut.) o 2 hod.v noci se (Vlasovci) vzbouřili proti svým představeným Němcům. Třem SS-manům a gestapákovi Lieblovi v hotelu Zimprichově (dnes Avion), který je německý, došlo k bitvě, v které byl zabit jeden Vlasovec a protektorátní český četník z místní stanice Ježek… Po skončeném boji asi 30 vlasovců, kteří byli ozbrojeni, uprchli… Případ to není ojedinělý. Jak se dovídáme, tu samou noc zrada vlasovců se opakovala i na jiných místech… (kronika města Ústí nad Orlicí) K takovým potyčkám mezi oddíly ROA a německými vojáky opravdu docházelo po celém území protektorátu, kudy vlasovci procházeli. Co mohlo být důvodem? "Papírově" bylo úkolem čerstvě sestavené poměrně silné ruské armády osvobodit národy Ruska. Toho Ruska, na jehož území uplatňovala spojenecká německá armáda ústupovou taktiku spálené země. Téměř jedinými aktivními v zadržování bojujících jednotek na frontě a "zvedáním" jejich morálky byly, Vůdci oddané útvary SS. Je možné, že něco podobného "zkoušeli" na vlasovce v Ústí. Vzhledem k přítomnosti příslušníka Gestapa Liebla mohlo jít však i o záležitost banálnější… Kronika píše o jednom zabitém vlasovci ze vzpoury 17. dubna. Tím mrtvým byl dvaadvacetiletý Georg Stantchitz. Těžkému zranění hlavy, které při přestřelce utrpěl, následně po převozu do nemocnice podlehl. Antonín Lubinski, jeden z našich známých vojáků ROA, byl hospitalizován po zašití lehčího poranění. "…Místnost, kde se bitva rozpoutala, byla úplně demolována. Tři velká okna do ulice byla vyražena a nábytek rozbit. Po skončeném boji asi 30 vlasovců, kteří byli ozbrojeni, uprchli…" Prokazatelně druhým zabitým v přestřelce vlasovských a německých vojáků, především příslušníků týlových jednotek, byl protektorátní četník Ježek, který měl také 19. dubna pohřeb. V tento den také končí hospitalizace Lubinského, jehož zranění se začalo dobře hojit. Byl propuštěn. Bohužel, neznámo kam. Možná zpět k vlasovcům, kteří měli být ještě v hasičském domě. O těch však zatím žádné prameny nehovoří. Snad se někdy dozvíme víc. Je také možné, že si pro něj do nemocnice přišli Němci, třeba i výše zmíněný gestapák Liebl. Další účastníci přestřelky dle kroniky utekli někam do lesů. Byla druhá polovina dubna. Tedy čas zamířit na západ… Každopádně lze říci, že ani přeživší z "naší" dvojice - devatenáctiletý Antonín Lubinski - nedopadl dobře. Pokud nezahynul během následujících květnových bojů, stalo se tak nejspíš na sovětském popravišti nebo sibiřském gulagu. Možná, že se mu podařilo dostat se k jednotkám ukrajinských nacionalistů a v následujících letech se s nimi probít do Rakouska… To jsou jen a jen domněnky. Na závěr Oslavy šedesátého výročí ukončení druhé světové války v Evropě nám poskytly prostor pro přemýšlení a poznání. Například o vlasovcích se dlouhá léta nesmělo mluvit. Když omezení padla, zvedáme je do vítězných výšin. Měli bychom však nejdříve poznat, pak soudit a nakonec konat. Uvědomme si, že vždycky někde leží onen zlatý střed, který by teoreticky mohl být pravdou. A to zvlášť v květnových dnech roku 2005, kdy se na plakátech a pozvánkách na různé místní oslavy výročí Dne osvobození objevují místo dřívějších sovětských tanků T-34 americké Shermany. A to i na místech České republiky, kam americký voják nikdy nevkročil. Maximálně v rámci své dovolené. Vlasovci nebyli ani dobří ani špatní - tedy v určitém slova smyslu. Každopádně existovali a měli k tomu své důvody. Jejich přítomnost povstalecké Praze pomohla, o tom se asi příliš diskutovat nedá. Dovolte mi, abych na závěr citoval ze vzpomínek vládního vojáka, který byl 3. května 1945 přítomen v předpovstalecké Praze: … takže mezi námi vznikl názor, že by nám mohli (vlasovci - pozn.aut.) jako dobře organizovaná a vyzbrojená armáda pomoci proti Němcům… … tento názor byl konzultován s velitelem sovětských partyzánů a ten souhlasil, abychom je využili, ale abychom si pak nevšímali toho, co oni s nimi udělají." (in.: Žáček, Pavel. Hitler chcíp, Stalina pověsíme. Reflex č. 18, 5.května 2005, str. 44). Ti z vlasovců, kteří nestihli odejít k Američanům, věděli, co je čeká. Ale ani ti, kteří to stihli, sovětům neunikli. Výše uvedený text je připomenutím události, která se stala před šedesáti lety a také doplněním jedné informace z kroniky města Ústí nad Orlicí. Navíc nám tato připomínka může vysvětlit i leccos ze současnosti. Třeba i to, proč některé státy Ruské federace přistupovaly k oslavám 9. května rezervovaně či vlažně. Jejich občané totiž více vzpomínají na léta sovětského teroru, který byl jedním z důvodů služby třeba právě v ROA, než na službu v Rudé armádě a její vítězné tažení zakončené v květnovém Berlíně… Autor: Martin Zahálka Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2005 Předchozí článek: Soubor lidových staveb Vysočina navodí atmosféru Vánoc Následující článek: Historie ponocenského spolku pro Dolné předměstí v Poličce Vytiskni stránku Zpět na úvodní stránku |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
