Sdružení přátel Pardubického kraje

Z historie náboženských blouznivců na Vysokomýtsku

17. 01. 2008 V 18. století se ve Vraclavi a okolí začalo šířit hnutí náboženských blouznivců. Z Vraclavi pocházel "ariánský biskup" nebo také patriarcha blouznivců Vojtěch Valenta, narozený kolem roku 1760. Nechtělo se mu sedlačit, zabýval se velikými myšlenkami a plány. V roce 1778 se snažil být poustevníkem u sv. Mikuláše. Než k tomu ale došlo, byly poustevny, a tím i poustevníci nařízením císaře Josefa II. roku 1782 zrušeni. Proto se Valenta snažil organizovat blouznivé hnutí. Aby získal větší autoritu a důvěru "souvěrců", předstíral, že jde o náboženský směr samého císaře Josefa II. a tvrdil, že je s ním v tajném spojení. Ve skutečnosti se domluvil s krajským dragounem (to byl jízdní kurýr) jako spojka pro rychlé doručování depeší mezi vrchnostmi a krajskými úřady. Tento kurýr byl Valentou podplácen, aby mu předával zprávy a nařízení, která měla být následně vyhlášena. Tím si získával důvěru mezi lidmi. Na tajných shromážděních při kázání užíval různé předměty, jako astronomické mapy a přístroje, o kterých prohlašoval, že je dostal od samého císaře. Naproti tomu jeho kázání byla popřením jak náboženství katolického, tak i protestantského. Jeho příznivci nesměli spolu na veřejnosti mluvit. Valenta vedl pohoršlivý život, až nemravný. Nebyl hezký, ale ženy a zvlášť mladá děvčata se na něho věšela. Tajné schůzky konal ve Stradouni, Vraclavi, Vinarech, v Mentouru a jinde. Údajně se při tom děly adamitské orgie, ale dokázáno to nebylo. Stav manželský neměl Valenta za nutný. Protože jej vrchnostenské úřady a krajský úřad stíhaly, měnil často bydliště, přesto, že byla utajovaná. Ve Stradouni střídavě žil 30 let. Jeho stoupenci k němu přicházeli v pohnutí se slovy - pane, nejsem hoden, abych vstoupil pod střechu tvou. Valenta sedával s vážnou tváří jako prorok za stolem a pronášel vážná napomenutí. Byl zasypáván dary a měl vždy dost peněz. V chalupě čp. 10 ve Stradouni se skrýval delší dobu. Stoupencům sliboval, že je přivede do ráje. Tak žil přes 40 let přesto, že jej úřady stíhaly. Byl tajně převážen z jedné vsi do druhé, třebas ve fůře slámy, sena nebo v řezance.

V roce 1819 ve Stradouni vážně onemocněl, dal si zavolat radhošťského faráře Millera, vyzpovídal se, učinil vyznání víry a vrátil se zpět do lůna církve římsko-katolické. Nakonec i své stoupence napomínal k návratu do církve. Zemřel v roce 1821. Tímto jeho jednáním byli stoupenci blouznivců rozhořčeni, ale hnutí nezaniklo. Nakonec nalezlo svého vůdce v kováři Žvejkalovi z Mentouru, který to ale ke slávě Valenty nepřivedl.
Stíhání a vyšetřování náboženských blouznivců prováděli v 18. století i lužští jezuité. O tom se dochovala obsáhlá korespondence a protokoly o výsleších mezi vrchnostenským úřadem v Chroustovicích a krajským úřadem v Chrudimi. Probíhala vyšetřování stíhaných, následovaly tresty a vězení. Jezuité se snažili působit na blouznivce domluvami, a když to nepomáhalo, i hrozbami. Nakonec ale blouznivci zůstávali zatvrzelí, v poznaných pravdách byli neústupní a vytrvalí. Mimo to se o hnutí blouznivců šířily různé zprávy, jako že na shromážděních jsou nazí - adamité. Dále jejich označení Marokáni se vyskytuje už před rokem 1848. Tento název vznikl proto, že věřili v příchod krále marokánského od východu (Mesiáš), který je vysvobodí. Marokánská proroctví se nesplnila, ale lidé byli ve víře posíleni rokem 1848, kdy byla zrušena robota, došlo k uvolnění v náboženském vyznání a dále byla ve značné míře obnovena lidská důstojnost. Zde zvláště chudí poddaní hledali vysvobození ze své bídy hmotné i duchovní. Někdy byli náboženští blouznivci uváděni jako deisté - to je hnutí působící v 18. a 19. století, které užívalo Boha jako stvořitele světa, ale odmítalo jej jako udržující a řídící sílu a moc světa, ovládaného jen přírodními zákony.
Hnutí náboženských blouznivců bylo rozšířeno do značné míry na Vysočině v okolí Svratky, Pusté Rybné a Poličky, kde v té době byli současně i tajní Čeští bratři.
V románech české spisovatelky Terézy Novákové Děti čistého živého, Jan Jílek a dalších povídkách jsou popisovány osudy náboženských blouznivců tam žijících.

LIteratura: Loskot - Kronika vraclavská
Oliva - Košumberští jezuité

Autor: Vlastimil Volák
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007




Předchozí článek: Navštivte první české muzeum cyklistiky !
Následující článek: Cyklostezky oživí Orlicko - Třebovsko


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Bartoloměje z roku 1397 v KOĆÍ s dřevěnou zvonicí z roku 1666 a krytou chodbou.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Stará radnice ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml