Sdružení přátel Pardubického kraje

Železné hory v tvorbě Františka Kavána


02. 07. 2008 Malíř - krajinář František Kaván (10.9.1866 - 16.12. 1941) značnou část života a malířské tvorby zasvětil našemu regionu a svým dílem vzbudil zájem dalších umělců o Železné hory a Českomoravskou vysočinu. Rodák z Víchovské Lhoty u Jilemnice dělil svou lásku ke krajině rodných Krkonoš s motivy, které mu na-bízely právě Železné hory. Patřily k nejmilejším a vztah malíře k zdejší krajině prostupuje celou jeho tvorbou. Svědčí o tom neobyčejně působivý obraz, který zde namaloval už v roce 1895 a nazval Železné hory (Frantova náladička). Stal se výrazem umělcova kréda, jeho lásky k tomuto kraji i důkazem nalezení "duše a zvláštního výrazu zdejší krajiny", o něž po celou dobu usiloval.

František Kaván studoval malbu na pražské Akademii u J. Mařáka , kde se plně rozvinulo jeho krajinářské nadání. Získal si přízeň svého učitele i podporu školy a záhy zaujal přední místo mezi umělecky silnou a početnou skupinou Mařákových žáků.
V roce 1900 přichází první velký umělecký úspěch v podobě zlaté medaile, kterou byl oceněn obraz Podmrak na světové výstavě v Paříži.
Po malířských počátcích, které jsou spojeny s rodným krajem, začíná Kaván hledat náměty pro své obrazy i v jiných místech. Obdiv k tvorbě Chittussiho, zejména k jeho raným dílům, přivádí v roce 1895 Kavána do Chittussiho kraje v Železných horách, aby zde plně po-chopil podstatu jeho tvorby, která mu byla svým pojetím v té době nejbližší. Kaván tehdy maloval jako důsledný realista, omezil barevnou škálu své palety, ale současně se snažil vyjádřit náladu krajiny, jak sám říkával - její duši. Do Třemošnice na Zlatý potok pozval své nejbližší přátele B. Dvořáka a J. Holuba, aby se společně pokusili postih-nout tvářnost tohoto kraje a pochopit plně výraz Chittussiho všedních motivů. Vedle několika menších prací - Kaňkovy vrchy v Železných horách nebo Lichnice či Pod Krkaňkou - maluje dvě velká plátna Na Zlatém potoce pod Železnými horami a Železné hory od Zlatého potoka. Tento obraz označil A. Matějček za "dílo vzácné jednotnosti ve výtvarném názoru, náladové charakteristice a malířské formě".
Když se v roce 1896 Kaván oženil s Helenou Váňovou, s kterou se seznámil už v době studií, přichází na Chrudimsko. Usadil se v Bojanově a nachází zde množství nových námětů pro svou práci. Obrazy, které je ztvárňují, se setkaly s příznivou odezvou, zejména ve Světozoru. Na jeho stránkách tehdy napsal K. M. Čapek: "Rozkošný zjev přírody v drsné její líci dochází Kavánem nestranného vylíčení v celé mohutnosti jeho sugesce. Trpkost v kontrastech krajinných, nehledanost technických prostředků, hluboké opovržení hladkostí a jemnými efekty hloubky - to jsou vlastnosti Kavánova umění." Své hodnocení uzavírá slovy: " V Kavánovi tkví kus budoucnosti českého krajinářství".
Mezi náměty bojanovského období zaujímá přední místo Chrudimka, svědčí o tom obrazy Bojanov na Chrudimce, Na Chrudimce u Bojanova, Podzimní motiv na Chrudimce, Chrudimka pod Chlumem, Podzim na Chrudimce a mnohé další.
Přesto, že se Kavánovi za práce vytvořené v tomto prostředí dostává všeobecného uznání, Bojanov dlouho toulavého malíře neudržel. Počáteční nadšení nad zdejšími motivy jakoby se postupně vytrácelo a malíř zajíždí za romantikou Českého ráje, aby tam vytvořil dílo, kterým by se zavděčil zejména milovanému profesoru Mařákovi. Za pobytu v Pardubicích u bývalého spolužáka Hrušky přichází zdrcující zpráva o Mařákově úmrtí, která ukončila sny o návratu na Akademii a přinesla Kavánovi únavu romantikou. Při hledání nové krajiny se mu zalíbilo prostředí v okolí Železnice.
Zanedlouho však začíná znovu hledat nové působiště. O svých představách tehdy napsal: "Míti maličkou chaloupku někde výše ve stráni - v hezkém kraji, pěkně v ústraní - a s dobrým světlem, abych mohl, když je venku nepohoda, doma ve svém trochu malovat nebo aspoň něco opravovat. Naše - ženina a moje - obrazotvornost si po dlouhé týdny, měsíce, ba snad i roky kouzlila takový domek v hezkém horském kraji, výše položeném, ale blízko vody - aby hověl i mé zálibě rybářské. Hledal jsem dlouho - a v mnohých krajích. Nejdříve a nejvytrvaleji pod Krkonošemi, ale nic se mi tu nehodilo, nesvědčilo mi tu. Po marném hledání u nás mě napadlo, že jsem viděl náladové a horské krajiny u Trhové Kamenice a u Hlinska. Nad Vítanovem se mi zalíbil ráz krajiny, podobný našim domovským končinám u Víchovské Lhoty. Nade vsí bylo Hradiště, podobné naší Křižlické skalce a přibližné nadmořské výšky 690 m. A pastvišťata tu byla, břízky, políčka, baráky pod došky, šindelem nebo jen málo pod lepenkou - jako u nás všude kolem Víchovské Lhoty." A tak se Kavánovi stěhují do Vítanova, kde první rok pobytu strávili při opravách domku. Hned poté se Kaván plně pustil do malování a byl zdejším krajem nadšen. Na nové působiště pozval přátele z akademie B. Dvořáka a A. Slavíčka. Ten však neprojevoval žádné zvláštní nadšení pro okolní krajinu ani pro Kavánovu tvorbu a to vedlo Kavána k pochybnostem, jestli skutečně našel to pravé místo, o kterém snil. Krajina se mu najednou v častých deštích zdála být "černá a zoufalá". Z této nejistoty a rozporuplných dojmů nakonec přichází stesk po rodném Podkrkonoší a touha vrátit se domů. V roce 1906 domek prodali a ukončili tak první, nedlouhý zdejší pobyt.
Po Vítanově se však Kavánovi brzy zastesklo, K. V. Raisovi píše, že "…po tamních letech, musím říci, se mně kupodivu stýská. Neručím za to, nezatáhne-li nás jednou znova ke Chrudimce". A tak po krátkém bydlení v Nové Vsi nad Popelkou se rozhodl pro návrat na Vysočinu. Znovu koupil svůj bývalý domek ve Vítanově, aby tak zahájil druhý zdejší pobyt, tentokrát už podstatně delší.
V něm nastává úporné hledání vlastního malířského výrazu. Sám k tomu dodává, že "hodlal nyní vystřízlivělý zdokonalovat se menšími studiemi bez obesílání výstav". Stáhl se do ústraní a to se mu podařilo tak dokonale, že tiskem proběhla v roce 1906 zpráva o jeho úmrtí. Když údaj převzal dokonce i naučný slovník, komentoval zprávu o své údajné smrti: "ostatně jsem mnoho kalého jakživ nenamaloval a je lhostejno, že mě pohřbili i ve slovníku zaživa".
Vzpomínané úsilí však přineslo své výsledky v Kavánově tvorbě, představující dlouhou řadu působivých mistrovských děl inspirovaných zdejší krajinou, kterou dokázal plně pochopit a toto poznání vyjádřit svými obrazy. Patří mezi ně práce s náměty z nejbližšího okolí chalupy, takovým je obraz Naše sousedství ve Vítanově, jež vyvolává pocit hluboké sdílnosti. Věrný zůstal také Chrudimce, mnohokrát zachycené v barevném souznění sněhu, země a vody. Sem patří plátno Tání na Chrudimce. Proslulými díly z Vítanova a jeho okolí se staly především obrazy s náměty zimní krajiny. Zdejší zimu maloval nesmírně rád, nazýval ji zimou "české Sibiře". Konečně obraz se stejným názvem zaznamenal úspěch na výstavě v pražském Rudolfinu. V této době je fascinován zdejší zasněženou krajinou, snaží se využít každý okamžik, aby nepropásl její proměny. Nenechá se odradit ani nepřízní počasí, tvrdí, že "taková věc trvá chviličku a je po ní". Když mu přátelé vytýkali, že jim neodepisuje, vzkazoval: "Jsem lakomý na jedno slovo, mám teď venku sníh."
Ve Vítanově prožil Kaván jedno z nejšťastnějších období svého života. Pohoda, která zde vládla, se plně projevila v jeho tvorbě. Z obrazů vyzařuje jakési zvláštní světlo, dotvářející atmosféru zdejší krajiny, kterou Kaván dokázal osobitými malířskými prostředky dokonale vyjádřit. Šťastnou dobu vítanovského období přerušila první světová válka. Kaván sice pro srdeční vadu nebyl odveden, ale už v roce 1915 je nucen z Vítanova odejít na Křižlickou skalku, aby zde spolu s matkou a sestrou vedl hospodářství svého bratra, který byl povolán na frontu. S koncem války přichází úleva a Kaván se může opět plně věnovat malování. Záhy však vystřídala pocit uspokojení a poválečnou euforii nespokojenost s úrovní své práce. V dopise K. V. Raisovi dokonce tvrdí o své malbě, že " poklesla na úroveň nejnižší". Vítanovské studie však dokládají, že tyto pochybnosti nejsou opodstatněné.
Ačkoli se mu jinak ve Vítanově dařilo a na zdejší prostředí si zvykl a vyhovovalo mu, stěhuje se v roce 1922 do Libuně. Jako důvod tehdy napsal: " Do ateliéru se mi dala mniška!" - to když lesy na Vysočině byly napadeny tímto škůdcem.
Do zdejšího kraje se vrací znovu v roce 1926, tentokrát do Svobodných Hamrů u Trhové Kamenice. Zde však záhy prožívá velkou osobní tragedii. Jejich chalupa na břehu Chrudimky se za častých povodní stávala nepřístupným ostrovem, který nedovolil kontakt s okolím. Když se jeho nemocné ženě v červnu tohoto roku přitížilo a potřebovala nutně dopravit do nemocnice, stalo se to právě v době velké vody. Místo uvažovaného rychlého převozu utíkají před stoupající vodou na půdu. Tuto noc považoval Kaván za nejstrašnější ve svém životě. Když voda opadla a nemocnou dopravili do nemocnice v Poličce, bylo už pozdě - 9. července zemřela.
Ve Svobodných Hamrech nachází Kaván znovu své oblíbené motivy, včetně zimních nálad. Maloval krajinu v širokém okruhu, náměty nacházel ve Rváčově, Petrkově, Možděnicích, Králově pile, Dřevíkově, Trhové Kamenici, Hluboké, na Veselém kopci a v řadě dalších míst. Zde také vytvořil jednu ze svých nejkrásnějších krajin Přesýpání nálad, která vznikla na základě vítanovské studie. Otevírá monumentální pohled na zimní krajinu v dramatickém pohybu větru a mraků, pojatý v tlumených barvách. Vysoké hodnoty tvorby tohoto období jsou výsledkem usilovného Kavánova hledání výtvarných prostředků k vyjádření proměnlivých nálad i neustálého studia přírody. Avšak tehdejší vývoj českého výtvarného umění, který se v té době vyvíjel stále více pod vlivem moderních malířských směrů, přináší Kavánovi jistou izolaci. Jeho prostá realistická tvorba ztrácí na atraktivnosti. To vede k tomu, že malíř se sám stranil veřejného života, přerušil styk s Prahou a vede život samotáře. Potýká se s problémy, které mu toto postavení přineslo, navíc byl člověkem ve společnosti naprosto nepraktickým.
Když se v roce 1930 podruhé oženil, opustil zdejší kraj - tentokrát už definitivně - a odešel do Libuně. Pracoval do pozdního věku, ale věhlas mu zajistilo dílo období předcházejícího. V závěrečné fázi své tvorby už vlastně pouze obměňoval koncepci své krajiny, většinou bez výraznějšího úspěchu. Snaha vyhovět tlaku malovat co nejvíce a často vystavovat svá díla vedla k poklesu kvality jeho práce.
František Kaván zemřel v Libuni 16. prosince 1941. Ještě těsně předtím bylo jeho dílo představeno veřejnosti na souborné výstavě k Mistrovým 75. narozeninám v Hlinsku. Ten se zde představil 617 obrazy. Svým dílem zaujímá Kaván čestné místo v české krajinomalbě a stal se symbolem píle, pracovitosti, skromnosti a lásky ke krajině. Pracoval do pozdního věku, vytvořil více než 4 tisíce obrazů, přičemž řadu studií zničil. Svým rozsáhlým dílem vytvořil neodmyslitelnou součást české novodobé krajinomalby.

Prameny a literatura:
Archív Krkonošského muzea v Jilemnici. Fond František Kaván.
Metelka, C. M.: Umělecké dílo a životní zpověď Mistra Františka Kavána. Rukopis, uložen v Krkonošském muzeu Jilemnice.
Chalupa, P.: František Kaván - písemná pozůstalost. Literární archív Památníku národního písemnictví, Praha 1986.
Míšková - Raisová, M.: Dopisy Františka Kavána K. V. Raisovi. Praha 1950.
Dvořák, F.: Česká krajina v obrazech Adolfa Kosárka, Antonína Chittussiho a Františka Kavána. Praha 1952.
Karlíková, L.: František Kaván. Praha 1992.
Kovárna, F.: František Kaván. Praha 1941.
Kudrnáč, J.: Přesýpání nálad. Hradec Králové 1989.
Vancl, K.: František Kaván. 2. vydání, Liberec1963.

Autor: Doc. PhDr. František Nesejt, CSc
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2008


F. Kaván - Podmrak. Repro foto: autor




Předchozí článek: Jan Talafús z Ostrova - bratrský hejtman na Slovensku
Následující článek: Eduard Kasparides


Vytiskni stránku

Zpět na úvodní stránku




Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2021 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Historie chroustovického zámku
Přelouč - město příběhů
Průlomy Divoké a Tiché Orlice
Střípky z historie Pardubic



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Kostelík v DLOUHÉ TŘEBOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: ČESKOTŘEBOVSKÉ náměstí s morovým sloupem z roku 1706.

ORLICKOÚSTECKO: Zámek NOVÉ HRADY u Litomyšle.

SVITAVSKO: Vrch Kalvárie je známým poutním místem nad JAROMĚŘICEMI.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml