Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16


16.06.2022 V roce 1998 v době mého starostování navštívila naši obec paní senátorka Jaroslava Moserová – Davidová v rámci své předvolební kampaně. Dodnes na ni s úctou vzpomínám. Proč? Snad proto, že uměla báječně působit na lidi okolo sebe svým osobním kouzlem a milým vyjadřovacím způsobem blízkým všem. Pro každého měla vlídné slovo, na každou otázku znala vtipnou odpověď. Přijela vlastenecky autem Tatra 700 se řidičem, který nám „klukům“ ve volné chvíli tento prestižní model českého auta ukázal, a protože jsme měli jet s paní senátorkou na oběd, hodila se i chvilka etikety. Byla to zajímavá promluva, při níž se šlo i do detailů, například jak držet vidličku při jídle-vždy vidlicemi směrem dolů. Tady se možná nabízí pararela s držením kordu. Kord držený šikmo vzhůru (jak jsme u vidličky zvyklí) je zřejmě v diplomatické řeči – výzva či obranný postoj. Držení kordu šikmo k zemi výzvou není (ovšem sousto z vidličky zase krásně sjíždí dolů).
V době, o které je řeč, sídlilo u nás muzeum traktorů Národního zemědělského muzea v Praze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2022



18.12.2021 Neprávem opomíjený autor historických epopejí F.J.Čečetka se narodil 23. dubna 1871 v Nových Hradech u Vysokého Mýta, proslulých svým zámkem zvaným „české Versailles“. Narodil se jako nemanželské dítě Kateřiny Truhlářové, dcery mlynáře „vejměníka“ v Roudných (části Nových Hradů) čp. 65. Legitimován byl teprve – jak uvádí matriční zápis faráře J. Pohyby pořízený při křtu 16.9.1873 – když se jako otec přihlásil Antonín Čečetka, barvíř a rolník v Nových Hradech čp. 37 (viz kopie matričního zápisu). Chlapce Františka zřejmě ovlivnilo prostředí rodiště a blízkost historických měst Poděbrada Nymburka, kde Čečetka nastoupil jako učitel na chlapecké měšťanské škole, než se stabloval jeho renovovaný autor historických námětů (románů a dramat) a děl pro děti a mládež. V Poděbradech udržoval např. kontakt s lékárníkem J. Hellichem, o čemž svědčí i Čečetkova korespondence z Prahy. Roku 1903 byl Čečetka členem výboru a tajemníkem muzea v Poděbradech.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2021



18.12.2021 Ve Vlastivědných listech č. 2/2020 vyšel můj článek o návštěvě malířky Zdenky Braunerové u vzdáleného příbuzného v Řetové a předpokládal jsem, že k tomu došlo v chalupě číslo 51. Jenže jak se nakonec ukázalo, v době návštěvy Zdenky (1896?) už Stránští chalupu nevlastnili, protože Jan Stránský ml. (vnuk babičky Anny Braunerové) ji před odjezdem s rodinou do Ameriky v roce 1878 prodal (8. května) Josefu Truhlářovi. Ten zemřel jen 28 roků stár na tuberkulósu (15. 6. 1881) a jeho manželka-vdova Rosalie postoupila chalupu 4. listopadu 1906 spisem notářským polovicí synovi Josefovi a polovicí budoucí snaše Emilii Dostálové z Kerhartic, kteří manželství uzavřeli hned 19. listopadu 1906; svědkem k spisu přivzatým byl zeť Jan Adamec, tovární dělník v Ústí nad Orlicí.
Tento Jan Adamec z Bredůvky u Nekoře, obuvník a záložník 10. pluku zemské obrany, se totiž 26. ledna 1897 oženil s dcerou Josefa Truhláře též Rosalií, jejich syn Josef se narodil 22. dubna 1902 už v Kerharticích, kam se od rodičů odstěhovali, kmotrem novorozenému Adamcovi byl strýc Josef Truhlář ml. Vdova Rosalie Truhlářová, tedy babička Josefa Adamce, o němž bude dále řeč, je na chalupě uvedena při sčítání v roce 1921, její syn v roce 1930 zboural dřevěnou stodolu a vystavěl novou z cihel.

Tolik stručně na úvod k následujícímu článku pana Franka Peschela. (Miloslav Renčín)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2021



1.06.2021 S osobností kněze Antocha jsou spjatá některá přeloučská prvenství – jedná se o první nám známou přeloučskou osobnost a prvního nám známého přeloučského spisovatele, který ovlivnil i historiografi i. Jako dobré znamení vložené do vínku přeloučských intelektuálních vrstev můžeme vnímat ten fakt, že už Antoch přesáhl svým významem hranice přeloučského regionu. Antoch žil v Přelouči počínajícího 15. století. Zažil dobu před husitskými bouřemi, kdy Přelouč zažívala jistý vzestup a kulturní rozvoj. V Přelouči v tom čase bylo zřízeno proboštství (převorství) opatovického kláštera. V řádovém domě nám neznámého umístění žilo několik mnichů a probošt (převor). V kostele sv. Jakuba téhož času vznikly fresky sv. Petra a Pavla, které dnes můžeme obdivovat jako ukázku kvalitního gotického umění. Do tohoto zčásti doloženého, zčásti předpokládaného kulturního kvasu organicky zapadá i působení kněze Antocha.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021



1.06.2021 Prvního února by Antonín Slavíček, významný český impresionista, oslavil 111. narozeniny. Maloval v Paříži, Bruggách, Norimberku, v Praze, na dalších místech na Moravě a v Čechách, ale jeho dílo vrcholilo kolekcí sedmdesáti obrazů, které vytvořil v letech 1903 až 1905 v Kameničkách nedaleko Hlinska. Obraz „U nás v Kameničkách“ je i po více než sto letech symbolem české impresionistické krajinářské malby. Zdejší poněkud drsnou krajinu si Slavíček zamiloval. Možná skromný pobyt ve výměnkářském stavení na Volákově statku ale zřejmě nepřijal z nouze, protože jeho manželka, jediná dcera a dědička statkáře z Bylan, přinesla do manželství dostatek fi nancí. Kameničky si vybral po přečtení Raisova románu Západ. Karel Václav Rais v něm opěvoval právě tento kout Vysočiny a pobyt na Volákově gruntu Slavíčkovi dokonce sám domluvil. Slavíček se pak vrátil za další dva roky do Kameniček, tentokrát na místní faru, kde mu poskytl přístřeší páter Jan Selichar.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2021



26.02.2021 Jeden z nejslavnějších rodáků z Lanškrouna se tu narodil 15. října 1864 jako poslední sedmé dítě v rodině papírníka, knihtiskaře a knihkupce Rudolfa Piffla a jeho ženy Marie Magdaleny Piro (v domě čp. 14 na náměstí dnes Jiráskově, tehdy zvaném Josefplatz). Město bylo v této době převážně německé podobně jako Pifflovi, kteří sem jako rodina přišli již v 17. století. Roku 1868 Gustavovi zemřela maminka a téhož roku se jeho otec znovu oženil s Florou Bibusovou. Roku 1874 začal Gustav navštěvovat místní gymnázium, studium však musel dvakrát přerušit. Poprvé, když se chtěl stát knihařem (jeho profesoři o jeho rozhodnutí uvědomili jeho otce), podruhé se dokonce sám vydal do Vídně, aby začal pracovat v nějakém nakladatelství. Jeho snaha však byla neúspěšná, a proto se musel vrátit na studia do rodného Lanškrouna. Na maturitním vysvědčení roku 1882 prospěl však výborně. Téhož roku odjel znovu do Vídně, aby nastoupil jako jednoroční dobrovolník k maďarském 38. pěšímu pluku. Současně se však zapsal na filozofickou fakultu vídeňské univerzity. Volno trávil u svého stráce lékárníka Bibuse Po skončení vojenské služby se Gustav rozhodl věnovat buďto teologii nebo právům. Zvítězila teologie, a tak roku 1883 nastoupil do kláštera augustiniánů (kanovníků) do Klosterneuburgu u Vídně, kde přijal řádové jméno Friedrich. Po dokončení teologických studií byl 8. ledna 1888 vysvěcen na kněze, a to v Dómu sv. Štěpána ve Vídni, netuše, že to bude od roku 1913 chrám, kde bude působit jako arcibiskup. Ještě jako kaplan pracoval na klášterních farách ve Floridsdorfu u Vídně (od roku 1892). Ve shodě se sociální encyklikou papeže Lva XIII. „Rerum novarum“ z 16. května 1881 se Piffl začal intenzivně zajímat o sociální problémy dělnictva a dokonce začal vydávat v Klosterneuburgu Noviny pro město a venkov (Zeitung fűr Stadt und Land), do nichž psával hlavní články.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020



26.02.2021 Velký český humanista a právník se narodil kolem roku 1460 v Chrudimi z rodičů Janúška a Barbory. Měl ještě staršího bratra Václava, jak uvádí jeho životopisec, vysokomýtský rodák H. Jireček (1827-1909).

Po absolutoriu chrudimské městské školy začal Viktorin studia na pražské univerzitě na pražské univerzitě na artistické fakultě (asi od roku 1477). Bakalářskou zkoušku podstoupil 26. února 1479, gradus převzal 2. dubna téhož roku. 9. října 1481 se stal licenciátem a 30. ledna 1483 mistrem svobodných umění. Hned následujícího roku byl zvolen děkanem fakulty.


Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2020



22.07.2020 Článek je upraveným autorovým příspěvkem s názvem Návštěva malířky Zdenky Braunerové v Řetové, který vyšel u příležitosti 150. výročí jejího narození ve Středočeském vlastivědném sborníku (Muzeum a současnost, řada společenskovědní), svazek 26/2008, vydávaném Středočeským muzeem v Roztokách u Prahy na str. 156-159. Pro toto doplněné pojednání byla rozšířena obrazová příloha a seznam pramenů a literatury nahrazen poznámkovým aparátem. Na začátku byla informace, otištěná ve Zpravodaji obcí Řetůvka, Řetová a Přívrat č. 2/2003 pod podobným názvem. Její pisatel se domníval, že babička Zdenky Braunerové, matka Františka Braunera, rodáka z blízké Litomyšle, pocházela z Řetové. Usuzoval tak z pasáže v románovém životopisu „Na křídle větrného mlýna“, kde František Kožík píše:

Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2020



23.04.2020 V rodinné historii byl občas označován jako Josef Schuch III. S manželkou Marií byl po dlouhá léta zahradníkem ve Zdechovicích. Čím byl výjímečný? Hlavně svým talentem, pracovitostí a houževnatostí. Kromě toho, že byl schopným zahradníkem (ve vytápěných sklenících ve Zdechovicích spálil 300 q koksu ročně a už začátkem března – na MDŽ, měl květiny k řezu), byl výborným houslistou, ale také fotografem. Tehdy se ještě fotilo na skleněné desky. V jeho případě to byly desky formátu 6x9 cm. Díky souhlasu rodiny můžeme dnes publikovat jeho snímky. Pro mě osobně název profese „zahradník“ a jméno Schuch (šuch) naprosto a zcela splývaly.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020



23.04.2020 Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, ale i učitel nebo novinář. Jeho jméno je však dodnes známé právě díky jeho spisovatelské činnosti. Narodil se 16.4.1882 v rodině středoškolského profesora v Klatovech. Když bylo Johnovi pět let, zemřela mu matka a rodina se přestěhovala do Chrudimi. Zde absolvoval gymnázium v Chrudimi a na přání otce vystudoval přírodovědnou fakultu v Praze. Po úspěšném ukončení studia na fakultě pokračoval v roce 1907 na přírodovědné fakultě v Innsbrucku. Poté působil jako středoškolský profesor v Praze, v Kolíně a následně v Hradci Králové. Již tehdy psal do časopisů a novin.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2020


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2022 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Stavební kameny Pardubického kraje
Země Keltů
Cyklistické areály
Zřícenina loveckého zámečku Neulust



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Václava v ŘESTOKÁCH z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: LANŠKROUNSKÝ zámek z druhé poloviny 15. století

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě.

SVITAVSKO: Sochy světců před kosetelem sv. Jiří v KUNČINĚ.

PARDUBICKO: Novorenesnační radnice na Pernštýnském náměstí v PARDUBICÍCH pochází z roku 1895.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml