Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17


18.04.2024 Ing. Bohumil Modrý, vynikající hokejový brankář, byl hvězdou čs. poválečného sportu. Roku 1948 dostal dokonce nabídku do NHL. Jeho kariéru a šťastný rodinný život narušil však roku 1950 nezákonný politický proces. Spolu s dalšími spoluhráči byl obviněn ze špionáže a velezrady a odsouzen na 15 let vězení a nucených prací. Pracoval v uranových dolech, což mu narušilo jeho zdraví. Své rehabilitace se nedožil, zemřel v roce 1963 v pouhých 46 letech. Dne 3. října 2023 uvedla Česká televize dokumentární film R. Vávry, kde na svého otce B. Modrého dojemně vzpomínala jeho dcera Blanka žijící dnes v zahraničí. Čestný a inteligentní člověk a vynikající sportovec se stal obětí komunistického režimu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2024



18.04.2024 Tato polozapomenutá osobnost se narodila 5. října 1867 v Heřmanově Městci v učitelské rodině Josefa Sokola, knížecího vychovatele v rodině Kinských. Ten učil děti Kinských češtině a roku 1862 mu vyšla v Litomyšli učebnice českého jazyka pro Němce. Roku 1867 přeložili J. Sokola na pražský Smíchov, od roku 1873 učil na vzorné škole při c. a k. učitelském ústavu v Praze. Josef Sokol se stal členem komise pro zpracování nových čítanek pro obecné s měšťanské školy, sám napsal učebnici pro tzv. věcné učení na obecných školách a německé konverzace, propagoval i výuku ruštiny. Vystoupil dvakrát i na sjezdech českých učitelů (1882 v Plzni, 1884 v Praze). Na pražském sjezdu razil zásadu „České dítě do české školy“. Roku 1883 začal s nakladatelem F. Šimáčkem vydávat dětský časopis „Jarý věk“. Svou bohatou činností vstoupil J. Sokol do dějin české pedagogiky, později (1885) vstupil i do komunální politiky v Praze jako obecní starší, v 90. letech se stal za městskou skupinu pardubickou poslancem říšské rady (1891) a poslancem českého zemského sněmu (1895) za Národní stranu svobodomyslnou (Mladočechy). Stal se tak vzorem svému synovi.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023



18.04.2024 Julie Sýkorová se narodila 16. dubna 1826 v rodině hraběcího lesního ze Svojšic. S pokrokovým českým spisovatelem, novinářem a politikem Karlem Havlíčkem Borovským se seznámila na jednom vlasteneckém dýchánku u doktora Kučery v Praze, u jehož manželky byla zaměstnána. Havlíčkovou ženou se stala 4. března 1848 a ještě téhož roku před Štědrým dnem se šťastným manželům narodila dcera Zdeňka.
V prosinci roku 1851 byl však Karel Havlíček Borovský pro své protirakouské aktivity zatčen a odvezen do vyhnanství do tyrolského městečka Brixenu. Julie se dobrovolně rozhodla sdílet vyhnanství se svým mužem a spolu s dcerkou za ním přijela. Bohužel však onemocněla tuberkulózou a na manželovo naléhání se v září roku 1854 vrátila do Čech. V Praze se ze všech svých sil snažila dosáhnout zrušení deportace svého manžela. Než se toho však podařilo dosáhnout, v den svých 29. narozenin 16. dubna 1855 své nemoci podlehla. Havlíček dostal vyrozumění o svém propuštění o 11 dní později. Informaci o tom, že zemřela, se však dozvěděl až poté, co se vrátil do Čech. Tato zpráva jej zdrtila a zlomila.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023



18.04.2024 Boža Dvořák (1864-1954) je znám odborné veřejnosti jako významný pardubický architekt, konzervátor a ochránce památek. Zejména v prvních dvou desetiletích 20. století se výrazně podílel na formování architektonické tváře tohoto města. Boža Dvořák je spojován jednak s restaurováním a rozšířením kostela sv. Bartoloměje z let 1912-1913, tak s celou řadou domů v centru města. Za jeho nejznámější realizaci bývá považována jedinečná novorenesanční „Kamenná vila“ čp. 114 v Bulharské ulici z let 1913-1923. Mimo Pardubice sehrál nezanedbatelnou roli při záchraně hradu Kunětické hora. Kritickým okem sledoval opravy činěné Dušanem Jurkovičem v letech 1927-28. I mimo Pardubice byl však poměrně čilý, Dvořákův podíl nalézáme při úpravách církevních památek v Chrudimi, Proseči, Sopotici, Hostačově, Jezbořicích, Mladých Bříštích a jinde.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023



18.04.2024 Život
Běla (pokřtěná jako Albína Marie) Pečenková se narodila podle matričních údajů (viz příloha) 18. září 1879 v Sezemicích na Pardubicku. (Tím opravuji zavádějící údaj z článku K. Gotwalda ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka, ročník 1990, č. 1-2, s. 38-39, jenž byl bohužel převzat M. Zlatohlávkovou ve Slovníku spisovatelů Pardubicka, vydaného Krajskou knihovnou Pardubice roku 2004, heslo B. Dlouhá, s. 24, kde je podle Karla Gotwalda uveden i nesprávný údaj jejího úmrtí, správné je datum 4.6.1956 v Praze). Narodila se v rodině Karla Pečenky, sezemického kováře, a Anny Půhonné, dcery tkalce z Počápel. Na ni zavzpomínala Běla roku 1937 ve své práci „A.Půhonná – maminka z kovárny“. Rodina byla velmi početná, Albína Marie byla první z 12 dětí. Albína si již v dětství přála stát se učitelkou, ale z finančních důvodů mohla navštěvovat jen dvouletou dívčí pokračovací školu. Ve své vzpomínce na maminku uvádí, že se její maminka vdala 24 letá za kováře o 2 roky staršího. Popisuje svou matku jako ženu v domácnosti dominantní, v Sezemicích však oblíbenou a váženou, hluboce věřící katoličku, jež v tomto duchu vychovávala i své děti. Muže usměrňovala v jeho prudké nátuře, starala se o jeho účetnictví, pole i domácnost. Velmi si vážila vzdělání, jež chápaka jako nesmírný dar, jenž pomáhá rozumět sobě, lidem i Bohu. Byla kritická k socialismu a tzv. pokrokářům, vylučovala možnost potratů (byl jí nabízen při jejím 10. dítěti). V 59 letech věku zemřela na TBC, tři dny před Vánocemi roku 1913. Její pohřeb se stal velkou sezemickou společenskou událostí, kněz, jenž vedl smuteční obřad, pro pláč nemohl dokončit svou řeč… Albína (Běla) jí věnoval nejen tuto vzpomínku oceněnou na mezinárodním sjezdu v Paříži ( „La femme an foyer“ – viz příloha), ale i ve svých básních „Hnědý šátek“, „Maminka naše“, „Matky dolorosy“ a slovy písně „Kovárna“ jíž zhudebnil G.A.Tichý.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2023



16.01.2024 Ing. Jindřich Ressel byl synem vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla (1793-1857) z manželství s Terezií Kasteličovou (1802-1872). Narodil se 9. července 1829 v Terstu. Po studiích na Akademii krásných umění v Benátkách byl zaměstnán v Terstu ve strojírně a krátce i u rakouského námořnictva. Na přelomu 50. a 60. let 19. století se roku 1859 oženil s Marií Mummlovou (1841-1913), jež mu roku 1868 porodila dceru Adélu (+1883). Již roku 1876 bylo však manželství rozvedeno. V době sňatku (1859) byl Jindřich Ressel zaměstnán ve Vídni v továrně na výrobu lokomotiv a ve Štýrském Hradci (Graz) v továrně na klíh. Definitivně se však Jindřich usadil ve Vídni, kde se mohl v klidu věnovat své činnosti vynálezce.
Roku 1872 sestrojil „velmi přesný model vzdušné parolodi“ (V. Rypl). Svůj projekt si dal roku 1871 patentovat (pod č.j. 19464/1716 ze dne 31.12.1871). Vzdušná paroloď byla balonem (steroidem z měděného či mosazného plechu) naplňována vodní parou (napětí 1 atmosféra). Jeho stoupací síla byla tedy podle V. Rypla jen o 5% menší (nižší) při naplnění uhlovodíkem. Pod balonem chtěl Ressel v okrouhlé kovové lodici umístit parní stroj o 5 HP, jakož i kompresní pumpu, jež by v recipientu zhušťovala vzduch tlakem, jenž by se rovnal 14,5 cm sloupce rtuti. Z tohoto recipientu měl být hnán vzduch do dutých komor 2 Althanových kol. Tak by se „odstředivá kola“, jak jim říkal Jindřich Ressel, uváděla do rotace i do postupného letu. Kolo nad balonem mělo celá aparát zvedat, menší kolo jej mělo hnát vodorovně.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo:



21.07.2023 V návaznosti na článek J. Řeháčka v minulém čísle (1/2023, s. 12–13) o Svobodných Hamrech je potřeba čtenářům připomenout pozapomenutou osobnost jednoho z hrdinů Raisovy povídky „Špačci“, jež se tu odehrává. Učitel z blízké Trhové Kamenice Karel V. Rais (1859–1926) jej ve své povídce nazývá „generálem Zubrem“. Jde o olomouckého rodáka Františka Zacha, prvního srbského generála, který ve Svobodných Hamrech (nazývaných Raisem Mlaka) zakotvil ve svém stáří u majitele zámku Ing. Jana Nevoleho (nazvaného Raisem Rozvora), stavitele železnic a přítele Ing. Jana Pernera, pardubického rodáka. Ve vydání „Špačků“ 1958 (Státní nakladatelství dětské knihy) rozkrývá pěkně tuto realitu spisovatel Bohumil Říha. Oba hádavé stařečky, soupeřící o usídlení špačků na zámku, usmířila podle K. V. Raise až smrt paní Nevolové (u Raise Rozvorové). Podle Pernerova životopisce F. Vrťátka (Český národovec, vyd. 1924) chtěl Perner s Ing. Nevolem roku 1845 propojit Nové Město pražské s Malou Stranou novým mostem. Smrtelná Pernerova nehoda v Chocni tomu však zabránila.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2023



21.07.2023 Leteckého konstruktéra Zdeňka Rubliče si v současnosti připomíná ve své expozici Orlické muzeum v Chocni. Nebude tedy jistě od věci zmínit jeho životní osudy i ve Vlastivědných listech Pardubického kraje. Určitě také proto, že v letošním roce můžeme vzpomenout 60. výročí úmrtí Zdeňka Rubliče.
Syn fotografa Jindřicha Rubliče (1864-1921) ze Dvora Králové nad Labem totiž také maturoval v roce 1920 na Státní průmyslové škole v Pardubicích ve třídě Ing. Ferdinanda Blavice. Zaznamenejme, že závěrečné hodnocení při maturitní zkoušce jej klasifikovalo jako studenta průměrného, i když uznává jeho píli a úhlednost grafických prací. Škola, založená v roce 1899 tehdy sídlila ve své původní budově na současném Náměstí Čs. legií. Připomeňme ještě, že v roce 1951 se přesunula do Chrudimi a jejím pokračovatelem je současná SPŠ Chrudim.
Uveďme také, že Zdeňkova matka Anna (rozená Königová – 1869-1945) měla se svým manželem 12 dětí. Tři z těchto dětí se věnovaly otcovu oboru – tedy fotografii. Nikoli ale syn Zdeněk, který vystudoval obor strojírenský. Pro rodiče by ovšem nebylo myslitelné vydržovat syna na studiích, ten si tedy musel sám přivydělávat hrou na violoncello v pardubických zábavních podnicích. Také ale, jak se uvádí ve školních materiálech, obdržel od Okresního výboru ve Dvoře Králové ve čtvrtém ročníku studia stipendium ve výši 100 korun. To byla tehdy nezanedbatelná částka. V roce 1921 Zdeněk Rublič nastoupil do továrny na automobily Praga a začal technickou praxi jako kreslič detailista. Měl tak možnost být u toho, když vznikal vůz Praga Alfa, později Praga Picolo. Druhého října 1922 nastoupil vojenskou službu u Leteckého pluku č.1 a z odvodních dokumentů mimo jiné plyne, že Zdeněk Rublič (ani ve své době) nevynikal vysokou postavou. Vojáci mu naměřili 158 centimetrů. Do poloviny roku 1923 absolvoval Školu pro výchovu důstojníků v záloze v Plzni a byl povýšen na svobodníka. Od října do poloviny prosince 1923 pak absolvoval balonový kurz v Olomouci a byl povýšen na desátníka. V lednu 1924 byl převelen k 1. balonové letce a povýšen na četaře aspiranta. Na konci září odešel do zálohy, konkrétně od dělostřeleckého pluku 305, balonové roty v Milovicích. V květnu 1927 byl Z. Rublič povolán na vojenské cvičení, ale pro blíže nespecifikovanou neschopnost během jednoho dne propuštěn. Následně byl zcela propuštěn z branné moci neboli superarbitrován. Důstojníkem v záloze se tedy nestal, nicméně vojenská služba v něm stopu zanechala. Létání v balonu (sice upoutaném a pouze pozorovacím) snad ovlivnilo i jeho snahu o lehkost konstrukcí letadel, která později tvořil.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2023



21.02.2023 Alfred Piffl se narodil 13. června 1907 v Kerharticích, jež jsou dnes součástí Ústí nad Orlicí, v rodině tkalcovského mistra továrny fi rmy Sobotka. Pro otcův malý důchod si Alfreda vzali na vychování rodiče jeho matky. Alfredovi to umožnilo studovat na reálném gymnáziu v Pardubicích a později v České Třebové, kde maturoval v roce 1925. Téhož roku se zapsal na fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Jako devatenáctiletý nastoupil na Ústav deskriptivní geometrie a stereometrie k profesoru Františku Kadeřávkovi ve funkci demonstrátora. Později jej převedli na Ústav architektury starokřesťanské a středověké, kde byl asistentem prof. A.Mendla. Celkově ukončil studium architektury roku 1931 druhou státní zkouškou s vyznamenáním. Toho roku nastoupil vojenskou základní službu u 1. leteckého pluku ve Kbelích u Prahy, ale požádal o převelení k 12. dělostřeleckému pluku v Užhorodu na Podkarpatskou Rus. Důstojnickou školu absolvoval v Košicích. Poté se vrátil na ČVUT, půl roku zde pracoval jako asistent, v roce 1933 pak nastoupil ve Zlíně do reklamního oddělení ve fi rmě BAŤA jako malíř plakátů. V květnu 1934 přešel do Státního archeologického ústavu v Praze. Stal se zde blízkým spolupracovníkem pozdějšího akademika Jaroslava Böhma. Pracoval hlavně na rekonstrukci pravěkých chat podle vykopávek nedaleko Prostějova. Založil v podstatě v Čechách tzv. archgeologii (analýzu stavebních materiálů). Pak nastoupil jako stavební dozor a projektant na stavbě voršilského gymnázia v Ostrovní ulici v Praze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2022



21.02.2023 Nejvýznamnější osobností města Seče na Chrudimsku je zajisté slavný matematik a fyzik PhD. Čeněk Strouhal, jenž se tady narodil 10. dubna 1850. Vystudoval fi lozofi ckou fakultu tehdejší Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Intenzivně se zapojil do činnosti vznikající Jednoty českých matematiků. Založil Ústav experimentální fyziky při pražské univerzitě, jejímž byl v letech 1903-1904 i rektorem. Nazývá se po něm bezrozměrné Strouhalovo číslo. Zemřel 23. ledna 1922. Jeho vnuk prof. MUDr. PhDr. Eugen Strouhal, DrSc. se narodil 24. ledna 1931 v Praze. Vystudoval současně medicínu i archeologii. Zajímal se o historii nemocí a jejich léčení a v mnoha zemích světa zkoumal kosterní nálezy zajímavé z hlediska medicíny. 9 let pracoval jako lékař, od roku 1961 působil v Egyptologickém ústavu v Praze. Po roce 1968 přešel do Náprstkova muzea. Ke konci svého života byl profesorem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde mimo jiné přednášel o nemocích dávných populací. Zemřel 20. října 2016 v nedožitých 86 letech. Pohřben byl do rodinné hrobky na pražských Olšanských hřbitovech. Byl vždy hrdý na tradici svého rodu, proto rád navštěvoval Seč. Jeho děd byl pro něj stálým vzorem. Jeho bestselerem se stala kniha „Život starých Egypťanů“ oceněná v USA literární cenou a přeložená do 8 jazyků. Byl jedním ze zakladatelů paleopatologie, absolvoval na 30 archeologických expedic, proslul např. historickým výzkumem výskytu rakoviny od pravěku do současnosti. Svou milovanou Seč navštívil naposledy dva roky před svou smrtí – roku 2014.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2022


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2024 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Rabštejnská Lhota
Mladkovská vrchovina
Průzkum na Šibeničním vrchu
Pardubické kostely



Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie barokně přestavěný po požáru roku 1726 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Část městského opevnění a kostel sv. Jakuba v POLIČCE.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml