Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14


16.07.2018 Jméno Františka Zavřela (1894-1947) je dnes v dějinách české literatury jménem většinové zcela zapomenutým a takřka prokletým. Teprve nedávno vydaná monografie Eduarda Burgeta „Dramatik na pranýři“ (vyd. Academia Praha 2017 v edici Paměť) připomněla m.j. i jeho původ z Pardubického kraje. Literární historik Miroslav Bastl roku 2007 ve své studii v Chrudimském vlastivědném sborníku právem nazval F. Zavřela „kontroverzním a opomíjeným spisovatelem“. Byl to komunistický režim, jenž Zavřelovo jméno tabuizoval a uzavřel jeho dílo beze zbytku a bez pardonu mezi inedita a trezorová díla. František Zavřel, autor básnických sbírek, dramat i románů, byl již za první republiky ostrým kritikem levice, reprezentované m.j. i tzv. uměleckou avantgardou, i celkové zahraničně-politické orientace ČSR, jejímž tvůrcem byl Edvard Beneš. Za druhé republiky a za Protektorátu sklouzl F. Zavřel až do fašizujících poloh. Jeho obdiv k Nietzschemu, Napolonovi a Mussolinimu však nebyl přijatelný ani německému okupačnímu režimu. Zavřelovo obvinění z kolaborace (ani soudně po r. 1945 neprokázané) bylo spíše účelovým argumentem sloužícím ke zničení hlavního kritika E. Beneše a KSČ, směřující již tehdy k rudé totalitě.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018



16.07.2018 Světoznámý hudební skladatel, houslista a pedagog se narodil 8. prosince 1890 v Poličce jako 5. dítě ševce a pověžného Ferdinanda Martinů. Neduživý chlapec vyrůstal 11 let v „majáku“ věže chrámu sv. Jakuba, vysoké 35 m, kde v naturálním bytě jeho otec ševcoval, zvonil a hlásnou troubou oznamoval případné nebezpečí. Chlapec začal pro tělesnou slabost chodit do školy až v 7 letech, od 10 let se pokoušel skládat. Asi 6 let chodil „do houslí“ ke krejčímu J. Černovskému, od svých 15 let vystupoval jako sólista na místních večírcích. Zásluhou učitele Ad. Vaníčka se s finanční podporou svého rodného města 19. května 1906 dostal na pražskou konservatoř. Z ní však byl v červnu 1910 vyloučen „pro nenapravitelnou nedbalost“. Zůstal však v Praze, na Kampě dával hodiny na housle, navštěvoval Národní divadlo a koncerty České filharmonie a roku 1912 dokončil klavírní cyklus „Loutky.“ Mimořádnou silou na něj tehdy zapůsobila díla C.Debussyho (impresionismus). Roku 1914 se stal výpomocným druhým houslistou České filharmonie. Válku prožil v rodné Poličce jako učitel houslové hry, protože nebyl odveden. Napsal tu balet „Stín“.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018



16.07.2018 V únoru 2018 uplynulo 140 let od narození pěvkyně Emy Destinnové a v lednu 2019 to bude 170 let od narození její matky Jindřišky, rozené Šrutové. Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, ( 26. února 1878 Praha – 28. ledna 1930 České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku , kde zpívala například po boku Enrica Carusa. Emilie Kittlová se narodila v Praze jako druhá nejstarší dcera z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859 - 1898) Takto uvádí česká Wikipedie údaje k osobnosti E. Destinnové. Nás zajímá ovšem speciálně narození její matky Jindřišky. Wikipedie se o 10 let mýlí v datu a bohužel neuvádí místo narození. To je pro náš kraj ale právě zajímavé. Dotazem v archivu hlavního města Prahy můžeme totiž zjistit, že onoho 26. února se opravdu v Praze narodila dcera Jindřišce Kittlové, rozené Šrutové ...
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018



16.07.2018 Zdeněk Schmoranz se narodil 27. července 1896 v Chrudimi v rodině akademického malíře Josefa Schmoranze (1855-1938), učitele odborného kreslení na Průmyslové škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, pozdějšího správce auersperských sbírek na zámku Žleby u Čáslavi jako poslední ze 4 synů stavitel F. Schmoranze st. (1814-1902). Zdeněk absolvoval gymnázium v rodné Chrudimi a pak studoval na pražské technice chemii. Právě jako chemik pracoval v letech 1918-1919 v cukrovarech Drahanovice a Libice. Pak se vrátil do Prahy, kde 1. října 1919 nastoupil do Národního divadla jako archivář a lektor, pravděpodobně po dohodě s ředitelem divadla svým strýcem Gustavem Schmoranzem (1896-1967). Zde však působil jen do 28. října 1922. Běhen svého působení se zde seznámil s členkou činohry Liběnou Odstrčilovou (1890-1962), kterou pojal za manželku. Z jejich sňatku (1920) se jim narodil syn Vladimír, budoucí chemik a fyzik.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018



5.06.2018 Původním podnětem k pojednání o Antonínu Bennewitzovi byl článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č. 2/2004 (str. 10-11), že ho přijatý dokument „Tvář kraje“ nepovažuje za slavného rodáka ani osobnost kraje.*) Dětství a dospívání Hned na úvod nerad přiznávám, že z jeho dětství jsem nenašel jakékoliv podrobnosti a musíme se spokojit s dohady. Friedrich Bennwitz, komorník a naposled domovní správce (haushofmister) u hraběte Antonína Jiřího Kristiána Valdštejna z Vartemberka (1793-1848) měl za manželku Marii Equartovou, zámeckou správkyni (schlossverwalterin). Jejich syn též Friedrich si vzal Josefu Keppertovou, dceru hospodářského ředitele litomyšlského panství Jakuba Kepperta a Kateřiny Prosilové z Litomyšle, kde byli oddáni 12. ledna 1829.1) Někdy v té době byl povolán ke službě na panství jako polesný (revírník) panských lesů v Přívratu, bydlící tam v myslivně č. 1. Z manželství se jim narodili čtyři synové: Bedřich (Fridericus Wenceslaus, 29. 10. 1829), Julius (Julius Wenceslaus Josephus, 18. 9. 1831), Antonín (Antonin Josef Waclaw, 26. 3. 1833) a Teodor (Theodor Karel, 5. 11. 1836). Zde by se patřilo zmínit, že zatímco Antonín má zapsáno příjmení Benewic, jeho otec je Benewitz a děda Bennwitz (transkripce kolísá i v zápisu a rejstříku také podle toho, jestli zapisoval Čech nebo Němec), první přívratský kronikář se s jistotou pamatuje, že mezi prvními lesními zde „byl to p. Benovitz, otec hudebního skladatele Benovitze v Praze“2) (jak ještě uslyšíme); podle ustálených zvyklostí (vyjma citací) píši Bennewitz.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



5.06.2018 Slovníky a internetové vyhledávače, podrobně sledující životní osudy a interpretující dílo Alfonse Muchy (24.7.1860 – 14.7.1939), nám mj. prozradí, že A. Mucha dlouhá léta trvale žil a působil mimo naši zemi – v Paříži a ve Spojených státech a do Čech se vrátil v roce 1910. Dozvíme se z nich také, že v Čechách je kromě rodných Ivančic s jeho jménem spjata Praha a Zbiroh, jehož ateliér a byt opustil po 18 letech v roce 1928. Méně často je v nich však uvedeno, že A. Mucha navštěvoval také Chrudim – město, odkud pocházela jeho manželka. V odborných publikacích, katalozích a v knihách vzpomínek (především Mistrova syna Jiřího) je Chrudim zmiňována také jen okrajově. V následujících příspěvcích nalezne čtenář nejen málo známé informace o rodinných vazbách A. Muchy k Chrudimi, ale také o ojedinělé kolekci Muchových plakátů, kterou zakoupilo někdejší Průmyslové muzeum pro východní Čechy v Chrudimi většinou v roce 1898, a také o prezentacích této sbírky po roce 1978. Případní zájemci o další informace o chrudimských souvislostech Alfonse Muchy mohou navštívit v roce 2012 zpřístupněnou, expozici chrudimského Regionálního muzea „A. Mucha – plakáty“, kde si mohou zakoupit i katalog vydaný tímto muzeem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



5.06.2018 Významný český literární historik a předseda České národní rady (ČNR) v květnu 1945 se narodil 11. června 1880 v Chroustovicích na Chrudimsku jako třetí ze šesti dětí zámeckého zahradníka Josefa Pražáka. Své dětství strávil v prostředí chroustovického zámku až do svých 12 let, kdy odešel na studia do gymnázia v Hradci Králové, jež absolvoval roku 1900. Rodina Pražákova se v tomto období přestěhovala do Luže u Košumberka, kde Albert našel celoživotního přítele v pozdějším zakladateli tamější proslulé léčebny MUDr. F. Hamzovi.
Po maturitě nastoupil Albert na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor bohemistiky a germanistiky. Vypracoval se ve významného literárního historika se zaměřením na česko-slovenské literární vztahy a literaturu českého národního obrození. Roku 1906 získal po napsání diplomové práce (rigorózní) o Janu Nerudovi titul PhDr. Jeho univerzitními učiteli byli T.G.Masaryk, Jan Gebauer, Jaroslav Vlček a germanista Arnošt Kraus, poznal zde i básníka Jaroslava Vrchlického, s nímž se přátelil až do jeho smrti roku 1912. Albert Pražák měl ze dvou manželství (1906 s Marií, rozenou Pescovou a Klárou, rozenou Fuxovou, spisovatelkou a překladatelkou (zemřela 1933) celkem tři děti – 2 syny (Přemysla 1908 – 1966, hudebního kritika, Jiřího 1912 – 1965, lékaře a Hanu, provdanou Drábkovou, psycholožku). Do první světové války působil Pražák na pražských středních školách, několik let pracoval v kulturní rubrice Masarykovy revue Čas. Za Velké války byl rezervním důstojníkem v hodnosti nadporučíka v Srbsku a Uhrách, kde poznal slovenské vojáky, jež si velmi oblíbil.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017



11.11.2017 Chrudim – domovská obec ing. Rudolfa Ressla
Je všeobecně známo, že významný chrudimský rodák, vynálezce lodního šroubu Josef Ressel (1793 – 1857), prožil v Chrudimi jen několik dětských let a poté, co v roce 1806 odešel do Linze studovat gymnázium, se sem již nikdy nevrátil. Méně je již známo, že se sem jeho rodina po 132 letech svým způsobem vrátila, když totiž jeho pravnuk ing. Rudolf Ressel získal v roce 1938 chrudimskou domovskou příslušnost.
Ing. Rudolf Ressel byl synem Františka Ressla (1865 – 1907) a vnukem Rudolfa Ressla (1823 – 1884) prvorozeného syna vynálezce Josefa Ressla. Narodil se 4.9.1902 ve Višegradě (v dnešní Bosně a Hercegovině), kde byl jeho otec berním úředníkem. Po studiích na reálce ve Waidhofenu a. d. Thaya (dnešní Rakousko) vystudoval strojní inženýrství na Technické vysoké škole ve Vídni, obor stavba lodí a námořní inženýrství (1922 – 1928). Ve své vlasti v tehdejším S. H. S. (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) absolvoval základní prezenční službu a po zbytek života až do své smrti žil v ČSR, kde pracoval u různých strojírenských firem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



11.11.2017 „Nejvýznamější chrudimský rodák a jeho dílo jsou stále předmětem zájmu odborné veřejnosti. Témata vědeckých konferencí, přednášek a odborných publikací o J. Resslovi se ovšem v posledních letech mnohem více než jeho lodním šroubem zabývají jeho dalšími vynálezy, především těmi, které souvisely s lesnictvím. Odborné názory na Resslův lodní šroub se ostatně uzavřely již před mnoha lety. Lodní šroub (jak např. uvedl již v roce 1938 znalec díla J. Ressla Jan Vaněček) sice J. ressel vynalezl svým vlastním důvtipem, byl však pouze “… jedním článkem v postupném vývoji praktického použití dávno známého Archimedova šroubu.“ Resslovi však patří přední místo mezi celou řadou průkopníků tohoto nového pohonu lodí za umístění šroubu na záď lodi mezi trup lodi a kormidlo a také proto, že svůj vynález dokázal prakticky ověřit – 3. srpna 1829 v terstu na lodi Civetta.“ Tak zhodnotil Resslovo dílo Mgr. Pavel Kobetič ve své práci „J. Ressel a Chrudim“ (42. svazek edice „Chrudim z roku 2014). Doplňme, že Ressel jako osobnost dělostřelecké školy a lesnické akademie je dnes uváděn s vynálezy např. pneumatické pošty, otočného jeviště, optického telegrafu, busoly, lisu na olej, kuličkového ložiska, mlýna s dutým válci, dělostřelecké lafety, snadno řiditelného pluhu, pérování kočárů, parní vzducholodi atd. atd. To, že včas neuplatnil svá patentová práva na lodní šroub umístěný mezi zádí lodi a kormidlem znamenalo nikoli známou scénku z J. Cimrmana, ale prakticky finanční ztrátu přislíbených 20 tisíc liber od britské admirality. Ve světle závěru Resslova života tento fakt působí až tragicky …
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017



11.11.2017 Narodil se 1. ledna 1913 v Pardubicích, po peripetiích na zdejším gymnáziu (vypsal je ve vzpomínce „Co byl ten můj život“) přešel na gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval roku 1933. Pak byl přijat na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (obor Český jazyk – Francouzský jazyk – Filozofie). Studia nemohl ukončit pro uzavření českých vysokých škol nacisty (1939), vrátil se tedy do Pardubic. V roce 1940-41 vypomáhal při výuce katolického náboženství v Hlinsku, jinak byl až do roku 1945 nezaměstnaný. V letech 1945-46 absolvoval základní vojenskou službu a knihovnické kurzy při FF UK. Roku 1946 se odstěhoval do Děčína, kde se na doporučení básníka F. Halase stal ředitelem okresní knihovny. Toho roku se oženil s Věrou, rozenou Honestschlägerovou, s ní měl syna Václava (nar. 1.1.1947), pozdějšího restaurátora, historika umění a kritika výtvarného umění. V roce 1949 byl z politických důvodů odvolán z místa ředitele knihovny a roku 1954 dokonce z knihovny propuštěn, aby ideově neovlivňoval čtenáře. Pracoval pak jako učitel základní školy v Děčíně. Od roku 1960 byl zaměstnán v Tiskové informační službě (TIS) v Ústí nad Labem a pracoval i jako redaktor časopisu Dialog, zastaveného roku 1970 v rámci husákovské normalizace. Byl opět 3 roky bez zaměstnání, roku 1973 odešel do důchodu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2017


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Barokní kostel sv. Máří Magdaleny v ŘETOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Barokní kostel sv. Jakuba s hranolovou věží v MĚSTEČKU TRNÁVKA

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml