Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13


17.06.2013 Na 9. září letošního roku připadlo 100. Výročí úmrtí básníka, dramatika a překladatele Jaroslava Vrchlického (nar. 1853 v Lounech pod vlastním jménem Emil Bohuslav Frída). Jeho dílo kdysi hodnocené jako titánské (270 knih) je dnes bohužel pozapomenuté snad až na divadelní hru „Noc na Karlštejně“ upravenou na fi lmový muzikál (Z. Podskalský – K. Svoboda).1) Když jsem psal v letech 2007–2009 svou knihu o pardubickém vlastivědném pracovníkovi řídícím učiteli Františku Karlu Potěšilovi (1864–1935)2), věnoval mi jeho příbuzný – pardubický lékař MUDr. Jiří Potěšil – své výpisky o Vrchlickém, s nímž byla rodina Potěšilů příbuzná3) a jeden starý novinový výstřižek z roku 1944, o němž se ještě zmíním. Podle knihy „Vrchlický v dopisech“ editované literárním historikem Albertem Pražákem (předsedou ČNR v Praze roku 1945)4) vzniklo příjmení Frída (či Frýda) z Frydrych. Příjmení Frída se podle A. Pražáka vyskytuje roku 1523 a 1604 v trhové smlouvě svobodnického rodu Bradáčů, jenž žil v Bradáčově u Mladé Vožice. Zakladatelem frídovské větve, z níž pocházel básník J. Vrchlický, byl Jan Vojtěch Frída (1758–1841), který měl se svou ženou Rozálií, roz. Braunovou syna Jana Josefa Frídu (1787–1871). Tento kožišník a cechmistr byl mj. členem městské rady v Brandýse nad Labem a aktivním účastníkem revolučních událostí roku 1848. Oženil se s Annou Nezbedovou z Vrábí, s níž měl 5 synů. Čtvrtý z nich Jakub Jan Frída (nar. 1827 v Brandýse n. L.) byl otcem Emila Bohuslava Frídy (později J. Vrchlického).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 K písemné pozůstalosti se přiřazují zřejmě první jeho písemnédokumenty, nalezené v současné době. Výběr z jeho vynikajícího malířské tvorby můžeme vidět v expozici českého moderního umění Národní galerie v Praze. Jedná se o pět dopisnic s jeho vzkazy a myšlenkami. To vše vyplňuje další mezeru pro poznání jeho života a tvorby. Jedná se o pět poštovních pohlednic, z nichž dvě jsou reprodukcemi romantických krajin rakouského malíře Splitbergera. Další tři zásilky jsou rovněž dobově romanticky laděné fotografi cké pohlednice. Obsahem Pruchova sdělení jsou jeho myšlenky a dojmy zaslané v letech 1905 –1906 tenkrát mladé dívce Marii Šimečkové, později provdané Vrzáčkové. Její otec vlastnil mlýn na řece Chrudimce, existujícím tenkráte v říčním údolí pod obcí Hoješín. Oddělení mlýna od většiny obce tvořilo jakousi samotu, k níž patřilo ještě několik stavení nazývaných Dolní Hoješín, což také dosvědčuje Pruchou psané adresy. V současné době je údolí i s bývalým mlýnem zaplaveno vodou údolní přehrady Seč. Pozůstatky bývalé štětované cesty, značné množství smrkových pařezů kdysi pokáceného smrkového lesa, sloupy bývalého mostu i zbytky mlýnských budov byly k vidění ještě v roce 1965, kdy došlo k vypuštění přehrady vzhledem k nutným opravám hlavní přehradní hráze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Obec Medlešice (od 1. 7. 1985 místní část Chrudimi) má od roku 1969 pomník padlých spoluobčanů z obou světových válek. Do té doby zde byl pouze pomník obětí první světové války. Účelem tohoto článku je připomenout Jindřicha Vaško, jehož jméno je na medlešickém pomníku mezi čtyřmi oběťmi druhé světové války. Připomeňme si jeho vztah k obci právě při příležitosti 70. výročí hrdinské smrti. Nejdříve je nutno zdůraznit, že štábní kapitán „in memoriam“ Jindřich Vaško byl významnou postavou československého domácího vojenského odboje v době druhé světové války a není tedy náhodou, že se k jeho jménu pojí tituly nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka a Československého válečného kříže 1939.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Nevěříte-li, stalo se to 8. září 2012 v rámci oslav 750 let tohoto města (založeného kolem roku 1262). Dopoledne v 10 hodin proběhla v chrámu sv. Vavřince slavnostní mše sv. celebrovaná generálním vikářem královéhradecké diecéze Mons. J. Sochou. Ten uvítal m.j. i rektora univerzity v Hradci Králové prof. J. Hynka. V homilii vyšel z evangelického textu sv. Matouše o rodokmenu Ježíše Krista, Pána dějin. Ukázal na tomto klasickém textu roli osobnosti v dějinách a přešel k zakladateli mnoha českých měst Přemyslu Otakaru II. Bohoslužbě byli též přítomni i členové řádu sv. Jana Jeruzalémského a hosté z Německa.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



6.01.2013 Dne 6. 5. 2012, přesně v den narození Josefa Koukala před 100 lety, uspořádala jeho rodná obec Jenišovice ve spolupráci s Klubem veteránů V. Mýto–Choceň pietní vzpomínkovou akci, nad kterou převzal záštitu náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek. Akce byla velmi dobře zorganizovaná, zúčastnilo se jí několik stovek lidí a proběhla za velmi příznivého počasí. Součástí této vzpomínkové akce byla velmi pěkná výstava v místní bývalé škole. Pietní akt vyvrcholil u památníku Josefa Koukala (1912– 80) v blízkosti jeho rodného stavení č. p. 22 projevy náměstka hejtmana R. Línka, starosty obce L. Svatoše, minutou ticha, čestnou salvou jednotky Armády ČR a průletem letounů JAS 29 Gripen nad obcí. Při vzpomínkovém aktu zazněla vedle české hymny také anglická státní hymna. Akce byla prezentována v médiích (novinách, rozhlasu a televizi). O vzpomínkové akci natočila Česká televize krátkou reportáž, která byla odvysílána 6. 5. 2012 v regionálním vysílání i v hlavním vysílání celostátním.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012



6.01.2013 Článek k životnímu jubileu Bohumila Fořta navazuje tématicky na statě připomínající ve Vlastivědných listech Pardubického kraje význačné železniční odborníky Josefa Daňka (3/2005) a prof. Roberta Nejepsu (4/2011).
Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností – specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě. Bohumil Fořt se narodil se 8. 7. 1922 v Opatovicích nad Labem a žil tu do svých devatenácti let. Otec byl ředitelem v čokoládovně Albis. Maminka Růžena pocházela ze Starých Čivic (č. p. 15) z deseti dětí rodiny Hrůšových. Její starší sestra Františka se provdala za tesaře Křivku. Musíme dodat, že Jan Křivka, bývalý šefkonstruktér motocyklů Jawa a dlouholetý zástupce Československa v Mezinárodní motocyklové federaci FIM, je o dva roky starším bratrancem B. Fořta.
Bohumil Fořt absolvoval Reálné gymnázium v Pardubicích v letech 1933 až 1941. Spolužákem mu byl na této škole pozdější známý dětský psycholog a profesor Zdeněk Matějček, následně i celoživotní dobrý přítel. Na této škole bylo tehdy samozřejmostí studovat latinu jako základ všech evropských jazyků, ale též osm let němčiny a čtyři roky francouzštiny. Jazykové studium se mělo v budoucnu zúročit. Protože však maturitní zkouška připadla na rok 1941, tedy dobu německé okupace, vysoké školy byly zavřeny, a tak nezbývalo než studovat dál tzv. abiturientský kurz na odborné střední škole. Tou se stala Průmyslová škola v Preslově ulici v Praze na Smíchově v letech 1941 až 1943. B. Fořt se ovšem později nevyhnul pracovnímu nasazení ve zbrojní výrobě – jeden rok v Avii v Letňanech pracoval v technické kanceláři. I to mělo opět v budoucnu svůj význam, seznámil se zde velmi dobře s technologií obrábění. Další rok pak působil v pobočném závodu Omega v Lukách pod Medníkem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012



18.12.2012 Článek k životnímu jubileu Bohumila Fořta navazuje tématicky na statě připomínající ve Vlastivědných listech Pardubického kraje význačné železniční odborníky Josefa Daňka (3/2005) a prof. Roberta Nejepsu (4/2011).
Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností - specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



18.12.2012 „Řád Zlatého rouna patří mezi nejatraktivnější vyznamenání, která přinesl středověk a která se významně zapsala do české historie“, uvádí řádový historik František Lobkowicz svou pozoruhodnou studii o tomto řádu. Řád založil burgundský vévoda Filip Dobrý (1396-1467). Oznámil jeho založení 10. Ledna 1430 při příležitosti své svatby s Isabelou Portugalskou v Bruggách. Tehdy oznámil i jména prvních 24 rytířů. Na vévodově náhrobku v Dijonu je nápis: „K podpoře Církve, která je Božím domem, jsem založil řád, nazvaný Rounem.“ Zlaté rouno a jeho statuta byla potvrzena papežem Eugenem IV. Bulou „Regnum universalis acclesiae“ 7. září 1433.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



18.12.2012 Vratislav z Pernštejna, stavebník litomyšlského zámku, nejvyšší kancléř království Českého, nazývaný Vratislavem Nádherným, podle Zdeňka Kalisty byl typem dvořana, v němž došlo je „spojení zřetele dynastického (roz. habsburského – pozn. J. K.) a zřetele národního.“1) Seiseneggerův portrét z roku 1558 (viz foto) ukazuje podle Z. Kalisty „typ pozdně renesančního, či, chcete-li už barokního nádherymilovného aristokrata.“2)
Vratislav se narodil 9. července 1530 ve Velkém Meziříčí jako syn Jana z Pernštejna, zvaného Bohatý a jeho druhé ženy Hedviky ze Schellenberka (Šelmberka).3) Ve svých 13 letech pronikl k habsburskému dvoru, kde se stal oblíbencem arciknížete Maxmiliána, od roku 1549 titulárního českého krále. Již od roku 1548 (t. r. zemřel Vratislavův otec Jan) pobýval s Maxmiliánem ve Španělsku. Ve svých 21 letech (1551) byl povolán (přes odpor věkem starších šlechticů) do čela výpravy české šlechty směřující na Apeninský poloostrov. T. r. byl již Maxmiliánovým osobním komorníkem. Jeho pán jej i nadále využíval k diplomatickým misím (1554 Španělsko, 1555 Nizozemí a Anglie). 27. Ledna 1555 obdržel od Filipa II. Řád zlatého rouna, na podzim t. r. (14. 9.) se oženil s Marií Manrique de Lara ze starobylého španělského rodu. Roku 1560 zastupoval Maxmiliána II. již jako dvorský štolba na svatbě Filipa II. s Alžbětou z Valois, roku 1573–75 vedl v Polsku s Vilémem z Rožmberka jednání o polskou korunu pro habsburského arciknížete Arnošta. Od roku 1566 byl nejvyšším kancléřem království Českého. Tento úřad vykonával až do své smrti (1582). Jako člen dvorské tajné rady tak spoluvytvářel habsburskou politiku. „Jako nejvyšší zemský úředník… patřil Vratislav z Pernštejna …ke konzervativním českým politikům druhé poloviny 16. století, kteří při nepředstírané loajalitě k Habsburkům razili program umírněného mocenského dualismu a neusilovali o prosazení jejich absolutistické vlády na úkor omezení práv stavovské monarchie,“ uvádí V. Bůžek.4) Rok po nástupu do čela české dvorské kanceláře (1567) postoupil Pernštejnovi město Litomyšl, když mu nemohl splatit dluh 13 tisíc kop gr. českých. Nově vystavěný renesanční zámek se tak později stal venkovskou Vratislavovou rezidencí, sídlem jeho dvora i místem rodinného zázemí. Pernštejnové se tak po ztrátě pardubického panství (1560) vrátili na teritorium východních Čech, i když většina jejich držav byla tehdy již na Moravě. Jejich fi nanční problémy však stejně narůstaly.5) Vratislav v letech 1552-62 prodal panství Velké Meziříčí, Třebíč, Křižanov, Hrušovany a Židlochovice, vzorně se však staral o Litomyšl, Prostějov, Plumlov, Tovačov a Nové Město na Moravě. Dokončoval stavbu chrámu Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako moravské hrobky svého rodu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



3.07.2012 „Kraj dlouhých zim a pozdních jar, ale krásných a jasných jesení“. Tak nazvala Poličsko ve svém zápisníku básnířka tohoto koutu Českomoravského pomezí, Teréza Nováková, která nedaleko Poličky, v Proseči, dožívala svůj život. Moje nejstarší vzpomínky na Bohuslava Martinů se datují do hodin hudební výchovy na základní škole. V paměti mně utkvěly dvě věci, totiž, že se narodil ve věži kostela svatého Jakuba v Poličce a že pro děti napsal kantátu Otvírání studánek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Nádherný výhled do krajiny ze zříceniny hradu LANŠPERK

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: Dělostřelecká tvrz BOUDA u Králík.

SVITAVSKO: Zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Příhrádek v PARDUBICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml