Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14


19.02.2016 Úspěšný lanškrounský podnikatel, uznávaný chemik, botanik a farmaceut se narodil roku 1769 v rodině wirttenberského protestantského pastora Fridricha Ch. Erxlebena (1733 – 1801). Byl nevlastním vnukem první ženy v Německu, jež dosáhla lékařského diplomu, Dorothel Christiny Leporinové (1715 – 62) provdané za Johana Christiana Polycarpa Erxlenena (1744 – 77), biologa a profesora fyziky v Göttingen. Zde se také začal roku 1780 učit lékařskému povolání Christian Polycarp. Praktikoval i ve Stuttgartu a roku 1789 přijel s pasem své rodné země do Vídně dokončit studia. Poznal zde geologa a chemika Ignáce Borna (1742 – 1791), zakladatele Soukromé učené společnosti nauk v Čechách (zal. 1774), který Erxlebena zaujal svými pokusy s využitím chlóru v bělení plátna. Na jaře 1791 odešel Erxleben do Náchoda do služeb manufaktury F. Sperlinga, kde demonstroval nové metody bělení. Zde přijal objednávku od Františka pernikáře, faktora v Lanškrouně, že mu vyčistí zakalené víno. Mezitím však roku 1791 Pernikář zemřel a 25 letý Erxleben se 11. května 1794 v Lanškrouně oženil s jeho 15 letou dcerou Annou. Novomanželé převzali od tchyně vinopalnu a Erxleben si otevřel v Lanškrouně lékárnu „U Milostivého samaritána“, u níž vybudoval i malou botanickou zahradu. V lékárně mu pomáhal i jeho bratr Heinrich Wilhelm, který v Lankškrouně zemřel roku 1819.
Christian Polycarp Erxleben ve své laboratoři připravoval nejen léky, ale začal i s výrobou bylinného likéru Londer dodávaného do Londýna. Podnikání se mu dařilo, roku 1795 přikoupil pozemky a roku 1796 koupil i dosud pronajatou vinopalnu. Ve svých 30 letech (1799) koupil od vrchnosti Anenský dvůr i s pozemky.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014



19.02.2016 Významný český herec se narodil 23. září 1907 v Přelouči v hudební rodině regenschoriho jako nejmladší ze čtyř dětí. Od chlapeckých let zpíval ve sboru, učil se na housle, klavír a flétnu – tedy na nástroje, jež vyučoval jeho otec (1845 – 1919), původně flautista orchestru B. Smetany v Prozatímním divadle v Praze, osobní přítel A. Dvořáka a F. Kmocha. Malý František prodělal i ochotnický křest. Od roku 1918 studoval na pardubickém gymnáziu. O prázdninách mezi sextou a septimou mu bylo dovoleno přiučovat se u kočující společnosti Jihočeské činohry ředitele Kleina. První role jej potkala v 17 letech a byl to Robot Prim z Čapkova RUR. Na žádost a radu maminky nastoupil roku 1927 F. Filipovský do abiturientského kurzu Obchodní akademie v Chrudimi a o rok později (1928) se stal zaměstnancem pražské filiálky americké společnosti Vacum-Oil Company. Vystřídal ještě další zaměstnání a přitom studoval několik semestů estetiku a dějiny umění na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
V roce 1929 se natrvalo rozhodl pro divadlo. Nejprve působil v Intimním divadle Julia Lébla, pak ve Studiu E.F.Buriana, až mu ředitel Fencl nabídl místo „mladokomika“ ve smíchovské Aréně. Právě zde jej r. 1931 objevil režisér Jindřich Hanzl a přetáhl jej do Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha. Zde se F. Filipovský uvedl rolí astrologa Břeňka ve hře Golem, hrál i v Oslu a stínu, Baladě z hadrů, v Katu a bláznovi, v Caesarovi, v Pěsti na oko – souvislých a nezapomenutelných 8 let. Éru Protektorátu strávil v Kohoutově divadle, Moderním divadle na Žižkově, divadle Švandově a Nezávislém divadle. Roku 1941 zakotvil v dřevěné holešovické Uranii. Roku 1945 mu režisér Karel Dostál nabídl angažmá v Národním divadle. Bylo mu tehdy 38 let.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2014



16.02.2016 Nejznámější barokní řezbář a sochař z okruhu východočeské dílny Matyáše Barnarda Brauna (1684-1738) Jiří František Pacák se narodil kolem roku 1670 ve Starém Rokytníku u Trutnova na panství Tovarsšstva Ježíšova v Žirci u Dvora Králové, kam bylo dříve mylně kladeno jeho rodiště, jako syn Matyáše Pacáka.
Pacákův umělecký vývoj jsme schopni sledovat od roku 1702, kdy začíná jako poddaný jezuitů na výzdobě poutního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Luži u Košumberka. Zakladatelkou tohoto známého poutního místa na Chlumku byla hraběnka Marie Maxmiliána ze Žďáru, o níž roku 1969 napsal historický román – alegorii „Tovaryšstva Ježíšova“ spisovatel Jiří Šotola. Na Pacákových řezbách tamější kazatelny a oltáře sv. Apoleny poznáváme již zkušeného řezbáře ovlivněného svým učitelem P. Františkem Baugutem (1668 – 1726) z Kutné Hory. Pacák byl podučitelem jezuitů v Luži 6 let a poznal tu i svou manželku Martu Chaurovou, původem z mlynářské rodiny. Roku 1707 získal od patres jezuitů povolení k sňatku a vyjednal při tom sobě i své budoucí ženě osobní svobodu. V Luži žil s rodinou ještě roku 1715 a stal se tu otcem tří dětí: syna Františka a dcer Marie a Ludmily.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014



16.02.2016 První český aviatik ing. Jan Kašpar se narodil v Pardubicích 20. května 1883 v rodině Františka Kašpara, hoteliéra na Veselce (hotel byl zbořen roku 1972). Právě po něm zdědil Jan sportovního ducha a vztah k technice. Na pardubické reálce maturoval roku 1901, roku 1907 složil státní zkoušky strojního inženýra na české technice v Praze. Téhož roku absolvoval i kurz v Mohuči (Meinz) u Automobil Fachschule. Jeho první, zaměstnavatelem byla firma Bassel a Selve ve Vestfálsku, odkud přešel roku 1909 do továrny Laurin a Klement, kde pracoval jako účetní i jeho bratranec Eugen Čihák (1888 – 1958). S ing.Hieonymem se tu J. Kašpar podílel na stavbě prvního leteckého motoru u nás. Pro neshody s ředitelem V. Klementem odešli oba bratranci roku 1909 do Pardubic, kde se svými spolupracovníky truhláři J. Svobodou a F. Novotným začali ve strojírenském podniku F. a O. Dvořákových stavět první letadlo.
Ing. Jan Kašpar se pokoušel o vlastní konstrukci draka a motoru, nakonec však koupil za 10 tisíc franků jednoplošník francouzského aviatika L. Blériota. Kašparův první let se uskutečnil 16. dubna 1910 z Pardubic do okruhu 2 km ve výšce 20-25 m. 19. června t.r. vzlétl poprvé veřejně i před diváky. Vpravdě historický let z Pardubic do Prahy uskutečnil 13. května 1911 se spolucestujícím sportovním redaktorem Jaroslavem Kalvou na letounu vlastní konstrukce s motorem Daimler 65 HP. Letěl rychlostí 80 km/hod. Z Pardubic vzlétl v 6 hodin 13 minut, Chuchle dosáhl v 7 hodin 47 minut. Redaktor J. Kalva popsal i jeho let z Mělníka do Prahy ze 6. prosince 1911, jehož byl též účastníkem. V okruhu pardubických spolupracovníků prvního českého letce nacházíme kromě E. Čiháka ještě radu Z. Kruliše, barona Artura Krause, lékaře MUDr. Jaromíra Kučeru a další členy Aviatického družstva v Pardubicích.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2014



16.02.2016 V letošním roce uplynulo 140 let od narození významného vysokomýtského rodáka V. Ig. Stratílka, zakladatele továrny na hasičské stříkačky. Václav Ignác Stratílek se narodil ve Vysokém Mýtě 30.7.1873, syn vysokomýtského měšťana Petra Stratílka mistra kočárnického a sedlářského. Po vyučení řemeslu v továrně na příbory v Moravské Třebové šel do světa. Šest let trávil ve světe, vystřídal různé zaměstnavatele v Rakousku a Německu. Získal praxi a cenná osvědčení: odlévání barevných kovů a hliníku, letce zvonů. První dílnu zřídil v roce 1899 ve Vrchlického ulici. Začal vyrábět ruční pumpy a stříkačky. Počátky byly velmi těžké, nejprve pracoval sám, pomáhala mu manželka Anna. K ruční práci používal jednoduché zařízení, později přijal 12 dělníků. Nejvíce rozšířena byla nejmenší ruční stříkačka „Berlovka“. Pojízdné stříkačky byly dvoukolové, s jedním pracovním válcem „Nádražní“. Čtyřkolové ruční stříkačky koněspřežné pro všechny druhy terénu bez pér „Hroské stříkačky“. V roce 1910 je výroba přestěhovaná do nově zbudované továrny v Riegerově ulici. V nové továrně je zřízena slévárna barevných kovů a hliníku. Výrobní program se začal zdokonalovat, bylo vyvinuto nové čerpací ústrojí – patent – Stratílek. Konstrukce čerpadla spočívala v šikmo uložených pracovních válcích tzv. cylindrech a jednom ústředním kuželu. Kožené manžety na pístech byly nahrazeny bronzovými písty zabroušenými do pracovních válců. Tímto byla docílena lehkost chodu stroje a zamezeno ztrátě tlaku na pístech. Nejmodernější byla ruční koněspřežná stříkačka „Normálka“.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



16.02.2016 Václav Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil pravděpodobně 1. Srpna 1697 v poddanské rodině v Helvíkovicích u Žamberka. Takto udává datum jeho narození jak katalog premonstrátských kanovníků z roku 1784, tak nekrologium strahovského kláštera v Praze. Data udávaná F.M.Pelclem a prof. E. Albertem (1.8. 1696 nebo 26.3.1698) se tedy jeví jako nespolehlivá. Václav začal na náklady premonstrátského kláštera Louka u Znojma studovat znojemskou latinskou školu (gymnázium). Studia zde dokončil roku 1719 a 30. Listopadu 1720 složil pak profesní slib premonstrátského mnicha. 29. Září 1726 byl pak vysvěcen na kněze, v letech 1729 – 35 vyučoval na klášterní škole filozofii. Roku 1733 obhájil na univerzitě v rakouském Salcburku doktorskou dizertaci z teologie. V témže roce se stal i podpřevorem louckého kláštera, od roku 1736 pak převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Za první prusko-rakouské války o Slezsko byl převorem v Louce (od 1741), 10. července 1742 se však vrátil na přímětickou faru, na níž působil až do konce svého života. Zemřel 21. či 25. prosince 1765. Byl pohřben ve společné hrobce premonstrátských mnichů v klášteře Louka. Jeho prvními technickými pracemi byly dva vodovody ( z let 1742 – 44) a vodní čerpadlo, jež vytlačovalo vodu do výše 30 sáhů. Poté u něj začal dominovat zájem o konstrukci hudebních nástrojů, který vyvrcholil stavbou skříňovitého strunného nástroje „Denis d’oru“ (=Zlatý Diviš), jenž byl napájen elektřinou z leidenských lahví, nástroj simuloval např. zvuky harf, loutny, klavíru, zvonkohry, lesního rohu, fagotu a klarinetu. Po roce 1748 začal Prokop Diviš experimentovat s třecí elektřinou a leidenskou lahví. V létě 1753 se k němu dostala zpráva o tragické smrti akademika G.W.Richmanna v Petrohradě. Richmann byl pravděpodobně usmrcen kulovým bleskem. Diviš poté nabídl Akademii věd v Berlíně svou studii „Mikroskopická bouře“ o atmosférické elektřině. Z roku 1761 pochází vlastní Divišův nákres „povětrnostního stroje“ (bleskosvodu!, který vztyčil poprvé v červnu 1754 a podruhé po roce 1761 na věži přímětického kostela.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



16.02.2016 Ing. Jan Perner, známý stavitel dnes hlavního železničního tahu Olomouc – Praha, se narodil 7. Září 1815 v Bratčicích na Čáslavsku jako syn mlynáře. Navštěvoval základní školu v Potěhách a potom Týnskou hlavní školu v Praze. Protože jeho přáním bylo studovat stavitelství, začal roku 1831 studia na pražské polytechnice, jejímž ředitelem byl F.J.Gerstner (1756 – 1832). Po ukončení studia našel však Perner jen místo aktuára na jičínském panství hrabat Trautmannsdorfů. Již roku 1834 využil příležitosti jít do carského Ruska s F.A.Gerstnerem (1793 – 1840), synem ředitele pražské polytechniky, stavět železniční trať Sankt Petěrburk – Carskoje Selo. Pro neschody s F.A.Gerstnerem odešel roku 1836 pracovat na stavební ředitelstí do Lvova. Zde však setrval jen čtyři měsíce a dal se do služeb dráhy. Roku 1841 pracoval na projektu železniční trati Olomouc – Praha, od roku 1842 byl již vrchním inženýrem generálního ředitelství státních drah v Praze. 20. srpna 1845 řídil osobně příjezd slavnostního parovozu „Čechy“ do Prahy o půl páté ráno. Oslavnou báseň k této příležitosti napsal pardubický lékař J.B.Pichl, který sledoval průjezd vlaku Pardubicemi. Ocitujme z jeho básně nazvané „Radostný hlas Pardubčanů při slavném otevření železné dráhy dne 20. Srpna 1845“ aspoň dvě sloky svědčící o tehdejších pocitech diváků: „Hle! co příval velikán se blíží, fičí, sténá, že se Vesmír třese. S poděšením lid úzkostný shlíží, snad on zkázu a zmar nám přinese… Stroj tu divný, vzav si větrů křídla ocelnou k Čechii dráhou letí? viděv dnes daleká bratrů sídla nese nám je k milému-objetí.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



26.01.2014 Znak zubří hlavy je v Pardubicích považován za symbol právě tak jako městský znak půlkoně. Spatřit jej můžeme na erbovních deskách Pernštejnů na budově dnešní Krajské knihovny na Pernštýnském náměstí, nad severním portálem arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje a do třetice nad třetí branou pardubického zámku.
Původem moravský šlechtický rod přivedl do Pardubic Vilém z Pernštejna, jenž koupil pardubické panství r. 1491. Přeměnil je v dobře fungující šlechtický velkostatek. Pardubice učinil novým rezidenčním městem svého rodu. Centrum panství bylo přeneseno r. 1492 z hradu Kunětická hora na pardubický zámek, jenž přešel za Viléma velkou pevnostní přestavbou. Komplex zámeckých a hospodářských budov byl obklopen vysokými sypanými valy se čtyřmi okrouhlými bastiony. Celé opevnění chránila kamenná zeď se střílnami a široký vodní příkop. Nově byla opevněna i Kunětická hora. Zde 24. července 1497 pasoval český král Vladislav II. Jagellonec za rytíře oba Vilémovy syny – Jana a Vojtěcha.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



26.01.2014 Mezi význačné rodáky východních Čech ve druhé polovině 19. Století patří bezesporu jméno a osobnost rodáka z Ronova nad Doubravou Ferdinanda Schulze. Popis jeho literární činnosti a kulturního významu ve středoškolských učebnicích literatury nenalezneme. Jeho jméno však objevíme v příslušných encyklopediích. Stal se sice na čas pojmem pro studium regionální literatury i literární historie, jeho jméno však zapadlo zastíněním literárními současníky. Schulz je však zapsáno do našich kulturních dějin jako pilný a zaujatý tvůrce. A proto při studiu tehdejší doby je třeba jeho literární působení připomenout i v dnešní době. Ferdinand Schulz se narodil v dodnes existujícím mlýně zvaném Korečníky v Ronově nad Doubravou 17. ledna 1835. Zde rodina pobývala až do roku 1842, kdy se odstěhovala do Nymburka, odkud pocházela Schulzova matka a kde převzali zděděné hospodářství. Mladý syn Ferdinand byl dán v roce 1845 na piaristické gymnázium v Mladé Boleslavi a po dvou letech (1847) přestoupil na Novoměstské gymnázium v Praze. Jeho další cestou pak bylo vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval v letech 1853 – 1856. Šíře jeho zájmů byla značná a to od přírodních věd k jazykům, historii a estetice. Studoval literaturu italskou, francouzskou i polskou. Téměř 10 let byl pak vychovatelem v rodině Kouniců, s níž procestoval značné množství evropských zemí. Jeho získaný přehled i široká znalost veřejných českých i mimozemských poměrů jej připravila i pro činnost politickou, kdy se v roce 1867 stal poslancem pro oblast Nymburk a Mladá Boleslav.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



26.01.2014 První pražský arcibiskup a legendární patron města Pardubic se narodil neznámo kdy a kde v rodině královského purkrabího ve slezském Kladsku. V mládí byl Arnošt výrazně ovlivněn tamním prostředím a po celý život si ke Kladsku udržel silný citový vztah. To vede některé historiky k tomu, aby jeho rodiště kladli právě sem. Studoval v Itálii práva a teologii na proslulých vysokých učeních v Padově a Bologni. Roku 1338 se vrátil do Čech a následujícího roku se stal kapitulním děkanem u sv. Víta v Praze. Po smrti Jana IV. z Dražic byl roku 1343 zvolen pražským biskupem. Po zřízení arcibiskupství v roce 1344 byl jmenován prvním pražským arcibiskupem. V den převzetí svého pallia – 1. listopadu 1344 – posvětil též základní kámen k pozdější velkolepé gotické katedrále sv. Víta v Praze. V roce 1347 korunoval za českého krále pozdějšího „Otce vlasti“ Karla IV., jehož se stal významným politickým rádcem. Roku 1348 stál arcibiskup Arnošt z Pardubic u zrodu prvního pražského vysokého učení známého později jako Universita Karlova. Působil jako její první kancléř. Po smrti papeže Inocence IV. roku 1362 byl jedním z kandidátů na papežský stolec, ale nebyl zvolen. Zemřel 30. června 1364 na svém zámku v Roudnici nad Labem, pochován byl v Kladsku.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Podorlické Modlivé doly
Trstenická stezka
Pardubičtí hlásní a ponocní
Očistcová kaple v Litomyšli







Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice s cibulovou věží na náměstí v ÚSTÍ NAD ORLICÍ.

SVITAVSKO: Zadní trakt MORAVSKOTŘEBOVSKÉ radnice z konce 15. století

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Symbolem PARDUBIC je Zelená brána z roku 1507 s věží vysokou 60 metrů-




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml