Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13


18.12.2012 „Řád Zlatého rouna patří mezi nejatraktivnější vyznamenání, která přinesl středověk a která se významně zapsala do české historie“, uvádí řádový historik František Lobkowicz svou pozoruhodnou studii o tomto řádu. Řád založil burgundský vévoda Filip Dobrý (1396-1467). Oznámil jeho založení 10. Ledna 1430 při příležitosti své svatby s Isabelou Portugalskou v Bruggách. Tehdy oznámil i jména prvních 24 rytířů. Na vévodově náhrobku v Dijonu je nápis: „K podpoře Církve, která je Božím domem, jsem založil řád, nazvaný Rounem.“ Zlaté rouno a jeho statuta byla potvrzena papežem Eugenem IV. Bulou „Regnum universalis acclesiae“ 7. září 1433.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



18.12.2012 Vratislav z Pernštejna, stavebník litomyšlského zámku, nejvyšší kancléř království Českého, nazývaný Vratislavem Nádherným, podle Zdeňka Kalisty byl typem dvořana, v němž došlo je „spojení zřetele dynastického (roz. habsburského – pozn. J. K.) a zřetele národního.“1) Seiseneggerův portrét z roku 1558 (viz foto) ukazuje podle Z. Kalisty „typ pozdně renesančního, či, chcete-li už barokního nádherymilovného aristokrata.“2)
Vratislav se narodil 9. července 1530 ve Velkém Meziříčí jako syn Jana z Pernštejna, zvaného Bohatý a jeho druhé ženy Hedviky ze Schellenberka (Šelmberka).3) Ve svých 13 letech pronikl k habsburskému dvoru, kde se stal oblíbencem arciknížete Maxmiliána, od roku 1549 titulárního českého krále. Již od roku 1548 (t. r. zemřel Vratislavův otec Jan) pobýval s Maxmiliánem ve Španělsku. Ve svých 21 letech (1551) byl povolán (přes odpor věkem starších šlechticů) do čela výpravy české šlechty směřující na Apeninský poloostrov. T. r. byl již Maxmiliánovým osobním komorníkem. Jeho pán jej i nadále využíval k diplomatickým misím (1554 Španělsko, 1555 Nizozemí a Anglie). 27. Ledna 1555 obdržel od Filipa II. Řád zlatého rouna, na podzim t. r. (14. 9.) se oženil s Marií Manrique de Lara ze starobylého španělského rodu. Roku 1560 zastupoval Maxmiliána II. již jako dvorský štolba na svatbě Filipa II. s Alžbětou z Valois, roku 1573–75 vedl v Polsku s Vilémem z Rožmberka jednání o polskou korunu pro habsburského arciknížete Arnošta. Od roku 1566 byl nejvyšším kancléřem království Českého. Tento úřad vykonával až do své smrti (1582). Jako člen dvorské tajné rady tak spoluvytvářel habsburskou politiku. „Jako nejvyšší zemský úředník… patřil Vratislav z Pernštejna …ke konzervativním českým politikům druhé poloviny 16. století, kteří při nepředstírané loajalitě k Habsburkům razili program umírněného mocenského dualismu a neusilovali o prosazení jejich absolutistické vlády na úkor omezení práv stavovské monarchie,“ uvádí V. Bůžek.4) Rok po nástupu do čela české dvorské kanceláře (1567) postoupil Pernštejnovi město Litomyšl, když mu nemohl splatit dluh 13 tisíc kop gr. českých. Nově vystavěný renesanční zámek se tak později stal venkovskou Vratislavovou rezidencí, sídlem jeho dvora i místem rodinného zázemí. Pernštejnové se tak po ztrátě pardubického panství (1560) vrátili na teritorium východních Čech, i když většina jejich držav byla tehdy již na Moravě. Jejich fi nanční problémy však stejně narůstaly.5) Vratislav v letech 1552-62 prodal panství Velké Meziříčí, Třebíč, Křižanov, Hrušovany a Židlochovice, vzorně se však staral o Litomyšl, Prostějov, Plumlov, Tovačov a Nové Město na Moravě. Dokončoval stavbu chrámu Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako moravské hrobky svého rodu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



3.07.2012 „Kraj dlouhých zim a pozdních jar, ale krásných a jasných jesení“. Tak nazvala Poličsko ve svém zápisníku básnířka tohoto koutu Českomoravského pomezí, Teréza Nováková, která nedaleko Poličky, v Proseči, dožívala svůj život. Moje nejstarší vzpomínky na Bohuslava Martinů se datují do hodin hudební výchovy na základní škole. V paměti mně utkvěly dvě věci, totiž, že se narodil ve věži kostela svatého Jakuba v Poličce a že pro děti napsal kantátu Otvírání studánek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012



3.07.2012 „Temná mračna podle všeho obklopují budoucnost Čech“, napsal hrabě Lützow ve svém historikém nástinu „Čechy“ vydaném roku 1911 v Hradci Králové.1) To, co se mohlo t.r. jevit autorovi jako jemná předzvěst Velké války 1914–18 a co se roku 1925, kdy vyšlo 2. vydání této knížky, mohlo zdát českému čtenáři překonaným faktem (roku 1918 vznikla samostatná republika), mohlo být prorockou vizí osudů českého národa ve 20. století pod dvěma totalitními režimy. Kdo byl vlastně autorem této vize? Rod Lützowů pocházel z Meklenburska a podle genealoga Jana Křivohlávka2) jedna jeho větev se na konci 17. století usadila v Čechách. Strýc našeho bohemisty Rudolf Lützow, habsburský doplomat, ukončil svou kariéru jako vyslanec u Sv. Stolice v Římě. Najdeme jej mezi členy Královské české společnosti nauk a mezi zakladateli Muzea království Českého. Za studijního pobytu F. Palackého v Římě v roce 1837 a 1839, kdy se evangelický historik Palacký dostal ku podivu do vatikánských archivů, byl Rudolf hrabě Lützow jeho ochráncem a příznivcem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012



6.06.2012 V letošním roce si můžeme připomenout „půlkulaté“ výročí narození významného odborníka v oboru konstrukce kolejových vozidel, ale také zakladatele moderní vysokoškolské výuky tohoto oboru, profesora Roberta Nejepsy. Jeho životní osudy jsou významně spjaty také s naším krajem. V osobnosti inženýra Nejepsy se vzácně spojovaly vysoké morální hodnoty s hodnotami vlasteneckými. Organizační schopnosti a zanícení pro rozvoj železniční dopravy promítal nejen do tvůrčí práce na nových vozidlech, ale i do práce pedagogické. Stal se tvůrcem moderního pojetí vysokoškolské výuky ve svém oboru. Navíc svým příkladem dokázal ve studentech probudit dlouhodobý zájem o další vzdělání. Jeho žáci následně zastávali řídící funkce v podnicích a ústavech oboru kolejových vozidel. V neposlední řadě připomeňme i přínos vztahům česko – slovenským: Na Slovensku vychoval celou generaci odborníků.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



2.03.2012 Roku 2008 vydal ředitel Regionálního muzea v Náchodě PhDr. Václav Sádlo v libereském nakladatelství Bor pozoruhodnou práci „Egon Hostovský a rodný kraj“. Vzhledem k tomu, že již v úvodních partiích své práce autor píše o předcích spisovatele pocházejících z otcovy strany z Pardubicka , věnujeme se poněkud podrobněji uvedené problematice.
Početné židovské rodiny tohoto příjmení žily už v 18. století v obcích Hostovice (odkud zřejmě pochází etymologický základ příjmení!), Mnětice, Veska a na Chrudimsku v Přestavlkách. Po roce 1848 a v průběhu industrializace ve 2. polovině 19. století přesídlily přímo do Pardubic. Bedřich Hostovský si zde otevřel zasilatelství (spedici) , roku 1918 je zachycen J. Sakařem na adrese Na Hrádku čp. 136 st. – 8 n. Zikmund Hostovský dokonce vlastnil na Wilsonově třídě (dnešní třída Míru) velkoobchod moukou a zemědělskými produkty. Se svou ženou Bertou žil po roce 1907 v domě čp. 763 na hlavní třídě. Jde o dnešní dům čp. 110 st. – 18 n.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



2.03.2012 Jednou z nejvýznamnějších osobností Přelouče byl ředitel tamnějšího cukrovaru a později i starosta města Jan Vincenc Diviš, narozený 6. dubna 1848 v Pardubicích v rodině krupaře (Pernštýnská ul. čp. 38). Jeho bratři se rovněž stali významnými osobnostmi: Václav (1839 – 1934) známým archeologem a Ferdinand Hugo (1837 – 1870) oblíbeným sezemickým líkařem. Jan Vincenc vystudoval reálku v Pardubicích (maturoval 1865) a po ní pražskou techniku. Od roku 1871 byl adjunktem pardubického cukrovaru a od roku 1879 pak ředitelem cukrovaru přeloučského. Jeho vnuk básník Ivan Diviš (nar. 18.9.1924 v Praze, zemřel r. 1999) jej charakterizuje ve svých vzpomínkách „Teorie spolehlivosti“ (vyd. TORST Praha 1994) takto: „Dědeček Jan Vincenc, v bohémě asistent prof. Barranda (Joachim Barrande 1799 – 1883, francouzský paleontolog – pozn. J.K.), chemik a heraldik, numismatik, anglista, učenec, v mládí hřešil básněmi, pak psal odborné stati z cukrovarnictví.“ Z těchto odborných statí uveďme“ Rukověť rozborů cukrovarských (1872), Pokroky průmyslové a národopisné (1874), Předběžná zpráva o metodě zkoušení řepy (1880), O českém cukrovarnictví (1888), pardubický tisk Příspěvky k dějinám českého cukrovarnictví od roku 1830 do r. 1860 (1894), Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického (také 1894), Čištění odpadních vod (1903), několik vzpomínek na založení cukrovaru v Přelouči (Přelouč 1920), Vzpomínky cukrovarníka 1866 – 1874 (1923). Heslem Cukrovarnictví přispěl i do Kroniky práce J.V.Jahna (1879), přispíval i do Časopisu cukrovarnického, Cukrovarnických listů, Osvěty aj. Publikoval i německy: Die Wiederbelehnung der Knochenhohle (1875) a Elektrischer Zählapparat (Kolín 1883). Na fyzikálním a chemickém základě se zabýval také sacharometrií. Z beletrie překládal dobrodružné romány J. Verna. Jako c.k. konzervátor památkové péče publikoval řadu odborných článků z genealogie, umělecké historie a archivnictví Pardubicka. Uveďme například: Genealogische Studien aus Pardubitz (1897) a dva pardubické tisky O starých památkáhc uměleckých a historických chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích (1908) a Studie rodopisné města Pardubic (1908). V jeho literární pozůstalosti v Pardubickém Slavínu VČM se nacházejí i německé práce Das Stadtarchiv in Pardubitz a Stadtarchive in Ostböhmen. Zemřel 13. října 1923 v Praze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



23.10.2011 Jiří Guth Jarkovský – 1. předseda českého olympijského výboru (ČOV) a velký propagátor turistiky. Mnozí jej znají jako staršího pána s bílým knírkem, na hlavě slamák nebo cylindr, s brýlemi a holí, ve společenském obleku a rukavičkách. Autor knih o společenském chování – bontonu; většina jeho rad a doporučení se však dnes v praktickém životě použít nedá a tak vzbuzují již jen shovívavý úsměv.
Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci. Jeho otec byl panským úředníkem knížete Kinského. Po odchodu do penze v r. 1868 se rodina odstěhovala do Kostelce n. Orl. k matčiným rodičům. Mladý Jiří zde absolvoval obecnou školu. Od r. 1871 studoval na piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, kde r. 1878 maturoval. Poté odešel do Prahy, kde začal na Karlově univerzitě studovat fi lozofi i, matematiku a fyziku.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



23.10.2011 Josef Váchal (23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína) byl český malíř, grafi k, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření.
Narodil se 23. září roku 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželské dítě podučitele Josefa Šimona Aleše (bratranec Mikoláše Alše) a Anny Váchalové. Statek Váchalových v Milavčích je záhy exekučně prodán, matka Anna nastupuje do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujímají babička a strýc, kteří žijí ve Velvarech nedaleko Prahy. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se Josefa Váchala ujímají otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žijí v jihočeském Písku. Zde vyrůstá a odnese si odtud mnoho zážitků, které formují jeho budoucí pohled na svět.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



10.08.2011 Obec Třebosice najdeme sedm kilometru jihozápadně od Pardubic na pravém břehu říčky Bylanky. .Je to malá vesnička čítající 172 stálých obyvatel, přesto byla ve své době velmi významná. Byla totiž, jak se uvádí v popisu far, jednou z prvních obcí na Pardubicku, které měly školu. Roku 1676 podává děkan Jan Paukner (někde uváděno Pauker) zprávu pražskému arcibiskupovi, ve které se praví že „ v Pardubicích, Rosicích a Třebosicích jsou školy“ . A právě v třebosické škole působil počátkem osmnáctého století kantor Jiří Pleskot.
Rod Pleskotů byl v třebosicích starousedlým rodem, roku 1580 je mezi usedlíky uváděno jméno Jana Pleskota. Učitel Jiří Pleskot pocházel zřejmě z tohoto rodu a narodil se 21. dubna 1681 (datum úmrtí se nám nikde zjistit nepodařilo). Jak bývalo v té době zvykem, vesničtí kantoři bývali zároveň regenschori (varhaníky) v místním kostele – ostatně katolická církev, jak známo, držela nad školou přísný dohled. Kantor Pleskot je tvůrcem významné psané církevní památky – třebosického kancionálu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2010


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Skály a jeskyně pod Králickým Sněžníkem
Ve Vysokém Mýtě získali Sodomkův kabriolet Jawa Minor
Obchodní akademie Chrudim - Druhá nejstarší obchodní akademie u nás
Dva „chrudimští“ potomci Josefa Ressla




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v DVAKAČOVICÍCH.

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: Vstupní brána MORAVSKOTŘEBOVSKÉHO zámku

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Symbolem PARDUBIC je Zelená brána z roku 1507 s věží vysokou 60 metrů-




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml