Sdružení přátel Pardubického kraje


Chrudimsko a Hlinecko


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12


05. 03. 2008 Řadě českých vesnic i v dnešní době dominuje silueta kostela a kostelních věží, jejichž neodmyslitelnou součástí jsou zvony. Řada z nich však již bohužel není původních, protože v průběhu času se kvalitní zvonovina využívala zcela jinak než bylo původně určeno. I v takovém případě však bývají pro válečné účely zrekvírované zvony nahrazovány novými. Ne nutně ovšem zvon ukrývala jen kostelní věž - nejinak tomu bylo i v Bylanech na Chrudimsku. První zmínka o obci pochází až z roku 1406, kdy Bylany prodal Vavřinec z Dolan poličskému měšťanovi Wolframu Peczoldovi. Bylany nejspíše již tehdy spadaly pod kostel sv. Marka v Markovicích (dnes Chrudim IV). Nejspíše od druhé poloviny 15. století se vesnice rozdělila na dvě nestejně velké části, což v konečném důsledku negativně poznamenalo její rozvoj (přiškolena byla k sousedním Třibřichům, spadala nadále pod filiální markovický kostel). Od poloviny 16. století pak větší část vsi patřila poddanskému městu Heřmanův Městec a menší část k morašickému statku, s nímž roku 1661 vplynula do heřmanoměsteckého panství. Paradoxně tak obě dvě části Bylan měly v konečném důsledku totožnou vrchnost; pouze v případě heřmanoměstecké části stála mezi Šporky, pány z Greiffenclau a později Kinskými městská rada Heřmanova Městce. Jednou z prvních staveb, která obě dvě formálně rozdělené části Bylan spojovala, byla zvonička (a samozřejmě také zvon v ní). Ale nepředbíhejme…
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2008



04. 01. 2008 V období první republiky byla Třemošnice obcí politického okresu Čáslav. V proběhlých historických obdobích se střídavě rychle nebo pomalu rozvíjela. 1. července 1994 se statutárně stala městem chrudimského okresu. Dnes je tedy obec součástí Pardubického kraje.
Sedmdesátiletý časový úsek prodělal mnoho změn, které jsou v dalším chronologickém sledu zmíněny. Je nutno předeslat, že Třemošnice v tomto časovém období nežila ze sebe, ale byl to Hedvikov, který ji k této slávě pozvedl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007



18. 10. 2007 Co vám dnes řekne název obce Vápenný Podol? Obce, která leží v malebném údolí pod svahy Bučiny? Kdysi to byla obec, kde se pálilo vápno, neboť v okolí jsou vápencové lomy. Později, když se při těžení vápence narazilo na prameny vod obohacených vápennými a hořečnatými solemi, otevřela se obci možnost založit lázně. Historicky se uvádí rok 1600 (viz pohlednice), kdy svobodný pán Trčka z Lípy doporučil otevření lázní.
K vybavení Vápenného Podola společenskými a lázeňskými stavbami došlo z iniciativy hraběte Šporka v roce 1726. Ten nechal postavit kapli v místě, kde vytékal "léčivý pramen", nechal upravit okolí pramene a také dal zřídit lázeňskou budovu. Tím byla umožněna větší návštěvnost lázní. To již sloužily tři lázeňské domy a hostinec. Lázeňské domy nesly různá označení, např: U černého orla, U bílého lva nebo u Turecké hlavy. Lze tedy mluvit o lázeňském charakteru obce od 17. přes 18. až po 19. století.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007



04. 09. 2007 Je největší rukopisnou knihou světa - měří 920 x 505 mm a váží úctyhodných 75 kilogramů. Je napsána na pergamenových foliích, obsahuje 624 stran textu a soudí se, že k získání materiálu bylo potřeba kůží ze 160 oslů.
Kniha vznikla v klášteře v Podlažicích u Chrasti asi kolem roku 1229. O jejím vzniku a autorovi se nezachovaly žádné doklady. Její vznik je opředen celou řadou různých záhad. Ku příkladu přesto, že vše nasvědčuje tomu, že kniha byla psána jedním člověkem a její sepsání trvalo asi 20 let, rukopis osoby, která knihu psala, se za tuto dobu nezměnil, vše je dodnes čitelné.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007



26. 07. 2007 Včelákov, malá obec na okraji Železných hor, s kostelem sv. Máří Magdalény, který tvoří dominantu místní krajiny. Jen málokdo si však s touto obcí vybaví hlubinné doly, jejichž zbytky se dodnes nacházejí v podzemí místních domů. Včelákov, dříve také Čelákov nebo Hory Čelakovské, leží 7 km severně od Hlinska na kraji chráněné krajinné oblasti Železné hory. První písemná zmínka o Včelákově pochází z r. 1349. Historie osidlování zdejší krajiny a využívání místního ložiska pravděpodobně spadá již do doby Keltů, kteří zde těžili převážně železnou rudu (limonit), a možná i rudy neželezné.
O počátcích zdejšího dolování se nedochovaly žádné věrohodné zprávy. První zmínky o dolování pocházejí z doby knížete Soběslava I. roku 1137, kdy zde začalo pracovat několik horníků. V této době se zde těžila a hutnila železná ruda. Významná těžba zdejšího ložiska začala až po roce 1159, kdy zde začali těžit mniši z benediktinského kláštera v Podlažicích, kteří zde dobývali až do roku 1421, kdy byl klášter vypálen husity. Počátkem 17. století zažilo ložisko dobu největšího rozkvětu, kdy zde byly těženy rudy železa, mědi, olova a stříbra. Z tohoto století máme také první zmínku o vitriolové a kamencové huti. Během třicetileté války, v roce 1648, byly doly opuštěny.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007



26. 07. 2007 S myšlenkou vytvořit pro obec Miřetice obecní znak a prapor přišel starosta obce Zdeněk Trubák někdy v roce 2000. Byla vybrána firma Stanislav Kasík - Heraldická kancelář "Dauphin" , Roudnice nad Labem, aby zpracovala návrhy na obecní znak. Předloženy byly čtyři návrhy, každý ve dvou variantách. S návrhy znaků byla seznámena veřejnost a starosta obce inicioval anketu, kde se občané mohli ke znakům vyjádřit a vybrat mezi nimi ten nejvhodnější. Na základě výsledků ankety zastupitelstvo schválilo usnesením ze dne 25.3.2003 jeden z návrhů a vzápětí byla odeslána žádost o posouzení návrhu znaku a praporu obce Miřetice a o doporučení jejich udělení obci.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007



26. 07. 2007 První písemná zmínka o obci Miřetice pochází již z roku 1325 (ostatních sedm částí obce je připo-mínáno o 150 až 300 let později). Dle pověsti stávala poblíž obce uprostřed lesů tvrz, po jejímž majiteli - zemanu Miřatovi - získala své jméno asi i přilehlá ves. Přesto dnešní Miřetice, coby nejstarší část administrativně sdružené osmičky, neměly donedávna svůj znak, dokonce ani historické památky, přičemž například kostel zde supluje jen malá kaplička.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007



26. 07. 2007 Území vypálené obce Ležáky se stalo hned po osvobození 24. června 1945 místem obrovské pietní vzpomínky na oběti této tragédie, kdy za účasti prý až 100 000 návštěvníků byl odhalen drobný žulový památníček. První úpravy Ležáků jako pietního místa pak byly svěřeny doc. L Žákovi - pedagogovi AVU Praha, který od roku 1946 do počátku 60. let byl tvůrcem celé architektonicko-sadovnické koncepce a autorem sochařských děl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007



20. 07. 2007 Osada Ležáky se rozkládala na severním okraji Českomoravské vrchoviny mezi Železnými horami a Žďárskými vrchy. Název Ležák označuje mlýn. V místech bývalé osady Ležáky se s tímto pojmenováním setkáváme poměrně často. Kromě mlýna nesl toto pojmenování i rybník nad mlýnem, místní potok byl pojmenován Ležák, teprve později se Ležáky staly názvem obce.
Poprvé je název, stejně jako mlýn s pilou, připomínán roku 1714. Území bylo v té době součástí přestavlckého a nasavrckého panství. Poslední vůlí Josefa Františka hr. Schönfelda z roku 1735 přešlo nasavrcko-žlebsko-slatiňanské dominium na dceru Marii Kateřinu, 14.11.1746 je vyženil Jan Adam Josef kníže Auersperg a dalšími koupěmi scelil. Nejstarším objektem byl mlýn, původně samota v ležáckém údolí. Krajinu, rybník a mlýn "Ležák" zachycuje první vojenské ma-pování z 60. let 18. stol. Číslo popisné čp. 26 pro mlýn s pilou uvádí poprvé josefský katastr z 16.8.1785. Ten uvádí i domy Jiřího Boháče čp. 12 s polem a loukou a France Hraba čp. 11 s loučkou a polem, vybudované těsně před tímto rokem. Obec vznikla nejpravděpodobněji jako obytné zázemí místních lomů, obyvatelstvo se živilo převážně prací v kamenoprůmyslu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2007



12. 04. 2007 Od pramene řeky Chrudimky vede stezka, spojující zajímavá a krásná místa v regionu. Její celková délka je 82 km, překonává výškový rozdíl 390 metrů. Na třiceti jednom přírodovědně a kulturně zajímavém místě je vybavena informačními tabulemi. Stezka prochází i zvláště chráněnými částmi přírody. Jedinečnost stezky, příroda, kultura a historie nás vybízí k poznání a zasluhuje naši ochranu. Krajina podél řeky Chrudimky učarovala v minulosti mnohým českým malířům. Svá díla zde počátkem 20. století tvořili František Kavan, Gustav Macoun, Antonín Slavíček a mnozí další.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2007


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Skály a jeskyně pod Králickým Sněžníkem
Ve Vysokém Mýtě získali Sodomkův kabriolet Jawa Minor
Obchodní akademie Chrudim - Druhá nejstarší obchodní akademie u nás
Dva „chrudimští“ potomci Josefa Ressla




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Budova radnice v CHOCNI.

SVITAVSKO: Barokní kostel sv. Jakuba s hranolovou věží v MĚSTEČKU TRNÁVKA

SVITAVSKO: Kostel Panny Marie ve Svitavách.

PARDUBICKO: Zámek je domimantou městečka CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml