|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17  19.10.2019 V minulém čísle Vlastivědných listů Pardubického kraje jsme blahopřáli k životnímu jubileu panu Jiřímu Palečkovi, čestnému občanu města Pardubic. Když jsem psal v červnu řádky pro Úvodní slovo a gratulací k devadesátinám velkého pardubického patriota a zakladatele Sdružení přátel Pardubického kraje, tak jsem ještě netušil, že nás pan Paleček nedlouho po svých narozeninách 28. června 2019 navždy opustí. S Jiřím Palečkem jsem se prvně setkal v roce 1993, když jsem vstupoval do Klubu přátel Pardubicka. Ten tehdy sídlil v budově Sokolovny na Olšinkách. Zde jsem s panem Palečkem často diskutoval zejména o aktuálních problémech Pardubic. Přiznám se, že jsem ve svém dosavadním životě nepotkal tak zapáleného patriota města a zároveň znalce historie Pardubic, který doslova „sypal z rukávu“ znalosti o historii města. Byla to z mého pohledu výjimečná a dodnes nedoceněná osobnost. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2019  11.07.2019 Bedřich Heyduk se narodil 28. února 1832 v Rychmburku na Chrudimsku v rodině místního truhláře a hostinského jako jeho 4. dítě. Studoval veterinářství, lesnictví a ekonomiku, absolvoval u kurs řízení panských statků. Potom působil jako správce na různých panstvích a začal experimentovat v zemědělství. Psával o tom odborné referáty do časopisu „Pokrok hospodářský“, jejž také redigoval.Rok 1863 přinesl zásadní zlom v jeho životě. Odstěhoval se jako zemědělský specialista do Ruska. Cestoval nejdřív v jeho jižních guberniích, až získal místo v ukrajinské Poltavě jako sekretář zemědělské společnosti. Pro neshody se šlechtou však odešel do Novorosijska, kde získal funkci agronoma Černomořského okruhu. Bedřich (rusky Fjodor) Heyduk z Německa a Krakovska do podhůří Kavkazu sazenice vinné révy a stal se průkopníkem vinařství v této oblasti. Roku 1865 získal asi hektarový pozemek pro školku ovocných plodin. Přibližně v roce 1870 za ním přijela jeho manželka se synem Jaroslavem a založili tu experimentální osadu Gajduk, do níž přicházeli čeští osadníci. V kopcích mezi Černým mořem a Kavkazem se dařilo ovoci i zelenině. Z výnosů tabáku financoval Heyduk své další zemědělské experimenty, jež jej proslavily natolik, že mu v roce 1884 nabídl gubernátor Příamurského kraje A. Korf místo vládního agronoma regionu. Tehdy 52 letý Heyduk nabídku přijal (snad i pro nečekanou smrt své manželky). Odjel lodí do Vladivostoku a v Chabarovsku se zúčastnil tzv. Rady zkušených a gubernátora Korfa. V letech 1885-1903 se konala 4 zasedání, jejichž zápisy potvrzují Heydukovy návrhy na osídlení Jihoussurijského kraje, tj. pobřežní oblasti mezi Vladivostokem, Ussutijskem a jezerem Chanka. Z této rozsáhlé oblasti vytipoval Heyduk jen 3% území bez hor, lesů a blat. V Ussurijsku již žilo 1257 přistěhovaleckých rodin, Heyduk k nim chtěl přidat dalších 2743 z Ukrajiny. Na náklady ruského státu tak měly vzniknout komunity s obchodem, kostelem, školou a útulky pro sociálně slabé a vojenské veterány. Právo na půdu měly jen celé rodiny, nikoli svobodní jedinci. Podle rakouského vzoru měly vzniknout pozemkové knihy. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2019  11.07.2019 Před šedesáti lety 28. srpna 1959 zemřel v švýcarském Liestalu a byl pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byly uloženy 27. srpna v předvečer dvacátého výročí jeho úmrtí, ke svým rodičům, sourozencům a manželce Charlotte 1), která byla do tohoto hrobu uložena k věčnému odpočinku 11. prosince 1978.V rodném městě je také zbudován jeho památník a jednou ze tří částí Městského muzea a galerie Polička je Centrum Bohuslava Martinů. K tomuto výročí přidávám vzpomínku P. Al. St. Nováka 2), na tehdy nedávno zemřelého Bohuslava Martinů, uveřejněnou v Katolických novinách 20. září 1959.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2019  11.07.2019 Již více než 10 let připravuje grafickou podobu Vlastivědných listů ing. Lukáš Zeman, který však již řadu let spolupracuje také s Klubem přátel Pardubicka, jelikož je např, autorem grafické podoby mnohých publikací z edice AB-Zet Pardubicka, podobně jako firma E-smile L. Zemana je autorem grafického návrhu plánků pardubických hřbitovů v rámci projektu Pardubický Slavín. Ing. Zeman však není jen grafik, ale i úspěšný fotograf. V loňském roce dokonce jeho fotografie zvítězila v prestižní soutěži Czech Press Photo. I proto jsme si dovolili s ing. Zemanem připravit následující rozhovor.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2019  19.05.2019 Rodák ze Slepotic se tu narodil 15. srpna 1876. Po absolutoriu ČVUT v Praze působil v letech 1904-20 ve Státní stavební službě ČSR. Zabýval se zvláště problematikou silničních, mostních a vodních staveb. Později se zaměřil na studium metod vědeckého řízení práce (Galbraith, Taylor). V závěru Velké války (1914-18) kolem sebe shromáždil tzv. Technickou Mafii, s níž připravoval plány na poválečnou rekonstrukci země. V říjnu 1918 se vznikem ČSR ji transformoval v Technicko-hospodářskou jednotu, jejímž se stal předsedou. Roku 1920 tato jednota stála u zrodu Masarykovy akademie práce (MAP). V únoru tohoto roku se S. Špaček stal tajemníkem ministerstva zahraničních věcí (MZV) a v srpnu t.r. odjel do Washingtonu jako technický atašé tamní čs. ambasády řízené Bedřichem Štěpánkem. Špaček se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Štěpánek ho charakterizoval roku 1919 v dopise Edvardu Benešovi jako člověku „opravdu moderních názorů a světových snah“ a uvažoval o něm jako o budoucím přednostovi technického oddělení MZV. Roku 1922 spolupracovali B. Štěpánek S. Špaček na projektu založení Světové inženýrské federace. Proti B. Štěpánkovi vznikal na washingtonské legaci odpor, jenž systematicky mapoval S. Špaček. Byl překvapen poměry vládnoucími na legaci (pití, sexuální orgie). S tím se přísný až pedantský S. Štěpánek těžko smiřoval, protože se bohužel týkaly i životního stylu chargé d affaires J. Masaryka, syna TGM! Navrhl snížení platů personálu ambasády, dobrovolně si je např. navrhli S. Špaček a A. Sum, pozdější tajemník J. Masaryka. E. Beneš nařídil v květnu 1921 důvěrné šetření poměrů na ambasádě v USA. Dozvěděl se mj., že B. Štěpánek je silně ovlivňován svou sestrou Annou a S. Špačkem vulgo „Rasputinem“, jenž chodí mezi lidi s neholeným obličejem a v nemožném úboru. Do Prahy pronikaly informace o společné ložnici sourozenců Štěpánkových. 22 osob odešlo z ambasády včetně řidiče, kuchařky a služky.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2019  19.05.2019 Rod Pernerů (pro objasnění souvislostí níže uváděných) je v běžně dostupné literatuře datován od poloviny 18. století. Nejstarší záznam běžně dostupný v literatuře je o Ondřejovi Pernerovi, hospodském v Litošicích. V roce 1769 (v době vlády Marie Terezie) se mu narodil syn František. Ten si ve věku 20 let vzal za manželku patnáctiletou Lidimilu Tichou z Valů u Přelouče. František Perner byl vyučený mlynář, později se odstěhoval do Lhotky u Přelouče. Měl syny Jana, Václava a Františka. První syn Jan, se narodil ještě v Litošicích 09. července 1792 (v období napoleonských válek), za manželku si vzal o rok starší Kateřinu Kazdovou, narozenou v Popkovicích u Jičína. Stal se mlynářem v Bratčicích. (Poznámka - původně panský mlýn s pilou je do dnešních dnů poměrně rozsáhlá a zachovalá stavba, náležela majetkově knížeti Janu Adamovi Auerspergovi. Knížecí rod vlastnil mimo jiné i např. zámek Slatiňany a Žleby). Z manželství Jana a Kateřiny Pernerových se v Bratčicích narodilo celkem devět dětí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2019  26.01.2019 Česká pošta připomněla výročí narození této významní osobnosti vydáním poštovní známky, obálky prvního dne vydání a příležitostného razítka 21.2.2018. Tento rodák z mlynářského rodu se narodil v Kletečné u Humpolce. Po středoškolských studiích v Pelhřimově a německém Brodě (dnes Havlíčkův) vystudoval medicínu v Praze, tehdy na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jako praktický lékař působil v Luži, kde poznal klimatické podmínky odpovídající jeho záměru. Tím bylo zřízení dětské protituberkulózní léčebny , kterou založil v roce 1919. Nejdříve byl jejím ředitelem. Za zmínku stojí, že děti z chudých rodin zde léčil zdarma. Dlouhá desetiletí plnila léčebna svoje úkoly a nutno připomenout, že tuberkulóza byla nemocí velice nebezpečnou a nelze ji podceňovat ani v současnosti. Dnes je v Luži léčebna s příkladnou rehabilitační péčí, která nese Hamzovo jméno. V letech první ČSR byl MUDr. Hamza univerzitním profesorem na Masarykově univerzitě v Brně, byl znám i jako spisovatel a významný lékař. Nyní k filatelii. Autorem známky je Petr Minka a rytcem pak Jaroslav Tvrdoň. Dne 7.3.2018 – tedy v den Hamzova narození – vydala léčebna spolu s městem sérii 8 známek včetně obálky prvního dne s náměty spojenými s významnými osobnostmi a místy shora popisovanými. Je tam např. botanik Dr. Václav Větcička podílející se na realizaci parku v léčebně nebo rodák z Luže Václav Koukal, který jako čs. stíhač bojoval za války v RAF v Anglii. Česká pošta vydává podobné známky pro zájemce. Pozorný zájemce nalezne v miniaturním písmu i to, že je tam uvedeno Česká pošta – vlastní známka. Poslední dobou to nejsou ojedinělé záležitosti. Závěrem nutno dodat, že je možné s potěšením konstatovat realizaci známek s náměty z východních Čech. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2018  26.01.2019 je asi nejvýznamnější postavou československého zahraničního odboje v době druhé světové války, pocházející z Chrudimska. Jeho vojenské osudy mezi roky 1939 a 1945 mohou evokovat postavu učitele Igora Hnízda z Svěrákova filmu Obecná škola. Zatímco ovšem Igor Hnízdo (respektive učitel Mejstřík, který byl předlohou) patrně popustil uzdu fantazii a jeho válečné zážitky jsou neprokázané, učitel Stanislav Uchytil byl skutečně Němci vězněn, bojoval ve Francii na západní frontě, působil v čs. jednotce ve Velké Británii. Na východní frontě v SSSR byl od r. 1944, zúčastnil se bojů v Karpatech, následně v Slovenském národním povstání a po jeho potlačení skutečně bojoval jako partyzán v Nízkých Tatrách. Plavil se Atlantským oceánem, Středozemním, Norským i Barentsovým mořem. Byl postupně pěšákem, tankistou, výsadkářem a nakonec po válce i generálem. Jeho rodný dům v Chrudimi je opatřen pamětní deskou, jedna z chrudimských ulic nese jeho jméno. Jeho osudy byly ve velmi stručné podobě uveřejněny v různých příležitostných publikacích. Zkusme si s využitím archivních zdrojů o Stanislavu Uchytilovi povědět podrobněji. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo:  16.07.2018 Jméno Františka Zavřela (1894-1947) je dnes v dějinách české literatury jménem většinové zcela zapomenutým a takřka prokletým. Teprve nedávno vydaná monografie Eduarda Burgeta „Dramatik na pranýři“ (vyd. Academia Praha 2017 v edici Paměť) připomněla m.j. i jeho původ z Pardubického kraje. Literární historik Miroslav Bastl roku 2007 ve své studii v Chrudimském vlastivědném sborníku právem nazval F. Zavřela „kontroverzním a opomíjeným spisovatelem“. Byl to komunistický režim, jenž Zavřelovo jméno tabuizoval a uzavřel jeho dílo beze zbytku a bez pardonu mezi inedita a trezorová díla. František Zavřel, autor básnických sbírek, dramat i románů, byl již za první republiky ostrým kritikem levice, reprezentované m.j. i tzv. uměleckou avantgardou, i celkové zahraničně-politické orientace ČSR, jejímž tvůrcem byl Edvard Beneš. Za druhé republiky a za Protektorátu sklouzl F. Zavřel až do fašizujících poloh. Jeho obdiv k Nietzschemu, Napolonovi a Mussolinimu však nebyl přijatelný ani německému okupačnímu režimu. Zavřelovo obvinění z kolaborace (ani soudně po r. 1945 neprokázané) bylo spíše účelovým argumentem sloužícím ke zničení hlavního kritika E. Beneše a KSČ, směřující již tehdy k rudé totalitě.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018  16.07.2018 Světoznámý hudební skladatel, houslista a pedagog se narodil 8. prosince 1890 v Poličce jako 5. dítě ševce a pověžného Ferdinanda Martinů. Neduživý chlapec vyrůstal 11 let v „majáku“ věže chrámu sv. Jakuba, vysoké 35 m, kde v naturálním bytě jeho otec ševcoval, zvonil a hlásnou troubou oznamoval případné nebezpečí. Chlapec začal pro tělesnou slabost chodit do školy až v 7 letech, od 10 let se pokoušel skládat. Asi 6 let chodil „do houslí“ ke krejčímu J. Černovskému, od svých 15 let vystupoval jako sólista na místních večírcích. Zásluhou učitele Ad. Vaníčka se s finanční podporou svého rodného města 19. května 1906 dostal na pražskou konservatoř. Z ní však byl v červnu 1910 vyloučen „pro nenapravitelnou nedbalost“. Zůstal však v Praze, na Kampě dával hodiny na housle, navštěvoval Národní divadlo a koncerty České filharmonie a roku 1912 dokončil klavírní cyklus „Loutky.“ Mimořádnou silou na něj tehdy zapůsobila díla C.Debussyho (impresionismus). Roku 1914 se stal výpomocným druhým houslistou České filharmonie. Válku prožil v rodné Poličce jako učitel houslové hry, protože nebyl odveden. Napsal tu balet „Stín“.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
