Sdružení přátel Pardubického kraje


Osobnosti kraje


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13


16.02.2016 V letošním roce uplynulo 140 let od narození významného vysokomýtského rodáka V. Ig. Stratílka, zakladatele továrny na hasičské stříkačky. Václav Ignác Stratílek se narodil ve Vysokém Mýtě 30.7.1873, syn vysokomýtského měšťana Petra Stratílka mistra kočárnického a sedlářského. Po vyučení řemeslu v továrně na příbory v Moravské Třebové šel do světa. Šest let trávil ve světe, vystřídal různé zaměstnavatele v Rakousku a Německu. Získal praxi a cenná osvědčení: odlévání barevných kovů a hliníku, letce zvonů. První dílnu zřídil v roce 1899 ve Vrchlického ulici. Začal vyrábět ruční pumpy a stříkačky. Počátky byly velmi těžké, nejprve pracoval sám, pomáhala mu manželka Anna. K ruční práci používal jednoduché zařízení, později přijal 12 dělníků. Nejvíce rozšířena byla nejmenší ruční stříkačka „Berlovka“. Pojízdné stříkačky byly dvoukolové, s jedním pracovním válcem „Nádražní“. Čtyřkolové ruční stříkačky koněspřežné pro všechny druhy terénu bez pér „Hroské stříkačky“. V roce 1910 je výroba přestěhovaná do nově zbudované továrny v Riegerově ulici. V nové továrně je zřízena slévárna barevných kovů a hliníku. Výrobní program se začal zdokonalovat, bylo vyvinuto nové čerpací ústrojí – patent – Stratílek. Konstrukce čerpadla spočívala v šikmo uložených pracovních válcích tzv. cylindrech a jednom ústředním kuželu. Kožené manžety na pístech byly nahrazeny bronzovými písty zabroušenými do pracovních válců. Tímto byla docílena lehkost chodu stroje a zamezeno ztrátě tlaku na pístech. Nejmodernější byla ruční koněspřežná stříkačka „Normálka“.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



16.02.2016 Václav Prokop Diviš (vlastním jménem Václav Divíšek) se narodil pravděpodobně 1. Srpna 1697 v poddanské rodině v Helvíkovicích u Žamberka. Takto udává datum jeho narození jak katalog premonstrátských kanovníků z roku 1784, tak nekrologium strahovského kláštera v Praze. Data udávaná F.M.Pelclem a prof. E. Albertem (1.8. 1696 nebo 26.3.1698) se tedy jeví jako nespolehlivá. Václav začal na náklady premonstrátského kláštera Louka u Znojma studovat znojemskou latinskou školu (gymnázium). Studia zde dokončil roku 1719 a 30. Listopadu 1720 složil pak profesní slib premonstrátského mnicha. 29. Září 1726 byl pak vysvěcen na kněze, v letech 1729 – 35 vyučoval na klášterní škole filozofii. Roku 1733 obhájil na univerzitě v rakouském Salcburku doktorskou dizertaci z teologie. V témže roce se stal i podpřevorem louckého kláštera, od roku 1736 pak převzal správu farnosti v Příměticích u Znojma. Za první prusko-rakouské války o Slezsko byl převorem v Louce (od 1741), 10. července 1742 se však vrátil na přímětickou faru, na níž působil až do konce svého života. Zemřel 21. či 25. prosince 1765. Byl pohřben ve společné hrobce premonstrátských mnichů v klášteře Louka. Jeho prvními technickými pracemi byly dva vodovody ( z let 1742 – 44) a vodní čerpadlo, jež vytlačovalo vodu do výše 30 sáhů. Poté u něj začal dominovat zájem o konstrukci hudebních nástrojů, který vyvrcholil stavbou skříňovitého strunného nástroje „Denis d’oru“ (=Zlatý Diviš), jenž byl napájen elektřinou z leidenských lahví, nástroj simuloval např. zvuky harf, loutny, klavíru, zvonkohry, lesního rohu, fagotu a klarinetu. Po roce 1748 začal Prokop Diviš experimentovat s třecí elektřinou a leidenskou lahví. V létě 1753 se k němu dostala zpráva o tragické smrti akademika G.W.Richmanna v Petrohradě. Richmann byl pravděpodobně usmrcen kulovým bleskem. Diviš poté nabídl Akademii věd v Berlíně svou studii „Mikroskopická bouře“ o atmosférické elektřině. Z roku 1761 pochází vlastní Divišův nákres „povětrnostního stroje“ (bleskosvodu!, který vztyčil poprvé v červnu 1754 a podruhé po roce 1761 na věži přímětického kostela.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



16.02.2016 Ing. Jan Perner, známý stavitel dnes hlavního železničního tahu Olomouc – Praha, se narodil 7. Září 1815 v Bratčicích na Čáslavsku jako syn mlynáře. Navštěvoval základní školu v Potěhách a potom Týnskou hlavní školu v Praze. Protože jeho přáním bylo studovat stavitelství, začal roku 1831 studia na pražské polytechnice, jejímž ředitelem byl F.J.Gerstner (1756 – 1832). Po ukončení studia našel však Perner jen místo aktuára na jičínském panství hrabat Trautmannsdorfů. Již roku 1834 využil příležitosti jít do carského Ruska s F.A.Gerstnerem (1793 – 1840), synem ředitele pražské polytechniky, stavět železniční trať Sankt Petěrburk – Carskoje Selo. Pro neschody s F.A.Gerstnerem odešel roku 1836 pracovat na stavební ředitelstí do Lvova. Zde však setrval jen čtyři měsíce a dal se do služeb dráhy. Roku 1841 pracoval na projektu železniční trati Olomouc – Praha, od roku 1842 byl již vrchním inženýrem generálního ředitelství státních drah v Praze. 20. srpna 1845 řídil osobně příjezd slavnostního parovozu „Čechy“ do Prahy o půl páté ráno. Oslavnou báseň k této příležitosti napsal pardubický lékař J.B.Pichl, který sledoval průjezd vlaku Pardubicemi. Ocitujme z jeho básně nazvané „Radostný hlas Pardubčanů při slavném otevření železné dráhy dne 20. Srpna 1845“ aspoň dvě sloky svědčící o tehdejších pocitech diváků: „Hle! co příval velikán se blíží, fičí, sténá, že se Vesmír třese. S poděšením lid úzkostný shlíží, snad on zkázu a zmar nám přinese… Stroj tu divný, vzav si větrů křídla ocelnou k Čechii dráhou letí? viděv dnes daleká bratrů sídla nese nám je k milému-objetí.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013



26.01.2014 Znak zubří hlavy je v Pardubicích považován za symbol právě tak jako městský znak půlkoně. Spatřit jej můžeme na erbovních deskách Pernštejnů na budově dnešní Krajské knihovny na Pernštýnském náměstí, nad severním portálem arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje a do třetice nad třetí branou pardubického zámku.
Původem moravský šlechtický rod přivedl do Pardubic Vilém z Pernštejna, jenž koupil pardubické panství r. 1491. Přeměnil je v dobře fungující šlechtický velkostatek. Pardubice učinil novým rezidenčním městem svého rodu. Centrum panství bylo přeneseno r. 1492 z hradu Kunětická hora na pardubický zámek, jenž přešel za Viléma velkou pevnostní přestavbou. Komplex zámeckých a hospodářských budov byl obklopen vysokými sypanými valy se čtyřmi okrouhlými bastiony. Celé opevnění chránila kamenná zeď se střílnami a široký vodní příkop. Nově byla opevněna i Kunětická hora. Zde 24. července 1497 pasoval český král Vladislav II. Jagellonec za rytíře oba Vilémovy syny – Jana a Vojtěcha.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



26.01.2014 Mezi význačné rodáky východních Čech ve druhé polovině 19. Století patří bezesporu jméno a osobnost rodáka z Ronova nad Doubravou Ferdinanda Schulze. Popis jeho literární činnosti a kulturního významu ve středoškolských učebnicích literatury nenalezneme. Jeho jméno však objevíme v příslušných encyklopediích. Stal se sice na čas pojmem pro studium regionální literatury i literární historie, jeho jméno však zapadlo zastíněním literárními současníky. Schulz je však zapsáno do našich kulturních dějin jako pilný a zaujatý tvůrce. A proto při studiu tehdejší doby je třeba jeho literární působení připomenout i v dnešní době. Ferdinand Schulz se narodil v dodnes existujícím mlýně zvaném Korečníky v Ronově nad Doubravou 17. ledna 1835. Zde rodina pobývala až do roku 1842, kdy se odstěhovala do Nymburka, odkud pocházela Schulzova matka a kde převzali zděděné hospodářství. Mladý syn Ferdinand byl dán v roce 1845 na piaristické gymnázium v Mladé Boleslavi a po dvou letech (1847) přestoupil na Novoměstské gymnázium v Praze. Jeho další cestou pak bylo vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval v letech 1853 – 1856. Šíře jeho zájmů byla značná a to od přírodních věd k jazykům, historii a estetice. Studoval literaturu italskou, francouzskou i polskou. Téměř 10 let byl pak vychovatelem v rodině Kouniců, s níž procestoval značné množství evropských zemí. Jeho získaný přehled i široká znalost veřejných českých i mimozemských poměrů jej připravila i pro činnost politickou, kdy se v roce 1867 stal poslancem pro oblast Nymburk a Mladá Boleslav.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



26.01.2014 První pražský arcibiskup a legendární patron města Pardubic se narodil neznámo kdy a kde v rodině královského purkrabího ve slezském Kladsku. V mládí byl Arnošt výrazně ovlivněn tamním prostředím a po celý život si ke Kladsku udržel silný citový vztah. To vede některé historiky k tomu, aby jeho rodiště kladli právě sem. Studoval v Itálii práva a teologii na proslulých vysokých učeních v Padově a Bologni. Roku 1338 se vrátil do Čech a následujícího roku se stal kapitulním děkanem u sv. Víta v Praze. Po smrti Jana IV. z Dražic byl roku 1343 zvolen pražským biskupem. Po zřízení arcibiskupství v roce 1344 byl jmenován prvním pražským arcibiskupem. V den převzetí svého pallia – 1. listopadu 1344 – posvětil též základní kámen k pozdější velkolepé gotické katedrále sv. Víta v Praze. V roce 1347 korunoval za českého krále pozdějšího „Otce vlasti“ Karla IV., jehož se stal významným politickým rádcem. Roku 1348 stál arcibiskup Arnošt z Pardubic u zrodu prvního pražského vysokého učení známého později jako Universita Karlova. Působil jako její první kancléř. Po smrti papeže Inocence IV. roku 1362 byl jedním z kandidátů na papežský stolec, ale nebyl zvolen. Zemřel 30. června 1364 na svém zámku v Roudnici nad Labem, pochován byl v Kladsku.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



26.01.2014 Sguardon Leader, nadporučík letectva(plukovník in memoriam), letec, bombardovací pilot, příslušník a velitel letky u 311 bombardovací perutě RAF v Anglii za II.světové války se narodil 25.5.1915 v Hlinsku (čp.89), okres Chrudim. Zemřel v emigraci 16.9.1990 v Adelaide v Austrálii. Jde o zcela vyjimečnou osobnost československého válečného letectva. Stal se živou kronikou 311 českosl. perutě v RAF. Létal všechny typy letounů jimiž postupně disponovala její operační i výcviková část.
Útěk před Hitlerem do Francie
Narodil se jako jediný syn četnického strážmistra v Hlinsku Aloise Šedivého a Marie rozené Lukešové. Po brzké smrti rodičů se jej ujali a vychovávali prarodiče. Vyučil se strojním zámečníkem a také automechanikem. V roce 1934 byl přijat do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově (spolu se zde sešli s pozdějším pilotem Karlem Kovářem z Krouny , po válce občanem osady Bahna u Dědové a četařem -plukovníkem in memoriam- Stanislavem Popelkou z František u Krouny, pozn. autora čl.). Alois Šedivý V roce 1936 nastoupil k leteckému pluku 1 TGM v Praze Kbelích. Posléze konal službu pilota dvoumístných Letovů Š-328 u letky v Milovicích. V roce 1938 byl jmenován polním pilotem. Po dalším zvýšení kvalifikace a po absolvování kurzu nočního létání se stal pilotem dvoumotorových těžkých bombardovacích Blochů MB-200 u 81. bombardovací letky leteckého pluku 5 v Brně. Po okupaci Československa dne 14.7. 1939 spolu s dalšími kamarády ilegálně utekl do Polska.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013



30.11.2013 Zdá se, že město kamene zvoní nejen údery perlíku v okolních lomech, ale také v hudbě svých rodáků, kteří se tu narodili, naslouchali hře varhan v děkanském, kdysi poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie i hlasům jeho zvonů. Tady se v prosté chalupě, jakých tu bylo dříve nejvíc, narodil r. 1774 Václav Jan Křtitel Tomášek. Jeho dětství bylo skromné, zato v dospělosti ve službách hraběte Jiřího Buquoyje s ním cestoval jako jeho skladatel a učitel hudby v jeho rodině po celé Evropě. Uměleckou společnost oba nacházeli v tehdy proslavených Mariánských Lázních, kam zajížděli i ze zdravotních důvodů. Václava Tomáška trápila dna, pilně absolvoval pitnou kůru i procedury, ale ve volném čase zhudebňoval básně jiného slavného pacienta západočeských lázní J. W. Goetha. V srpnu 1822 potěšil Tomášek smutného Goetha písní „Útěcha v slzách“. V Tomáškově památníku jsou verše, které mu slavný básník za to věnoval.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Při shledávání údajů k začátkům létání v českých zemích jsem nacházel také údaje o dění v městech a obcích Pardubického kraje mimo vlastní Pardubice. Nešlo sice o dění tak významné, jako tomu bylo v samotných Pardubicích, přesto jde o události a osoby, které do nejstarší historie letectví v kraji patří. Chtěl bych se pokusit podat zde přehled osob a jejich činů, na něž jsem takto narazil. Nepochybuji, že se časem podaří tento přehled významně doplnit. Zde mnou uváděné údaje končí vypuknutím první světové války. Jen příležitostně jsem připojil osoby, které začaly létat ve válečných letech 1914–1918, pokud je mi známo, že pocházely z Pardubického kraje; zvláště tento doplněk si nečiní nárok na úplnost.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku. Jeho rodiči byli hodinář František Vojtěch-Albert (1812– 1882), vedoucí žamberských divadelních ochotníků, a Kateřina, rozená Zdobnická (1816–1906), dcera místního krejčího. Eduard se narodil v domě č.p. 149 v ulici Pod radnicí. Později se ještě jeho rodičům narodilo dalších 5 dětí. „Edýnek“ byl jako prvorozený (předtím zemřela jeho matce při porodu dvojčat) miláčkem rodiny. Svou bystrost prokázal „rozborkou a sborkou“ hodinek, což překvapilo i jeho otce, hodináře. Před gymnaziálními studiemi jej poslali rodiče na „handl“ do německého Šumperka a roku 1853 začal v Hradci Králové studovat gymnázium. Jeho 2. ročník však studoval již na výborním piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou , kde pobyl až do kvarty roku 1857, načež se vrátil do Hradce Králové, kde maturoval 23. září 1861. Jeho výborná paměť mu usnadňovala, že se doma takřka nemusel ani učit. V Hradci si oblíbil ředitele gymnázia T. Bílka a profesora náboženství T. Hakla, později děkana v Hořicích v Podkrkonoší, s nimiž se stýkal rád i později.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Evangelický kostel v obci KROUNA od architekta Fr. Schmoranze.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Vavřince ve VYSOKÉM MÝTĚ založený na skolnku 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Křížová cesta spojující město KRÁLÍKY a KLÁŠTER HEDEČ.

ORLICKOÚSTECKO: náměstí v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Sousoší Kalvárie na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Hřebčín v KLADRUBECH NAD LABEM je jedním z nejstarších na světě.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml