|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17  16.02.2016 Ing. Jan Perner, známý stavitel dnes hlavního železničního tahu Olomouc – Praha, se narodil 7. Září 1815 v Bratčicích na Čáslavsku jako syn mlynáře. Navštěvoval základní školu v Potěhách a potom Týnskou hlavní školu v Praze. Protože jeho přáním bylo studovat stavitelství, začal roku 1831 studia na pražské polytechnice, jejímž ředitelem byl F.J.Gerstner (1756 – 1832). Po ukončení studia našel však Perner jen místo aktuára na jičínském panství hrabat Trautmannsdorfů. Již roku 1834 využil příležitosti jít do carského Ruska s F.A.Gerstnerem (1793 – 1840), synem ředitele pražské polytechniky, stavět železniční trať Sankt Petěrburk – Carskoje Selo. Pro neschody s F.A.Gerstnerem odešel roku 1836 pracovat na stavební ředitelstí do Lvova. Zde však setrval jen čtyři měsíce a dal se do služeb dráhy. Roku 1841 pracoval na projektu železniční trati Olomouc – Praha, od roku 1842 byl již vrchním inženýrem generálního ředitelství státních drah v Praze.
20. srpna 1845 řídil osobně příjezd slavnostního parovozu „Čechy“ do Prahy o půl páté ráno. Oslavnou báseň k této příležitosti napsal pardubický lékař J.B.Pichl, který sledoval průjezd vlaku Pardubicemi. Ocitujme z jeho básně nazvané „Radostný hlas Pardubčanů při slavném otevření železné dráhy dne 20. Srpna 1845“ aspoň dvě sloky svědčící o tehdejších pocitech diváků:
„Hle! co příval velikán se blíží,
fičí, sténá, že se Vesmír třese.
S poděšením lid úzkostný shlíží,
snad on zkázu a zmar nám přinese…
Stroj tu divný, vzav si větrů křídla
ocelnou k Čechii dráhou letí?
viděv dnes daleká bratrů sídla
nese nám je k milému-objetí.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2013  26.01.2014 Znak zubří hlavy je v Pardubicích považován za symbol právě tak jako městský znak půlkoně. Spatřit jej můžeme na erbovních deskách Pernštejnů na budově dnešní Krajské knihovny na Pernštýnském náměstí, nad severním portálem arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje a do třetice nad třetí branou pardubického zámku. Původem moravský šlechtický rod přivedl do Pardubic Vilém z Pernštejna, jenž koupil pardubické panství r. 1491. Přeměnil je v dobře fungující šlechtický velkostatek. Pardubice učinil novým rezidenčním městem svého rodu. Centrum panství bylo přeneseno r. 1492 z hradu Kunětická hora na pardubický zámek, jenž přešel za Viléma velkou pevnostní přestavbou. Komplex zámeckých a hospodářských budov byl obklopen vysokými sypanými valy se čtyřmi okrouhlými bastiony. Celé opevnění chránila kamenná zeď se střílnami a široký vodní příkop. Nově byla opevněna i Kunětická hora. Zde 24. července 1497 pasoval český král Vladislav II. Jagellonec za rytíře oba Vilémovy syny – Jana a Vojtěcha. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013  26.01.2014 Mezi význačné rodáky východních Čech ve druhé polovině 19. Století patří bezesporu jméno a osobnost rodáka z Ronova nad Doubravou Ferdinanda Schulze. Popis jeho literární činnosti a kulturního významu ve středoškolských učebnicích literatury nenalezneme. Jeho jméno však objevíme v příslušných encyklopediích. Stal se sice na čas pojmem pro studium regionální literatury i literární historie, jeho jméno však zapadlo zastíněním literárními současníky. Schulz je však zapsáno do našich kulturních dějin jako pilný a zaujatý tvůrce. A proto při studiu tehdejší doby je třeba jeho literární působení připomenout i v dnešní době.
Ferdinand Schulz se narodil v dodnes existujícím mlýně zvaném Korečníky v Ronově nad Doubravou 17. ledna 1835. Zde rodina pobývala až do roku 1842, kdy se odstěhovala do Nymburka, odkud pocházela Schulzova matka a kde převzali zděděné hospodářství. Mladý syn Ferdinand byl dán v roce 1845 na piaristické gymnázium v Mladé Boleslavi a po dvou letech (1847) přestoupil na Novoměstské gymnázium v Praze. Jeho další cestou pak bylo vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde studoval v letech 1853 – 1856. Šíře jeho zájmů byla značná a to od přírodních věd k jazykům, historii a estetice. Studoval literaturu italskou, francouzskou i polskou. Téměř 10 let byl pak vychovatelem v rodině Kouniců, s níž procestoval značné množství evropských zemí. Jeho získaný přehled i široká znalost veřejných českých i mimozemských poměrů jej připravila i pro činnost politickou, kdy se v roce 1867 stal poslancem pro oblast Nymburk a Mladá Boleslav.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013  26.01.2014 První pražský arcibiskup a legendární patron města Pardubic se narodil neznámo kdy a kde v rodině královského purkrabího ve slezském Kladsku. V mládí byl Arnošt výrazně ovlivněn tamním prostředím a po celý život si ke Kladsku udržel silný citový vztah. To vede některé historiky k tomu, aby jeho rodiště kladli právě sem. Studoval v Itálii práva a teologii na proslulých vysokých učeních v Padově a Bologni. Roku 1338 se vrátil do Čech a následujícího roku se stal kapitulním děkanem u sv. Víta v Praze. Po smrti Jana IV. z Dražic byl roku 1343 zvolen pražským biskupem. Po zřízení arcibiskupství v roce 1344 byl jmenován prvním pražským arcibiskupem. V den převzetí svého pallia – 1. listopadu 1344 – posvětil též základní kámen k pozdější velkolepé gotické katedrále sv. Víta v Praze. V roce 1347 korunoval za českého krále pozdějšího „Otce vlasti“ Karla IV., jehož se stal významným politickým rádcem. Roku 1348 stál arcibiskup Arnošt z Pardubic u zrodu prvního pražského vysokého učení známého později jako Universita Karlova. Působil jako její první kancléř. Po smrti papeže Inocence IV. roku 1362 byl jedním z kandidátů na papežský stolec, ale nebyl zvolen. Zemřel 30. června 1364 na svém zámku v Roudnici nad Labem, pochován byl v Kladsku.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013  26.01.2014 Sguardon Leader, nadporučík letectva(plukovník in memoriam), letec, bombardovací pilot, příslušník a velitel letky u 311 bombardovací perutě RAF v Anglii za II.světové války se narodil 25.5.1915 v Hlinsku (čp.89), okres Chrudim. Zemřel v emigraci 16.9.1990 v Adelaide v Austrálii. Jde o zcela vyjimečnou osobnost československého válečného letectva. Stal se živou kronikou 311 českosl. perutě v RAF. Létal všechny typy letounů jimiž postupně disponovala její operační i výcviková část.
Útěk před Hitlerem do Francie Narodil se jako jediný syn četnického strážmistra v Hlinsku Aloise Šedivého a Marie rozené Lukešové. Po brzké smrti rodičů se jej ujali a vychovávali prarodiče. Vyučil se strojním zámečníkem a také automechanikem. V roce 1934 byl přijat do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově (spolu se zde sešli s pozdějším pilotem Karlem Kovářem z Krouny , po válce občanem osady Bahna u Dědové a četařem -plukovníkem in memoriam- Stanislavem Popelkou z František u Krouny, pozn. autora čl.). Alois Šedivý V roce 1936 nastoupil k leteckému pluku 1 TGM v Praze Kbelích. Posléze konal službu pilota dvoumístných Letovů Š-328 u letky v Milovicích. V roce 1938 byl jmenován polním pilotem. Po dalším zvýšení kvalifikace a po absolvování kurzu nočního létání se stal pilotem dvoumotorových těžkých bombardovacích Blochů MB-200 u 81. bombardovací letky leteckého pluku 5 v Brně. Po okupaci Československa dne 14.7. 1939 spolu s dalšími kamarády ilegálně utekl do Polska. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2013  30.11.2013 Zdá se, že město kamene zvoní nejen údery perlíku v okolních lomech,
ale také v hudbě svých rodáků, kteří se tu narodili, naslouchali
hře varhan v děkanském, kdysi poutním kostele Nanebevzetí Panny
Marie i hlasům jeho zvonů.
Tady se v prosté chalupě, jakých tu bylo
dříve nejvíc, narodil r. 1774 Václav Jan Křtitel
Tomášek. Jeho dětství bylo skromné,
zato v dospělosti ve službách hraběte Jiřího
Buquoyje s ním cestoval jako jeho skladatel
a učitel hudby v jeho rodině po celé Evropě.
Uměleckou společnost oba nacházeli
v tehdy proslavených Mariánských Lázních,
kam zajížděli i ze zdravotních důvodů.
Václava Tomáška trápila dna, pilně
absolvoval pitnou kůru i procedury, ale
ve volném čase zhudebňoval básně jiného
slavného pacienta západočeských
lázní J. W. Goetha. V srpnu 1822 potěšil
Tomášek smutného Goetha písní „Útěcha
v slzách“. V Tomáškově památníku jsou
verše, které mu slavný básník za to věnoval.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013 30.11.2013 Při shledávání údajů k začátkům létání v českých zemích jsem nacházel také údaje o dění v městech a obcích Pardubického kraje mimo vlastní Pardubice. Nešlo sice o dění tak významné, jako tomu bylo v samotných Pardubicích, přesto jde o události a osoby, které do nejstarší historie letectví v kraji patří. Chtěl bych se pokusit podat zde přehled osob a jejich činů, na něž jsem takto narazil. Nepochybuji, že se časem podaří tento přehled významně doplnit. Zde mnou uváděné údaje končí vypuknutím první světové války. Jen příležitostně jsem připojil osoby, které začaly létat ve válečných letech 1914–1918, pokud je mi známo, že pocházely z Pardubického kraje; zvláště tento doplněk si nečiní nárok na úplnost. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013  30.11.2013 Eduard Albert se narodil 20. ledna
1841 v Žamberku. Jeho rodiči byli hodinář
František Vojtěch-Albert (1812–
1882), vedoucí žamberských divadelních
ochotníků, a Kateřina, rozená Zdobnická
(1816–1906), dcera místního krejčího.
Eduard se narodil v domě č.p. 149 v ulici
Pod radnicí. Později se ještě jeho rodičům
narodilo dalších 5 dětí. „Edýnek“
byl jako prvorozený (předtím zemřela
jeho matce při porodu dvojčat) miláčkem
rodiny. Svou bystrost prokázal „rozborkou
a sborkou“ hodinek, což překvapilo
i jeho otce, hodináře. Před gymnaziálními
studiemi jej poslali rodiče na „handl“
do německého Šumperka a roku 1853
začal v Hradci Králové studovat gymnázium.
Jeho 2. ročník však studoval
již na výborním piaristickém gymnáziu
v Rychnově nad Kněžnou , kde pobyl až
do kvarty roku 1857, načež se vrátil do
Hradce Králové, kde maturoval 23. září
1861. Jeho výborná paměť mu usnadňovala,
že se doma takřka nemusel ani učit.
V Hradci si oblíbil ředitele gymnázia
T. Bílka a profesora náboženství T. Hakla,
později děkana v Hořicích v Podkrkonoší,
s nimiž se stýkal rád i později.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013  17.06.2013 Na 9. září letošního roku připadlo 100. Výročí úmrtí básníka, dramatika
a překladatele Jaroslava Vrchlického (nar. 1853 v Lounech
pod vlastním jménem Emil Bohuslav Frída). Jeho dílo kdysi hodnocené
jako titánské (270 knih) je dnes bohužel pozapomenuté snad až
na divadelní hru „Noc na Karlštejně“ upravenou na fi lmový muzikál
(Z. Podskalský – K. Svoboda).1)
Když jsem psal v letech 2007–2009 svou
knihu o pardubickém vlastivědném pracovníkovi
řídícím učiteli Františku Karlu
Potěšilovi (1864–1935)2), věnoval mi jeho
příbuzný – pardubický lékař MUDr. Jiří
Potěšil – své výpisky o Vrchlickém, s nímž
byla rodina Potěšilů příbuzná3) a jeden starý
novinový výstřižek z roku 1944, o němž
se ještě zmíním.
Podle knihy „Vrchlický v dopisech“ editované
literárním historikem Albertem
Pražákem (předsedou ČNR v Praze roku
1945)4) vzniklo příjmení Frída (či Frýda)
z Frydrych. Příjmení Frída se podle A. Pražáka
vyskytuje roku 1523 a 1604 v trhové
smlouvě svobodnického rodu Bradáčů,
jenž žil v Bradáčově u Mladé Vožice. Zakladatelem
frídovské větve, z níž pocházel
básník J. Vrchlický, byl Jan Vojtěch Frída
(1758–1841), který měl se svou ženou Rozálií,
roz. Braunovou syna Jana Josefa Frídu
(1787–1871). Tento kožišník a cechmistr
byl mj. členem městské rady v Brandýse
nad Labem a aktivním účastníkem revolučních
událostí roku 1848. Oženil se s Annou
Nezbedovou z Vrábí, s níž měl 5 synů.
Čtvrtý z nich Jakub Jan Frída (nar. 1827
v Brandýse n. L.) byl otcem Emila Bohuslava
Frídy (později J. Vrchlického).Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012  17.06.2013 K písemné pozůstalosti se přiřazují
zřejmě první jeho písemnédokumenty,
nalezené v současné
době. Výběr z jeho vynikajícího
malířské tvorby můžeme vidět
v expozici českého moderního
umění Národní galerie v Praze.
Jedná se o pět dopisnic s jeho
vzkazy a myšlenkami. To vše vyplňuje
další mezeru pro poznání
jeho života a tvorby. Jedná se o pět
poštovních pohlednic, z nichž dvě
jsou reprodukcemi romantických
krajin rakouského malíře Splitbergera.
Další tři zásilky jsou rovněž
dobově romanticky laděné fotografi
cké pohlednice.
Obsahem Pruchova sdělení jsou jeho
myšlenky a dojmy zaslané v letech
1905 –1906 tenkrát mladé dívce Marii
Šimečkové, později provdané Vrzáčkové.
Její otec vlastnil mlýn na řece Chrudimce,
existujícím tenkráte v říčním údolí pod
obcí Hoješín. Oddělení mlýna od většiny
obce tvořilo jakousi samotu, k níž patřilo
ještě několik stavení nazývaných Dolní
Hoješín, což také dosvědčuje Pruchou
psané adresy. V současné době je údolí
i s bývalým mlýnem zaplaveno vodou
údolní přehrady Seč. Pozůstatky bývalé
štětované cesty, značné množství smrkových
pařezů kdysi pokáceného smrkového
lesa, sloupy bývalého mostu i zbytky
mlýnských budov byly k vidění ještě
v roce 1965, kdy došlo k vypuštění přehrady
vzhledem k nutným opravám hlavní
přehradní hráze.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
