|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16  6.01.2013 Dne 6. 5. 2012, přesně v den narození Josefa Koukala před 100 lety,
uspořádala jeho rodná obec Jenišovice ve spolupráci s Klubem veteránů
V. Mýto–Choceň pietní vzpomínkovou akci, nad kterou převzal
záštitu náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.
Akce byla velmi dobře zorganizovaná, zúčastnilo
se jí několik stovek lidí a proběhla
za velmi příznivého počasí. Součástí této
vzpomínkové akce byla velmi pěkná výstava
v místní bývalé škole. Pietní akt vyvrcholil
u památníku Josefa Koukala (1912– 80)
v blízkosti jeho rodného stavení č. p. 22
projevy náměstka hejtmana R. Línka, starosty
obce L. Svatoše, minutou ticha, čestnou
salvou jednotky Armády ČR a průletem
letounů JAS 29 Gripen nad obcí. Při vzpomínkovém
aktu zazněla vedle české hymny
také anglická státní hymna. Akce byla prezentována
v médiích (novinách, rozhlasu
a televizi). O vzpomínkové akci natočila
Česká televize krátkou reportáž, která byla
odvysílána 6. 5. 2012 v regionálním vysílání
i v hlavním vysílání celostátním.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012  6.01.2013 Článek k životnímu jubileu Bohumila
Fořta navazuje tématicky
na statě připomínající ve
Vlastivědných listech Pardubického
kraje význačné železniční
odborníky Josefa Daňka
(3/2005) a prof. Roberta Nejepsu
(4/2011). Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností – specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě. Bohumil Fořt se narodil se 8. 7. 1922 v Opatovicích nad Labem a žil tu do svých devatenácti let. Otec byl ředitelem v čokoládovně Albis. Maminka Růžena pocházela ze Starých Čivic (č. p. 15) z deseti dětí rodiny Hrůšových. Její starší sestra Františka se provdala za tesaře Křivku. Musíme dodat, že Jan Křivka, bývalý šefkonstruktér motocyklů Jawa a dlouholetý zástupce Československa v Mezinárodní motocyklové federaci FIM, je o dva roky starším bratrancem B. Fořta. Bohumil Fořt absolvoval Reálné gymnázium v Pardubicích v letech 1933 až 1941. Spolužákem mu byl na této škole pozdější známý dětský psycholog a profesor Zdeněk Matějček, následně i celoživotní dobrý přítel. Na této škole bylo tehdy samozřejmostí studovat latinu jako základ všech evropských jazyků, ale též osm let němčiny a čtyři roky francouzštiny. Jazykové studium se mělo v budoucnu zúročit. Protože však maturitní zkouška připadla na rok 1941, tedy dobu německé okupace, vysoké školy byly zavřeny, a tak nezbývalo než studovat dál tzv. abiturientský kurz na odborné střední škole. Tou se stala Průmyslová škola v Preslově ulici v Praze na Smíchově v letech 1941 až 1943. B. Fořt se ovšem později nevyhnul pracovnímu nasazení ve zbrojní výrobě – jeden rok v Avii v Letňanech pracoval v technické kanceláři. I to mělo opět v budoucnu svůj význam, seznámil se zde velmi dobře s technologií obrábění. Další rok pak působil v pobočném závodu Omega v Lukách pod Medníkem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012  18.12.2012 Článek k životnímu jubileu Bohumila
Fořta navazuje tématicky
na statě připomínající ve
Vlastivědných listech Pardubického
kraje význačné železniční
odborníky Josefa Daňka
(3/2005) a prof. Roberta Nejepsu
(4/2011). Bohumil Fořt je bývalým asistentem profesora Nejepsy a zároveň bývalým spolupracovníkem Josefa Daňka v kolektivu vývojových pracovníků, zabývajících se od 50. let minulého století vývojem československé vlakové brzdy. Ing. Fořt se zabýval také vysokoškolskou pedagogickou činností - specializací vlakové brzdy, ale zároveň se vypracoval na odborníka na mezinárodní úrovni. Více než dvacet let byl československým zástupcem při mezinárodní železniční organicaci UIC (Union Internationale des Chemins de fer) se sídlem v Paříži. Zároveň byl také zástupcem v OSŽD (Organizacija dlja sotrudničestva železnych dorog) se sídlem ve Varšavě. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  18.12.2012 „Řád Zlatého rouna patří mezi nejatraktivnější
vyznamenání, která přinesl středověk
a která se významně zapsala do
české historie“, uvádí řádový historik František
Lobkowicz svou pozoruhodnou studii
o tomto řádu. Řád založil burgundský vévoda
Filip Dobrý (1396-1467). Oznámil jeho
založení 10. Ledna 1430 při příležitosti své
svatby s Isabelou Portugalskou v Bruggách.
Tehdy oznámil i jména prvních 24 rytířů.
Na vévodově náhrobku v Dijonu je nápis:
„K podpoře Církve, která je Božím domem,
jsem založil řád, nazvaný Rounem.“ Zlaté
rouno a jeho statuta byla potvrzena papežem
Eugenem IV. Bulou „Regnum universalis
acclesiae“ 7. září 1433.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  18.12.2012 Vratislav z Pernštejna, stavebník
litomyšlského zámku, nejvyšší
kancléř království Českého, nazývaný
Vratislavem Nádherným,
podle Zdeňka Kalisty byl typem
dvořana, v němž došlo je „spojení
zřetele dynastického (roz.
habsburského – pozn. J. K.)
a zřetele národního.“1) Seiseneggerův
portrét z roku 1558 (viz
foto) ukazuje podle Z. Kalisty
„typ pozdně renesančního, či,
chcete-li už barokního nádherymilovného
aristokrata.“2) Vratislav se narodil 9. července 1530 ve Velkém Meziříčí jako syn Jana z Pernštejna, zvaného Bohatý a jeho druhé ženy Hedviky ze Schellenberka (Šelmberka).3) Ve svých 13 letech pronikl k habsburskému dvoru, kde se stal oblíbencem arciknížete Maxmiliána, od roku 1549 titulárního českého krále. Již od roku 1548 (t. r. zemřel Vratislavův otec Jan) pobýval s Maxmiliánem ve Španělsku. Ve svých 21 letech (1551) byl povolán (přes odpor věkem starších šlechticů) do čela výpravy české šlechty směřující na Apeninský poloostrov. T. r. byl již Maxmiliánovým osobním komorníkem. Jeho pán jej i nadále využíval k diplomatickým misím (1554 Španělsko, 1555 Nizozemí a Anglie). 27. Ledna 1555 obdržel od Filipa II. Řád zlatého rouna, na podzim t. r. (14. 9.) se oženil s Marií Manrique de Lara ze starobylého španělského rodu. Roku 1560 zastupoval Maxmiliána II. již jako dvorský štolba na svatbě Filipa II. s Alžbětou z Valois, roku 1573–75 vedl v Polsku s Vilémem z Rožmberka jednání o polskou korunu pro habsburského arciknížete Arnošta. Od roku 1566 byl nejvyšším kancléřem království Českého. Tento úřad vykonával až do své smrti (1582). Jako člen dvorské tajné rady tak spoluvytvářel habsburskou politiku. „Jako nejvyšší zemský úředník… patřil Vratislav z Pernštejna …ke konzervativním českým politikům druhé poloviny 16. století, kteří při nepředstírané loajalitě k Habsburkům razili program umírněného mocenského dualismu a neusilovali o prosazení jejich absolutistické vlády na úkor omezení práv stavovské monarchie,“ uvádí V. Bůžek.4) Rok po nástupu do čela české dvorské kanceláře (1567) postoupil Pernštejnovi město Litomyšl, když mu nemohl splatit dluh 13 tisíc kop gr. českých. Nově vystavěný renesanční zámek se tak později stal venkovskou Vratislavovou rezidencí, sídlem jeho dvora i místem rodinného zázemí. Pernštejnové se tak po ztrátě pardubického panství (1560) vrátili na teritorium východních Čech, i když většina jejich držav byla tehdy již na Moravě. Jejich fi nanční problémy však stejně narůstaly.5) Vratislav v letech 1552-62 prodal panství Velké Meziříčí, Třebíč, Křižanov, Hrušovany a Židlochovice, vzorně se však staral o Litomyšl, Prostějov, Plumlov, Tovačov a Nové Město na Moravě. Dokončoval stavbu chrámu Povýšení sv. Kříže v Doubravníku jako moravské hrobky svého rodu. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  3.07.2012 „Kraj dlouhých zim a pozdních
jar, ale krásných a jasných jesení“.
Tak nazvala Poličsko ve
svém zápisníku básnířka tohoto
koutu Českomoravského pomezí,
Teréza Nováková, která
nedaleko Poličky, v Proseči,
dožívala svůj život.
Moje nejstarší vzpomínky na Bohuslava
Martinů se datují do hodin hudební výchovy
na základní škole. V paměti mně utkvěly
dvě věci, totiž, že se narodil ve věži kostela
svatého Jakuba v Poličce a že pro děti
napsal kantátu Otvírání studánek.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  3.07.2012 „Temná mračna podle všeho obklopují budoucnost Čech“, napsal hrabě Lützow ve svém historikém nástinu
„Čechy“ vydaném roku 1911 v Hradci Králové.1) To, co se mohlo t.r. jevit autorovi jako jemná předzvěst Velké
války 1914–18 a co se roku 1925, kdy vyšlo 2. vydání této knížky, mohlo zdát českému čtenáři překonaným
faktem (roku 1918 vznikla samostatná republika), mohlo být prorockou vizí osudů českého národa ve 20. století
pod dvěma totalitními režimy. Kdo byl vlastně autorem této vize?
Rod Lützowů pocházel z Meklenburska
a podle genealoga Jana Křivohlávka2) jedna
jeho větev se na konci 17. století usadila
v Čechách. Strýc našeho bohemisty Rudolf
Lützow, habsburský doplomat, ukončil
svou kariéru jako vyslanec u Sv. Stolice
v Římě. Najdeme jej mezi členy Královské
české společnosti nauk a mezi zakladateli
Muzea království Českého. Za studijního
pobytu F. Palackého v Římě v roce 1837
a 1839, kdy se evangelický historik Palacký
dostal ku podivu do vatikánských archivů,
byl Rudolf hrabě Lützow jeho ochráncem
a příznivcem.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  6.06.2012 V letošním roce si můžeme připomenout „půlkulaté“ výročí
narození významného odborníka v oboru konstrukce kolejových
vozidel, ale také zakladatele moderní vysokoškolské
výuky tohoto oboru, profesora Roberta Nejepsy. Jeho životní
osudy jsou významně spjaty také s naším krajem.
V osobnosti inženýra Nejepsy se vzácně
spojovaly vysoké morální hodnoty s hodnotami
vlasteneckými. Organizační schopnosti
a zanícení pro rozvoj železniční dopravy
promítal nejen do tvůrčí práce na nových
vozidlech, ale i do práce pedagogické. Stal
se tvůrcem moderního pojetí vysokoškolské
výuky ve svém oboru. Navíc svým příkladem
dokázal ve studentech probudit dlouhodobý
zájem o další vzdělání. Jeho žáci
následně zastávali řídící funkce v podnicích
a ústavech oboru kolejových vozidel. V neposlední
řadě připomeňme i přínos vztahům
česko – slovenským: Na Slovensku vychoval
celou generaci odborníků.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011  2.03.2012 Roku 2008 vydal ředitel Regionálního muzea v Náchodě PhDr. Václav Sádlo v libereském nakladatelství Bor pozoruhodnou práci „Egon Hostovský a rodný kraj“. Vzhledem k tomu, že již v úvodních partiích své práce autor píše o předcích spisovatele pocházejících z otcovy strany z Pardubicka , věnujeme se poněkud podrobněji uvedené problematice. Početné židovské rodiny tohoto příjmení žily už v 18. století v obcích Hostovice (odkud zřejmě pochází etymologický základ příjmení!), Mnětice, Veska a na Chrudimsku v Přestavlkách. Po roce 1848 a v průběhu industrializace ve 2. polovině 19. století přesídlily přímo do Pardubic. Bedřich Hostovský si zde otevřel zasilatelství (spedici) , roku 1918 je zachycen J. Sakařem na adrese Na Hrádku čp. 136 st. – 8 n. Zikmund Hostovský dokonce vlastnil na Wilsonově třídě (dnešní třída Míru) velkoobchod moukou a zemědělskými produkty. Se svou ženou Bertou žil po roce 1907 v domě čp. 763 na hlavní třídě. Jde o dnešní dům čp. 110 st. – 18 n. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011  2.03.2012 Jednou z nejvýznamnějších osobností Přelouče byl ředitel tamnějšího cukrovaru a později i starosta města Jan Vincenc Diviš, narozený 6. dubna 1848 v Pardubicích v rodině krupaře (Pernštýnská ul. čp. 38). Jeho bratři se rovněž stali významnými osobnostmi: Václav (1839 – 1934) známým archeologem a Ferdinand Hugo (1837 – 1870) oblíbeným sezemickým líkařem. Jan Vincenc vystudoval reálku v Pardubicích (maturoval 1865) a po ní pražskou techniku. Od roku 1871 byl adjunktem pardubického cukrovaru a od roku 1879 pak ředitelem cukrovaru přeloučského. Jeho vnuk básník Ivan Diviš (nar. 18.9.1924 v Praze, zemřel r. 1999) jej charakterizuje ve svých vzpomínkách „Teorie spolehlivosti“ (vyd. TORST Praha 1994) takto: „Dědeček Jan Vincenc, v bohémě asistent prof. Barranda (Joachim Barrande 1799 – 1883, francouzský paleontolog – pozn. J.K.), chemik a heraldik, numismatik, anglista, učenec, v mládí hřešil básněmi, pak psal odborné stati z cukrovarnictví.“ Z těchto odborných statí uveďme“ Rukověť rozborů cukrovarských (1872), Pokroky průmyslové a národopisné (1874), Předběžná zpráva o metodě zkoušení řepy (1880), O českém cukrovarnictví (1888), pardubický tisk Příspěvky k dějinám českého cukrovarnictví od roku 1830 do r. 1860 (1894), Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického (také 1894), Čištění odpadních vod (1903), několik vzpomínek na založení cukrovaru v Přelouči (Přelouč 1920), Vzpomínky cukrovarníka 1866 – 1874 (1923). Heslem Cukrovarnictví přispěl i do Kroniky práce J.V.Jahna (1879), přispíval i do Časopisu cukrovarnického, Cukrovarnických listů, Osvěty aj. Publikoval i německy: Die Wiederbelehnung der Knochenhohle (1875) a Elektrischer Zählapparat (Kolín 1883). Na fyzikálním a chemickém základě se zabýval také sacharometrií. Z beletrie překládal dobrodružné romány J. Verna. Jako c.k. konzervátor památkové péče publikoval řadu odborných článků z genealogie, umělecké historie a archivnictví Pardubicka. Uveďme například: Genealogische Studien aus Pardubitz (1897) a dva pardubické tisky O starých památkáhc uměleckých a historických chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích (1908) a Studie rodopisné města Pardubic (1908). V jeho literární pozůstalosti v Pardubickém Slavínu VČM se nacházejí i německé práce Das Stadtarchiv in Pardubitz a Stadtarchive in Ostböhmen. Zemřel 13. října 1923 v Praze.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
