Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




20. 10. 2005 Úvodem je nutno podotknout, že v roce 1987 obec oslavovala 850 let jejího vzniku. K tomuto jubileu byla vydána brožura, kterou zpracovala skupina 14 odborníků z hlediska historie i současnosti pod názvem "Běstvina 1137 - 1987". Abychom se zbytečně neopakovali předpokládám, že tento "Almanach" je u běstviňských občanů k dispozici a přistoupím ihned ke vzpomínkám, které jako malý žáček k této obci mám. Budou se týkat především školy a kostela. Podotýkám, že školou jsme do Běstviny z Pařízova náleželi, zatímco koláturou jsme patřili do Vilémova. Do kostela to bylo blíž do Běstviny, tak se tam chodilo.
Vzpomínky na školu
Řídícím učitelem v r.1932 byl Julius Musílek, který mě přijímal. Nastoupil jsem do třetího postupného ročníku, což zde byla druhá třída, druhé oddělení. Třídním učitelem byla pí.učitelka Moravcová.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



20. 10. 2005 Byl to pracovitý a energický člověk. Byl ctižádostivý, ale jednal, jako by o nic nestál. Celý život pracoval v jednom oboru -lití kovů pod tlakem, prošel řadou funkcí od zámečníka až po národního správce = závodního ředitele. Byl nesmírně technicky nadaný, řešení ze sebe sypal jako obilí z pytle. Překvapoval vícevariantním řešením úkolů, takže se mohlo vybírat. Kromě bystré nápaditosti ihned vytvářel organizační řetězce pro realizaci. K fiskálním nedostatkům se nehlásil, protože on nic neřešil. Ve všem musel vítězit, i když také prohrával. Nenáviděl zákulisní jednání, občas je ale sám prováděl. Taktiky totalitních režimů, která mrzačily člověka a jeho charakter, nenáviděl. Miloval pohyb a rychlost. Zajímal ho motocyklový a automobilní sport, sám střídal řadu motocyklů a aut. Jeho školní vzdělání nebylo vysoké, ale stačilo na to, aby vítězil nad inženýry - to byl pan Valecký.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Nejstarší dochovanou památkou a současně i jedinou románskou památkou ve východních Čechách je rotunda svaté Kateřiny v České Třebové. Rotunda spolu s dřevěnou zvonící a starým hřbitovem stojícím na návrší ve čtvrti zvané "Kostelíček," tvoří dominantu tohoto území. O vzniku této opomíjené památky toho není moc známo. "Nevíme, kdo a kdy rotundu postavil. Existuje několik teorií různých historiků," informuje ředitelka českotřebovského muzea Mgr. Jana Voleská a pokračuje: "Jedna teorie hovoří o tom, že vznikla v souvislosti s činností litomyšlského premonstrátského kláštera, který na počátku 13. století organizoval osídlení této oblasti a rotunda mohla vzniknout jako soukromá kaple lokátora, který organizoval osídlování kraje. Když držení kraje přešlo do rukou českého krále a ten další kolonizací pověřil rod z Drnholce, což bylo kolem poloviny 13. století, tak upadl význam České Třebové jako centra, rotunda se pak stala farním kostelem nově založené České Třebové."
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Po zániku hradu Vratislavi ve 13. století byla v místech bývalého předhradí vesnice, jejíž jméno prošlo vývojem až na nynější název Vraclav. Na rozdíl od okolních vsí patřila pod město Vysoké Mýto.
Nejstarší objekt dosud zachovaný pochází asi z 11. století - kostel sv. Václava. Dnes jsou to fragmenty nejstarší stavby z počátku Vraclavi. Původní kostel byl postaven v románském slohu, původně snad dřevěný, ale v 11. stol. už z masivního kamenného zdiva, podélného půdorysu, který je shodný s půdorysem kostela ve Sv. Jiří a ve Slatině. Dosud je zachován půdorys kvadratického kněžiště a triumfální oblouk. Kolem kostela směrem do návsi byl hřbitov.
Kostel byl v roce 1470 vypálen spolu s velkou částí vsi vojsky uherského Matyáše Korvína. V roce 1666 byl opraven a přistavěna zvonice na západní straně, kde bývaly čtyři zvony. Nato v roce 1737 vyhořel i s věží a zvony se rozlily, současně spadly věžní hodiny.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Jde beze sporu o nejvýznamnější chrudimské strašidlo a zjevení. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což latinsky znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka. Když se jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem na zápraží, jak Fortunát klečí před paní Voršilou a pravděpodobně jí vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do blízké "kapucínské" valy a šel se udat.
Jaký byl další osud řezníka, již dnes nevíme, ale jisté je, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Za první republiky to byla obec Čáslavského okresu, v současnosti patří do spádové obce Běstviny, která náleží k Pardubickému kraji. Vesnice leží na středním toku řeky Doubravy (Doubravky). Vlastní obec v době pisatelova mládí čítala 41 popisných čísel, počet obyvatel v roce 1945 činil 159. Obec se rozkládá podél toku Doubravy ve dvou výškových patrech. U řeky žili převážně domkáři, nahoře chalupníci. Domkáři za výdělkem vyjížděli, měli mírčičku pole, jednu krávu nebo dvě kozy. Chalupníci v průměru obhospodařovali 12 hektarů půdy na usedlost. Vesnici napříč přetíná okresní silnice nyní polostátní č.340 z Běstviny do Vilémova, která vedla přes dřevěný nízký most. Ten před postavením přehrady velmi často velkou vodou odplaval. Od roku 1940 zde stojí vysoký železobetonový most, který bezpečně odolává všem zvýšeným stavům hladiny vody.
Na levém břehu asi 25 m vysokém ostrohu nad řekou stojí filiální kostel sv. Máří Magdaleny. Je nejstarší dochovanou stavební památkou obce a pochází asi ze XII. století. Hranolovitá věž kostela je 15 m vysoká, postavená z kamene a opatřena potrojnými okénky. Výztuhu okének tvoří sloupky s krychlovými hlavicemi. Loď a presbytář kostela je zcela neslohová a pochází z roku 1837. Původní oltář zdobil starý obraz se světicí Máří Magdalenou. Byl odvezen do čáslavského muzea a nahrazen méně cenným obrazem. V sákristii visel velmi starý krucifix. Kostel je obklopen hřbitůvkem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Josef Ressel se narodil 29. 6. 1793 v Chrudimi. Jeho otec byl sice německé národnosti, ale matka byla Češka a protože německy moc neuměla, mluvilo se v Resslově rodině česky. Malý Josef chodil v Chrudimi i do české školy - trojtřídky. Protože byl nadaný a dobře se učil, poslali ho rodiče k příbuzným do rakouského Lince, kde navštěvoval gymnázium. Roku 1809 byl přijat na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích a měl se stát důstojníkem. Byl však tělesně slabý, do vojenské školy ho nepřijali a proto roku 1812 odešel do Vídně, kde měl studovat medicínu. V roce 1814 v době napoleonských válek byl rodiči, kteří přišli o všechny peníze, povolán zpět domů. Ze vzteku tehdy nakreslil miniaturní obrázek bitvy u Lipska. Ten se dostal až k císaři Františku I. Obrázek se mu natolik zalíbil, že udělil Resslovi stipendium 400 zlatých ročně na lesnické akademii. Ressel studoval na lesnické akademii v rakouském Mariabrunnu, kde dokázal ve zkráceném termínu školu i úspěšně absolvovat. Zprvu působil v Kraňsku jako lesník a roku 1821 se stal lesmistrem v přímořském městě Terstu, kde si ověřoval své experimenty s lodním šroubem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 V zakládací listině města, která se v originálu nezachovala, se objevuje zmínka o chrudimském hradu a o staré Chrudimi. U nově zakládaného města požadoval panovník jeho sílu a pevnost, kterou měly dodat zejména městské příkopy a hradby. Jeho existence je největší záhadou historie Chrudimi. O něco více informací máme o opevnění města (či hradu ?), ze kterého se v podstatě také nic nedochovalo.
Za součást hradu byla považována tzv. Žižkova věž, stojící do roku 1847 v sousedství domu čp. 57/1. V době svého zániku měla v přízemí 2,25 metrů silné zdi, byla dvoupatrová, přístupná pouze žebříkem, s nízkou šindelovou střechou. Věž byla spojena s protilehlým kostelem N.P. Marie zdí, do níž byla prolomena brána s hrotitým obloukem. Doba postavení věže není známa.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



07. 08. 2005 V loňském roce proběhl v Chrudimi archeologický výzkum u tzv. Staré školy, kde byly objeveny památky blízké době knížete Břetislava I. Jednou z nejzáhadnějších otázek středověké minulosti Chrudimi je existence městského hradu. Za součást hradu byla považována tzv. Žižkova věž, stojící do roku 1847 v sousedství domu čp. 57/1. V době svého zániku měla v přízemí 2,25 metrů silné zdi, byla dvoupatrová, přístupná pouze žebříkem s nízkou šindelovou střechou. Doba postavení věže není známa. Poblíž domu 57/I byla v loňském roce položena sonda v místech, kam staré plány situují Žižkovu věž, s cílem ověřit její stáří a vývoj. Nejstarší zjištěnou etapou osídlení je souvrství kultury slezskoplatěnické (cca 700-500 př.n.l.), kdy byl chrudimský ostroh intenzivně využíván a předpokládá se, že zde bylo opevněné sídliště. Následovalo až osídlení z 9.-10. století. Nejzajímavějším objevem je těleso valového opevnění dochovaného až do výše 190 cm. Hlinitý násep byl uvnitř zpevněn dřevěnou konstrukcí v podobě přibližně čtvercových komor o rozměrech 150 x 150 cm. Úprava vnější strany opevnění není zatím známá, nachází se mimo prozkoumanou plochu. Známa není ani původní úprava zadní strany valu, protože ta se po jakési katastrofě spojené s požárem vysypala směrem dovnitř hradiště. Po určité době byl hrad opraven tak, že k jeho zadní straně byl přisypán asi 350 cm široký násep bez zajištěných stop po vnitřní ztužující konstrukci. Podle souvislostí datujeme postavení hradby do staršího 11. či na sklonek 10. století. Mělo by tedy v době knížete Břetislava I. plnit dvou funkci. Poškození valu a jeho následnou opravu klademe do 12. století.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



22. 08. 2005 Podívejme se nyní na zapomenutou lokální trať, která byla součástí dráhy Heřmanův Městec - Borohrádek a tvořila s ní jeden celek. Nahlédněme tedy do historie. Dovážet cukrovku z polí v okolí Hrochova Týnce do cukrovaru ve Slatiňanech bylo nákladné, a tak se rozhodli občané Týnce postavit si cukrovar vlastní. První kampaň zahájil v roce 1871. V tomtéž roce byla společností státní dráhy (StEG) otevřena stanice v nedalekých Dašicích (dnes Kostěnice). Vedení cukrovaru začalo uvažovat o napojení z tohoto místa vlečkou. Návrh však pro neochotu obce a velkostatku nebyl realizován. Místní se tedy o několik let později připojili k chrudimským aktivitám. Na zasedání zemského sněmu Království Českého dne 11.2.1895 bylo schváleno poskytnutí zemské garance na splácení a zúročení 70% nákladů pro dráhy v trase H. Městec - Chrudim město - Hrochův Týnec - Moravany - Borohrádek s odbočnou tratí Chrast u Chrudimi - Hrochův Týnec.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



07. 08. 2005 Hřebečsko (německy Schönhengau) byla oblast na českomoravském pomezí táhnoucí se od Březové a Svitav po Zábřeh a Mohelnici, jejímž kulturním centrem byla Moravská Třebová. Tato oblast byla v polovině XIII. století osídlena za Přemysla Otakara II. německými kolonisty a tvořila do roku 1945 tak zvaný německý jazykový ostrov.
Do poloviny XVI. století zde převažovali katolíci, v roce 1549 pak v Moravské Třebové přestoupil Kryštof z Boskovic na protestantskou víru a orientoval tak celé své panství. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 pak za nových pánů - Lichtenštejnů - nastala doba nekompromisní rekatolizace a skončila protestantská zevní prostota a neokázalost.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



07. 08. 2005 Město Sezemice leží při řece Loučné nedaleko polabské dominanty, Kunětické hory. Patří k nejstarším sídlištím Pardubického kraje. Osídlování území dnešních Sezemic a jejich blízkého okolí bylo předurčeno polohou toků řek Labe a Loučné, dříve zvané Trstenice, později Mejtka. Po jejich březích vedly prastaré kupecké stezky, podél Loučné vedla od pradávna důležitá obchodní cesta, nazývaná Trstenická stezka, která směřovala na Moravu. O pradávném osídlení okolí Sezemic svědčí četné archeologické nálezy. Nejbohatší archeologické nálezy na území dnešních Sezemic byly objeveny v přisloučené obci Lukovně. Zde byla odkryta sídliště a rozsáhlá pohřebiště z doby lužické a slezskoplatěnické kultury. Na území Sezemic bylo nalezeno pohřebiště z období únětické kultury a sídliště s pohřebištěm z období kultury lužické. V přisloučené obci Velké Koloděje byly nalezeny bronzové hřivny.
Na starobylý původ Sezemic lze usuzovat z jejich názvu odvozeného z ryzího staroslovanského jména "Sezema". Slovem "sezemici" údajně označovali Slované starousedlíky na územích, která osídlovali. Z prastaré historie Sezemic se mnoho písemných památek nedochovalo. Hlavní příčinou byly především požáry, které Sezemice v minulosti tak často sužovaly.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



07. 08. 2005 Podobně jako u jiných měst a městeček Čech a Moravy, můžeme i u Chrudimi rozlišovat dvě důležité fáze historie tohoto sídla - existenci před založením středověkého města a po jeho založení. První fáze je dokumentována především archeologickými průzkumy, které řadí Chrudim k centrům správy a obchodu nejpozději od 10. století. Na cestě z Prahy na Moravu tak vzniklo opevněné hradiště, které se po ovládnutí východních Čech Přemyslovci zařadilo do tzv. hradské soustavy, jež tvořila páteř správy raně středověkého českého státu.
Nejstarší nepřímou zmínku vztahující se k Chrudimsku uvádí děkan pražské kapituly Kosmas ve své České kronice. Kronikář vymezuje k roku 981 panství knížete Slavníka, přičemž z popisu vyplývá, že Chrudimsko bylo jeho součástí. O spolehlivou zprávu se však nejedná. K roku 993 se hlásí listina udělená břevnovskému klášteru. Podle ní měl být klášteru odváděn z Chrudimi desátý díl soudného a tržného. Listina však byla ve 13. století považována za falzum.
Za těmito letopočty následuje vůbec první datum vážící se ke konkrétní události, jež se v Chrudimi odehrála. Kronikář Kosmas se poměrně rozsáhle zmiňuje o okolnostech úmrtí knížete Břetislava I. v Chrudimi dne 10. ledna 1055.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005



07. 08. 2005 Uprostřed obrazu období počátku historie českého rybnikářství stojí slavná postava českého krále Karla IV., který se díval na rybníky jako na prvek spoluurčující podnebí krajiny. Vidíme to z jeho nařízení z roku 1356: "Všem stavům a městům nařízení dávám pilně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost potravy pro lid, dále pak aby půda co nejvíce využita byla, zejména aby se voda z bahnisek a močálů v nich mohla shromažd'ovati, za účinku slunce a teplých větrů odpařovati a jako vodní pára blahodárně působiti na okolní rostlinstvo".
Zdálo by se, že v období horečného zakládání rybníků a celých rybničních soustav bude přáno zkušeným rybnikářům, že budou vážení a dobře placeni. Skutečnost byla úplně jiná. Vrchnosti měly k dispozici veliká množství poddaných povinných robotou a uměly využít bezmocnosti lidí, kteří na stavby rybníků přišli jen z nutnosti, lidí bez domova, bez kouska vlastního pozemku, kteří mohli prodávat jen svou práci, odkázáni na panskou milost a nemilost. Tak vznikaly skupiny rybnikářů, co putovaly světem rozedraní a hladoví od pána k pánu jako tuláci a žili ze dne na den. Kromě nich se toulali krajem i rybnikáři bez práce, potulní, hladoví chudáci, ztracené existence, propuštění vězni, doprovázení panským drábem nebo i katem. Rybnikáři hrubli, opíjeli se, stali se zlopověstnými řečí, mravy i skutky. Nebylo snadné zvládnout tuto chásku. Jejich řádění došlo tak daleko, že Český sněm už v roce 1498 rozhodl, že i rybnikáři mají mít svého dědičného pána a také průvodní list, bez něhož nesmí být žádný rybnikář do práce přijat. A aby se netoulali bez práce, museli se vždy do 14 dnů po skončení stavby vrátit ke svému pánu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2005






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Kostelík v DLOUHÉ TŘEBOVÉ.

ORLICKOÚSTECKO: renesanční radnice uprostřed náměstí v LANŠKROUNĚ.

ORLICKOÚSTECKO: kostel v obci PÍSEČNÁ.

SVITAVSKO: Zámek v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě.

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Dřevěná zvonice nedaleko CHOLTICKÉHO zámku.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml