Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




2.03.2012 Roku 2008 vydal ředitel Regionálního muzea v Náchodě PhDr. Václav Sádlo v libereském nakladatelství Bor pozoruhodnou práci „Egon Hostovský a rodný kraj“. Vzhledem k tomu, že již v úvodních partiích své práce autor píše o předcích spisovatele pocházejících z otcovy strany z Pardubicka , věnujeme se poněkud podrobněji uvedené problematice.
Početné židovské rodiny tohoto příjmení žily už v 18. století v obcích Hostovice (odkud zřejmě pochází etymologický základ příjmení!), Mnětice, Veska a na Chrudimsku v Přestavlkách. Po roce 1848 a v průběhu industrializace ve 2. polovině 19. století přesídlily přímo do Pardubic. Bedřich Hostovský si zde otevřel zasilatelství (spedici) , roku 1918 je zachycen J. Sakařem na adrese Na Hrádku čp. 136 st. – 8 n. Zikmund Hostovský dokonce vlastnil na Wilsonově třídě (dnešní třída Míru) velkoobchod moukou a zemědělskými produkty. Se svou ženou Bertou žil po roce 1907 v domě čp. 763 na hlavní třídě. Jde o dnešní dům čp. 110 st. – 18 n.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



2.03.2012 Jednou z nejvýznamnějších osobností Přelouče byl ředitel tamnějšího cukrovaru a později i starosta města Jan Vincenc Diviš, narozený 6. dubna 1848 v Pardubicích v rodině krupaře (Pernštýnská ul. čp. 38). Jeho bratři se rovněž stali významnými osobnostmi: Václav (1839 – 1934) známým archeologem a Ferdinand Hugo (1837 – 1870) oblíbeným sezemickým líkařem. Jan Vincenc vystudoval reálku v Pardubicích (maturoval 1865) a po ní pražskou techniku. Od roku 1871 byl adjunktem pardubického cukrovaru a od roku 1879 pak ředitelem cukrovaru přeloučského. Jeho vnuk básník Ivan Diviš (nar. 18.9.1924 v Praze, zemřel r. 1999) jej charakterizuje ve svých vzpomínkách „Teorie spolehlivosti“ (vyd. TORST Praha 1994) takto: „Dědeček Jan Vincenc, v bohémě asistent prof. Barranda (Joachim Barrande 1799 – 1883, francouzský paleontolog – pozn. J.K.), chemik a heraldik, numismatik, anglista, učenec, v mládí hřešil básněmi, pak psal odborné stati z cukrovarnictví.“ Z těchto odborných statí uveďme“ Rukověť rozborů cukrovarských (1872), Pokroky průmyslové a národopisné (1874), Předběžná zpráva o metodě zkoušení řepy (1880), O českém cukrovarnictví (1888), pardubický tisk Příspěvky k dějinám českého cukrovarnictví od roku 1830 do r. 1860 (1894), Příspěvky k dějinám průmyslu cukrovarnického (také 1894), Čištění odpadních vod (1903), několik vzpomínek na založení cukrovaru v Přelouči (Přelouč 1920), Vzpomínky cukrovarníka 1866 – 1874 (1923). Heslem Cukrovarnictví přispěl i do Kroniky práce J.V.Jahna (1879), přispíval i do Časopisu cukrovarnického, Cukrovarnických listů, Osvěty aj. Publikoval i německy: Die Wiederbelehnung der Knochenhohle (1875) a Elektrischer Zählapparat (Kolín 1883). Na fyzikálním a chemickém základě se zabýval také sacharometrií. Z beletrie překládal dobrodružné romány J. Verna. Jako c.k. konzervátor památkové péče publikoval řadu odborných článků z genealogie, umělecké historie a archivnictví Pardubicka. Uveďme například: Genealogische Studien aus Pardubitz (1897) a dva pardubické tisky O starých památkáhc uměleckých a historických chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích (1908) a Studie rodopisné města Pardubic (1908). V jeho literární pozůstalosti v Pardubickém Slavínu VČM se nacházejí i německé práce Das Stadtarchiv in Pardubitz a Stadtarchive in Ostböhmen. Zemřel 13. října 1923 v Praze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



2.03.2012 Mezi Poličkou a Litomyšlí leží obec Sebranice, které dominuje raně gotický kostel sv. Mikuláše ze 13. století. Vesnici a její zemědělské tradice se však snaží zviditelňovat především Spolek archaických nadšenců. Za vznikem spolku v roce 2007 stojí zejména rodina Kmoškova, která se snaží veřejnosti přiblížit, jak probíhal život na českém venkově kdysi v minulosti. A tak zde probíhá ruční sečení obilí, jeho mlácení cepy, výroba došků nebo tavení železa či ruční pečení chleba v pravěké peci.
Že mají členové spolku smysl pro humor, dokazují však i další aktivity, z nichž některé jsou ve stylu Járy Cimrmana. A tak můžeme u silnice mezi Sebranicemi a Lubnou u kapličky na Kněžství spatřit nejkratší funkční železnici u nás.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



2.03.2012 Jednou z nejvíce navštěvovaných památek Pardubického kraje je hrad Svojanov. Ten se nachází v oblasti Českomoravského pomezí asi 15 km jihovýchodně od Poličky. Jak potvrdil zdejší kastelán Miloš Dempír, oblibu si tento hrad mezi návštěvníky získává pravděpodobně díky spojení středověkého hradu a loveckého romantického zámečku spolu s hradní gotickou zahradou, která je pravděpodobně jedinou zahradou tohoto typu ve střední Evropě.
Svojanov byl jako hrad královský založený Přemyslem Otakarem II. v polovině 13. století. Jeho existence měla dva účely. Byla to jednak obrana zemské obchodní stezky, která spojovala Brno s Litomyšlí a byl to také hrad pohraniční, protože těsně za Svojanovem vedla historická hranice mezi Čechami a Moravou.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



2.03.2012 V republice se nachází celá řada parků a arboret. Například o tom nacházejícím se pod hradem Košumberk, jsme vás na stránkách Vlastivědných listů již informovali. Tak trochu neobvyklé arboretum však naleznou návštěvníci také pod zříceninou hradu Žampach v areálu zámeckých parků na Žampachu. Toto arboretum je totiž zvláštní tím, že na rozdíl od vzrostlých stromů zde návštěvníci naleznou přehlednými cedulkami označené malé stromky. Návštěvník tak může sledovat rozdíly například mezi jednotlivými druhy borovic již na malé rostlince.
Zámecké parky v Žampachu jsou chráněnou kulturní památkou. V celkové výměře více jak 4 hektary jsou členěny na horní a dolní část pod silnicí a park ve vnitřním zámeckém areálu. V areálu je tabulový informační systém, který poskytuje návštěvníkům podrobné informace o tom, co se v arboretu nachází. Arboretu Žampach bylo v roce 2007 přiznáno řádné členství v Unii botanických zahrad České republiky. Arboretum se nachází v nadmořské výšce 440 m.n.m. přímo pod hradním kopcem s výškou 545,7 m.n.m.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



28.02.2012 V obci Výprachtice ležící mezi Horní Čermnou a Čenkovicemi na samém východním okraji Pardubického kraje nalezneme lípu malolistou, která byla v roce 2008 nominována na titul Strom hrdina roku. Stáří stromu je udáváno různě, většinou se uvárí její stáří na 600 let. Podle pověsti byla mohutně vzrostlým stromem už ve 20. letech 17. století. Zažila tedy bitvu na Bílé hoře. Podle jedné varianty byl tehdy u jejího kmene císařskými vojáky zastřelen poslední výprachtický českobratrský farář Jan Bosler. Podle jiné varianty byl tento farář už tak starý, že nemohl odejít za hranice se svými souvěrci. Ti se pod lípou rozloučili s vlastí, ve které nemohli zůstat bez změny své víry, odešli a stařec tu byl následně zabit projíždějícími kyrysníky. Podle jiných zdrojů zde byl začátkem 20. let 17. století utýrán kněz Jan Buffler.
Na lípu vzpomínal i rodák z Výprachtic, hudebník Jindřich Praveček: „Je to opravdu památný strom, opředený mnohými bájemi, jehož pečlivě opatrovaný zbytek je u cesty na Hoblovnu dodnes. U ní se odehrávaly všechny významné akce. Vybavuje se mi hluboký zážitek, když se před ní loučili v roce 1914, po vypuknutí 1. světové války, branci z Výprachtic se svými nejbližšími. Byly to srdcervoucí okamžiky. V roce 1918 byla lípa svědkem radosti z konce války a vyhlášení samostatného Československa.“
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



28.02.2012 Stejně, jako lidské rody, tak i stavby mají svoji historii. Mnohdy však o stavbách a budovách máme více informací než o životě našich předků. První vyučování ve školách v Klášterci nad Orlicí nelze přesně určit. Je předpoklad, že se mohlo vyučovat již velice brzy, protože již ve 14. století zde stávala fara, kdy se lze domnívati, že se v té době již vyučovalo.
První škola v Klášterci nad Orlicí byla postavena již v roce 1713 v místě dnešní farní budovy. Byla to přízemní kamenná budova. Měla tenkrát název „Vrchnostenská budova“ a měla dvě místnosti. Jedna sloužila pro vyučování a druhá jako byt pro učitele. Prvními učiteli byli lidé, kteří se za svého života dostali do světa, uměli psát, číst a počítat. Tato školní budova byla roku 1757 přidělena místnímu kaplanu za obydlí. Dnes na tomto místě stojí patrová budova (viz obr. č. 2), která slouží jako fara pro místní kostel Nejsvětější Trojice. Roku 1758 proto vystavěla žamberecká patronátní vrchnost druhou školu za kostnicí na kostelním pozemku čp. 3 (viz obr. č. 1), z části na základech bývalého kláštera, roubenou, s jednou místností – třídou. Od jara do podzimu zela prázdnotou, protože děti musely doma vykonávat různé zemědělské a domácí práce. V zimě ale byla plná. Učitel, aby se uživil, měl v jedné části tkalcovský stav, na kterém i při vyučování pilně pracoval. Část dětí přitom odříkávalo nahlas násobilku a část dětí psalo na břidlicové tabulky.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Na stránkách Vlastivědných listů Pardubického kraje jsme Vám již představili celou řadu rozhleden. Nyní se vypravime na Tyršovu rozhlednu na okraji Žamberka, která nese také pojmenování Rozárka či Rozálka. Ta se začala stavět již roku 1932 na Kapelském vrchu v blízkosti kaple sv. Rozálie. Její vzhled je unikátní tím, že připomíná svým tvarem husitskou hlásku. Rozárka je totiž postavená dle podobné rozhledny zbudované krátce před tím u Tábora. Členům cizinecké komise v Žamberku se totiž rozhledna Svobody u Tábora zalíbila a oslovili jejího autora, profesora pražské techniky Theodora Petříka. Ten souhlasil se stavbou podobné rozhledny.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Město Ústí nad Orlicí má unikátní park, který je návštěvníky obdivován, místními je však zatracován.
V roce 2009 rozhodli zastupitelé města, že v prostoru Smetanovy ulice zvaném Kociánka, který je ohraničen Hernychovou vilou, základní uměleckou školou, bývalým okresním úřadem, zdravotnickou školou, budovou Policie ČR, gymnáziem a kulturním domem, vznikne park za celkovou částku 62 miliónů korun park, jehož výstavba bude částkou 37 miliónů korun financována z dotace Rozvojového operačního programu EU.
Historie vzniku tohoto zvláštního území v centru města je však starší. Již v listopadu roku 2007 byly prezentovány návrhy 3 architektů na lokalitu Smetanovy ulice. Jeden návrh byl z pera architekta Jiřího Fleischera, druhý návrh Karla Blanka oddělil pěší a silniční dopravu, návrh architekta Kokeše řešili prostor esteticky a umělecky, kde byl jako ústřední prvek prezentován kruh. A právě tento záměr zvítězil a Přemysl Kokeš byl zvolen architektem přeměny Smetanovy ulice.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Bohuslavem Fabianem (nar. 1906, Svítkov), který vlastnil v letech 1937–1942 živnost v oboru trhovectví a prodej po poutích v ul. Teplého č. 1628, dnes pokračujeme v „maratónu“ po pardubických živnostech, jejichž podrobný osud zavál „nános“ historie a nedokonalá lidská paměť. Střípky z nejrůznějších podnikatelských oborů známých, méně známých či dnešní generaci „vymřelých“, umožňuje podrobný průzkum archivních pramenů, které však z větší části rovněž mlčí a poskytují badateli v této oblasti pouze základní faktografi i a omezené podklady pro další bádaní. B. Fabian prodával cukroví, ovoce tuzemské i cizozemské, dále uzeniny, limonády, ale i hračky a textilní látky.
Antonínem Gabrielem začínáme krátkou zastávku u podnikatelů, jejichž příjmení začínalo písmenem G. A. Gabriel (nar. 1913 v Pardubicích, příslušný do Ostřešan) vlastnil v letech 1938–1947 obchod smíšeným zbožím v Rašínově ul. č. 1700. Dne 14. 2. 1938 ohlásil A. Gabriel živnost. Dne 16. 8. 1946 si A. Gabriel podává žádost o převzetí živnostenského oprávnění Václava Petržilky (V Ráji č. 528), který provozoval velkoobchod droždím, ale svého živnostenského oprávnění se zřekl.
Emil Gabriel vlastnil (nar. 1910 v Proseticích, příslušný do Řetenic, okr. Teplice – Šanov) v letech 1938–1942 obchod automobilovou a moto výzbrojí (auto-motovelo potřeby) v ul. Sladkovského č. 1875. Obchodním zástupcem byl Bohumil Trnka (nar. 1898, Leskovec, Kamenice n. l., bytem Sladkovského č. 1882). E. Gabriel provozoval tuto živnost původně v Teplicích (Šanov), ale v důsledku okupace území byl nucen obchod opustit. Ve fi rmě zřejmě pracovala i Gabrielova manželka Marta (roz. Křížová, 1909). Dne 5. 11. 1938 je podána žádost pardubických fi rem s podobným zaměřením, aby nebylo E. Gabrielovi vyhověno o založení fi rmy. Jako důvod bylo uvedeno plné pokrytí pardubických zákazníků. K podpisům je přidáno 20 razítek. Žádost však byla vyřízena kladně. E. Gabriel bydlel až do mobilizace v Řetenicích č. 232, pak nastoupil do vojenské služby v Přelouči. Po návratu se z Řetenic odstěhoval do Touženína u Loun. Od 1. 11. 1938 byl přihlášen do Pardubic. Firmu provozoval E. Gabriel od ledna 1936 do r. 1938 v Teplicích, od r. 1938 v Pardubicích.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Tisk byl spolu s letáky nejstarším a dlouho jediným prostředkem hromadného působení. Představoval zhruba od poloviny 19. století hlavní médium, jimž se formovalo společenské vědomí a právem mu lze přisoudit zásadní vliv na tehdejší nejširší obyvatel. Dlouho v sobě skrýval netušené možnosti reklamy, která měla v moderní době teprve nastoupit těsnou symbiózu s tímto médiem. Logicky to byli jako první tiskaři a knihtiskaři, kteří si uvědomili, že se dá tisk využít k reklamě.1)
Zprvu však naráželi na omezení díky technickým možnostem. Nezanedbatelná není ani skutečnost, že ne každý uměl v době, kdy noviny začaly vycházet, po dlouhou dobu jen neperiodicky (slovo noviny tak nebylo tedy doslovné), číst.2) Pod pojmem noviny se původně myslel pouhý leták, jako původce noviny.3)
Ke zrodu periodického tisku v českých zemích přispěla cenzura, která musela být pravidelná. Lze říci, že cenzura je stará jako informace samy.4)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 V loňském roce zanikla na Pardubicku poslední cihelna s kruhovou pecí. Cihelna v obci Časy bývala dokonce svého času nejmodernější cihelnou v okolí.
Vše je však již nyní bohužel minulostí. Další, ale daleko menší cihelny stávaly například v Čepí nebo ve Stíčanech. Cihelnu v Časech založila rodina Komárkova. „Pradědeček Komárek měl původně pouze ruční malou cihelnu. Vždy se vyrobilo pět cihel, ty se daly do diskontinuální pece, kde se cihly vypálily a poté nechaly zchladnout. To byla ale ruční výroba. Můj dědeček, který se do Časů přistěhoval roku 1906, zde založil již kruhovou pec, která byla na svou dobu nejmodernějším způsobem výroby cihel,“ popsal začátky výroby cihelny v Časech Roman Řehounek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Nasavrky mají již od roku 1991 jednu zajímavou přírodní památku. Je jí park zvaný Kaštanka. Jedná se o sad kaštanovníku jedlého čítající 138 stromů, přičemž jenstarší exemplář „Knížák“ byl vysazen již roku 1776.
Park má rozlohu téměř 2 hektary a nechal jej vysázet roku 1774 Jan Adam Auersperg. Jedná se nyní o nejvýše položený soubor jedlých kaštanů ve střední Evropě. Jeho největší stromy mají obvod kmene 637 cm a 573 cm. Kaštanovníky mají výšku do 25 metrů a průměr koruny okolo 13–15 metrů. Na některých stromech je patrný různý přístup k jejich ošetření. V minulosti bylo například používáno vyzdívání, což se po letech ukázalo jako metoda zcela nevhodná. Současný způsob konzervace spočívá ve vyčištění dutiny, prořezávání suchých větví a použití nástřiků proti houbám. Dutiny stromů se dále zastřešují proti vnikání vody a ponechávají se volně větratelné. Toho využívají ptáci, kteří v dutinách takto ošetřených stromů hnízdí, největším z nich je puštík obecný.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 1) ZÁMEČEK S PIVOVAREM SEMÍN – RODIŠTĚ JOSEFA GOČÁRA
Kolem projíždějící cyklisté se často diví, opravdu zde se narodil architekt Josef Gočár? Na první pohled nenápadná stavba s věžičkou skutečně ukrývá (veřejnosti nepřístupnou) pamětní desku odkazující na 13. březen 1880, kdy se zde místnímu sládkovi narodil jeden z našich nejslavnějších architektů. Nevýrazná budova „klame tělem“, při bližším pohledu odhalíme v exteriérech a především interiérech celou řadu unikátních prvků. Jak už to tak bývá, původně na místě semínského zámečku s pivovarem stála tvrz. O zámku v Semíně mluvíme od 16. století, kdy zde nacházíme nevýraznou barokní stavbu. V průběhu 17. a 18. století byl celý objekt přestavěn a v této podobě se více méně dochoval až dodnes. Budova až do roku 1780 sloužila jako sídlo správy západní části rozlehlého pernštejnského panství. V roce 1691 byl do zámečku vestavěn pivovar, ve kterém se pivo vařilo více než 200 let. Posledním sládkem a majitelem pivovaru v Semíně byl Jindřich Dvořák, který byl nucen z ekonomických důvodů provoz uzavřít v roce 1926. Prostor pivovaru a jeho rozsáhlá sklepení sloužila dále jako velkosklad pro pardubický a chrudimský pivovar. Pak začal zámek sloužit pro bydlení, i když postupně chátral.
Dodnes je v semínském pivovaru zachován velký počet hodnotných detailů i zbytky pivovarské technologie - hlavně takzvaný hvozdový valach, na kterém se sušil slad. Podobné zařízení bychom u nás našli jen v Plzni a u Fleků! Semínský pivovar se zámečkem je utajeným skvostem našeho kraje, proto zamrzí jeho současný - neutěšený stav. Přitom by tento „dědeček“ mezi českými pivovary mohl být přímo ukázkovým muzeem českého pivovarnictví. Od roku 1990 je majitelem objektu Jan Kubíček provádějící pouze drobnou údržbu, která zamezila úplné devastaci památkově chráněného objektu. Na výraznější přestavbu ale nemá prostředky, a snaží se už několik let celý rozlehlý areál prodat.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Evangelický kostel ve SVRATOUCHU z roku 1783. Jeden z prvních evangelických kostelů u nás.

CHRUDIMSKO: Kašna uprostřed náměstí ve SKUTČI.

ORLICKOÚSTECKO: Litomyšlská brána ve VYSOKÉM MÝTĚ je zbytkem městského opevnění.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Mikuláše a poustevna Fáterka ve VRACLAVI.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v JABLONNÉM NAD ORLICÍ.

SVITAVSKO: Kostel sv. Ducha v JAROMĚŘICÍCH.

SVITAVSKO: Městské opevnění v ulici Na Bídě v POLIČCE.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml