Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




23.10.2011 Jiří Guth Jarkovský – 1. předseda českého olympijského výboru (ČOV) a velký propagátor turistiky. Mnozí jej znají jako staršího pána s bílým knírkem, na hlavě slamák nebo cylindr, s brýlemi a holí, ve společenském obleku a rukavičkách. Autor knih o společenském chování – bontonu; většina jeho rad a doporučení se však dnes v praktickém životě použít nedá a tak vzbuzují již jen shovívavý úsměv.
Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci. Jeho otec byl panským úředníkem knížete Kinského. Po odchodu do penze v r. 1868 se rodina odstěhovala do Kostelce n. Orl. k matčiným rodičům. Mladý Jiří zde absolvoval obecnou školu. Od r. 1871 studoval na piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou, kde r. 1878 maturoval. Poté odešel do Prahy, kde začal na Karlově univerzitě studovat fi lozofi i, matematiku a fyziku.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



23.10.2011 Josef Váchal (23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína) byl český malíř, grafi k, ilustrátor, sochař, řezbář a v neposlední řadě také spisovatel a básník. Jeho tvorba byla ovlivněna expresionismem a prvky symbolismu, naturalismu a secese, pokoušel se však o vlastní stylově nevyhraněné umělecké vyjádření.
Narodil se 23. září roku 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželské dítě podučitele Josefa Šimona Aleše (bratranec Mikoláše Alše) a Anny Váchalové. Statek Váchalových v Milavčích je záhy exekučně prodán, matka Anna nastupuje do služby v Praze. Malého Josefa se na dva roky ujímají babička a strýc, kteří žijí ve Velvarech nedaleko Prahy. Po dvou letech prožitých ve Velvarech se Josefa Váchala ujímají otcovi prarodiče, Jan a Jana Alšovi, kteří žijí v jihočeském Písku. Zde vyrůstá a odnese si odtud mnoho zážitků, které formují jeho budoucí pohled na svět.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



23.10.2011 Město Králíky a jejich bezprostřední okolí ožilo v několika posledních letech zajímavými sochami umístěnými do atraktivní krajiny pod Králickým Sněžníkem.
Již v roce 1991 se poprvé setkali umělci na prvním sympoziu o zpracování sněžníkovského mramoru. Pořadatelem akce bylo tehdy vznikající Občanské sdružení pro Králické ožívání mramoru (OSKOM). Po třech ročnících sympozia zanikla. V letech 1995 – 1998 je nahradila setkání řezbářů. Od roku 2001 na tuto uměleckou tradici navázala mezinárodní umělecká sympózia ART-EX Králíky pořádaná městským muzeem a zahraničními partnery zemí Visegrádské čtyřky. Mezi nimi byli malíři, řezbáři i sochaři. Z těchto všech výše jmenovaných setkání vzešlo celkem 15 uměleckých děl, která dodnes vhodným způsobem doplňují prostranství města i jeho okolí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



23.10.2011 NEJSTARŠÍ STEZKA – je z roku 1295. Dodnes používaná silnice kolem kostela směřující v jednom směru na „Kněžství“ a k letitým Vejdovým lípám. Tato silnice je dnes asfaltová. Začíná u kostela, kde stoupá do krátkého kopce, pokračuje přes bývalé lomy na kámen (ten se používal na stavbu pastvinské přehrady), pokračuje nad chatovou „Osadou za lomem“ až k Vejdovým lípám. Zde se dělí na dvě části. Jedna vede s kopce k řece Divoká Orlice na Nekoř (Bredůvku), Jablonné nad Orlicí a Lanškroun. Druhá se stáčí směrem do východních Čech přes Žamberk na Hradec Králové. Od kostela dolů v Klášterci pokračovala cesta brodem přes řeku (dnes je zde nový most) směrem na „Čertovu skalku“, dále na Jedlinu, do Mezilesí (dnes v Polsku). Po této cestě se vydalo husitské vojsko s Janem Žižkou do dnešního Klášterce, kde v boji se Slezany následně byl vypálen místní klášter. Cyriaci byli roku 1421 vyhnáni a už se nikdy do Čech nevrátili. Tato cesta byla později nahrazena novou silnicí, která spojuje Klášterec nad Orlicí a České Petrovice.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



23.10.2011 V roce 1924 napsal, vysázel, svázal a vydal v sedmnácti výtiscích Josef Váchal Krvavý román. Ve stejném období Váchal pobýval často v Litomyšli, kde pro svého přítele Josefa Portmana (1893–1968) vytvářel v jeho domě nástěnné malby a vyřezával nábytek.
Váchal do Litomyšle jezdil po několik let. Portman se totiž rozhodl, že sesbírá veškeré Váchalovo dílo. Jeho snaha byla sice velká, ale tento důchodní úředník a knihovník neměl dostatek fi nančních prostředků na realizaci této myšlenky. Poprvé tedy Váchal k Portmanovi zavítal ve dnech 7.–14. srpna roku 1920.
Tehdy vyzdobil jeden strop a jeden šatník. V srpnu následujícího roku se Váchal k Portmanovi vrátil, tentokrát přijel již také s grafickou umělkyní a později i svou družkou Annou Mackovou. V následujících měsících Váchal Litomyšl několikrát navštívil, ale další práce pro Portmana se objevila až za dva roky. Tehdy mu Portman předložil kompletní návrh na výzdobu dvou místností včetně stropu a nábytku. Mezi Portmanem a Váchalem však dochází ke sporům a nedorozuměním. Přesto 15. července roku 1924 Váchal přijel a téměř všechny požadované práce během následujících deseti dnů provedl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



4.09.2011 Podnikatelem Jindřichem Fryšem začneme dnešní putování za „téměř“ zapomenutými pardubickými fi rmami. Ztrácejí se nejen v propasti uplynulého více jak půl století, ale zároveň i v archivních fondech, kde jejich fragmentální stopy sestavuje historik jako zajímavá starobylá puzzle. Jejich konečné sestavení však bude asi věčným problémem. J. Fryš původním povoláním rolník (nar. 1882, Lhota Zářecká, okr. Vys. Mýto) vlastnil v letech 1930–1942 povoznictví koňským potahem, dále obchod senem a slámou v ul. Štrosově u Kostelíčka č. 3. Později vlastnila fi rmu vdova Marie (roz. Střítecká, nar. 1892, Horní Újezd, okr. Litomyšl). V archivních dokumentech je zmínka, že povoznictví provozovali již předkové J. Fryše.1)
O fi rmě Josef Fromek víme jen zaměření činnosti, malířství pokojů. Firma sídlila až do roku 1948 Na Slovanech – Luční č. 968. K odhlášení činnosti došlo 18. 10. 1948, majitel fi rmy uvádí zdravotní důvody blíže nespecifi kované.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



4.09.2011 Čtenáři obsáhlé publikace Miroslava Irry – ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ LETECTVO 1945–1950 se mohou dozvědět základní informace o „Škole na důstojníky letectva v záloze“, která byla zřízena v roce 1945 při Letecké vojenské akademii v Hradci Králové.
Jejím působištěm byl ale nejprve Prostějov. Od nástupu druhého ročníku v říjnu 1946 byla tato škola umístěna na letišti v Pardubicích a zde také po vyškolení tří ročníků frekventantů svou činnost ukončila. V každém ročníku absolvovalo asi 40–60 specialistů rozdělených do čtyř čet (podle odborností). Škola cvičila aspiranty (tedy aspiranty důstojnických hodností) pro odbornosti navigátor, letecký technik, radiotelegrafi sta a pro technicko-hospodářskou službu letectva. Pozoruhodné je, že absolventi v oboru navigátor a radiotelegrafi sta se po vyřazení ze školy, po deseti měsících služby, stali na konci prvního roku (tehdy samozřejmě dvouleté) základní vojenské služby příslušníky létajícího personálu. Následně mohli jako členové osádek nalétat stovky hodin denních i nočních letů. Protože i výše zmíněná publikace renomovaného autora přiznává, že informace o této zajímavé kapitole z historie pardubického letiště jsou dnes již jen velmi kusé, je cílem následující stati připomenout alespoň část z toho, jak probíhal tehdy výcvik na ŠDLZ. Otec autora byl totiž jedním z absolventů nástupního ročníku 1947.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



4.09.2011 Když jsme v loňském letním dni vyjeli z Pardubic na výlet do Sudet a Dolního Slezska a míjeli v Opatovicích nad Labem kostel sv. Vavřince s jeho typickou zděnou helmicí a zděným cimbuřím, netušili jsme, že po ujetí více jak 180 km se s jeho živou připomínkou opět v příštích dnech setkáme.
Navštívili jsme „Lehnické Pole“, kde se odehrála roku 1241 bitva slezského vojska vedeného vévodou JINDŘICHEM II. s Tatary. V křesťanském vojsku bojovali statečně i horníci z blízkých dolů na zlato. Pro Tatary sice bitva skončila vítězně, Jindřich II., nejstarší syn vévodkyně svaté Hedviky Slezské, padl, ale protože se na bojiště blížilo vojsko vedené českým králem Václavem I., tažení Tatarů do nitra Evropy bylo zastaveno. Výsledně tedy zvítězili křesťané. A v tom tkví jádro příběhu, který nás může i dnes poučit.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



3.09.2011 Náboženství v obci po roce 1918 probíhalo zajímavým vývojem, charakterizovaným dotud nebývalým množstvím konverzí v církvích, popřípadě i vzestupem lidí bez vyznání. Významnou roli v tomto procesu měla nově vytvořená církev československá, avšak dominantní postavení v obci si zachovala římskokatolická církev. Farní chrám Zvěstování Panny Marie se připomíná již roku 1350, ale byl roku 1758 spálen společně s částí vesnice od Prusů. Nový jednolodní kostel vznikl r. 1781 v „copovém slohu“ s presbyteří obrácenou k východu, přičemž farou se nazývaly tři okolní chaloupky. Nová fara vznikla až v roce 1871. Na hlavním oltáři kostela se nacházel obraz Zvěstování Panny Marie od Jaroslava Hejdy z Lovčic a Bartoloměje Slavína, malovaný podle francouzské školy. V devadesátých letech 19. století proběhla oprava kostela, po níž byl původní hlavní oltářní obraz od jezuity Josefa Kramolína zavěšen na vedlejší zeď. Došlo také k zabarvení původního nápisu „HOSPODINA MILUJÍCÍ CTITELÉ TVOJI NA OKRASU PŘÍBYTKU A STÁNKU TVÉHO“ nad hlavním oltářem. Postranní oltáře kostela se nazývaly li á h it l i podle Panny Marie Lourdské, Pána Ježíše a Panny Marie Bolestné. Na nich byly umístěny vždy sochy příslušných svatých, pocházející z dílny Ferdinanda Stufl esera ze St. Ulrichu v Tyrolích. Dále byl v kostele obraz sv. Václava od akademického malíře Adolfa Ruse. Na kamenné věži v průčelí kostela visely čtyři zvony. Dva z nich měly nápis „Johan Georg Kühner goss mich in Prag 1786“, ostatní byly bez nápisů i data. Kromě nich byl ještě v dřevěné věžičce nad prebysteří menší 50 librový zvonek
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



3.09.2011 Kdysi zámecký příkop sloužící k obraně zámku před nepřítelem, poté bažina, která byla postupně přeměněna v botanický park a zanedlouho v unikátní výstaviště, které zviditelnilo Pardubice jako žádná jiná akce v minulosti.
Dnes sice množstvím různých dřevin unikátní, ale nevalnou údržbou také zanedbaný park. Řeč je o Tyršových sadech v centru Pardubic. Tomuto prostoru, jakýmsi „zeleným plícím města“ bohužel hrozí naprostá devastace a ničení všeho, co bylo v první polovině 20. století vybudováno a laxním přístupem zanedbáváno a neudržováno.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



17.08.2011 byly zapsány do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva. Rozhodl o tom Mezivládní výbor UNESCO na svém zasedání v Nairobi v listopadu roku 2010. Bylo tak završeno dlouhodobé úsilí Ministerstva kultury, Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a Souboru lidových staveb Vysočina. Masopustní obchůzky a masky na Hlinecku se staly součástí světového kulturního dědictví pro svoji jedinečnost, která spočívá především v dodržování tradičního charakteru obyčeje.
Rozpustilé obchůzky maskovaných postav na konci období masopustu patří k nejvýraznějším výročním obyčejům nejen v České republice, ale i ve všech okolních státech Střední Evropy. Souslovím masopustní obyčeje označujeme dynamický soubor jevů a dění, vyjádřených specifickými postupy a prostředky, tj. maskou, tancem, popřípadě zpěvem, dalšími hlasovými projevy (výkřiky), využitím rekvizit a dílčími divadelními výstupy provozovanými v několika rovinách.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



17.08.2011 Přestože se v Chrudimi cukr už 55 let nevaří, areál zdejšího cukrovaru se v podstatě dochoval dodnes. Jeho budovy jsou navíc příkladem zdařilé konverze historického průmyslového objektu. Více než 140 let historie této chrudimské továrny je námětem následující stati. Po válce rakousko - pruské v roce 1866 se Chrudim poměrně rychle vzpamatovávala z následků válečných událostí. Ty sem dolehly bezprostředně po prohrané bitvě u Hradce Králové 3. července 1866. Jednak formou pruské okupace, jednak epidemií tyfu. Po odchodu pruských vojsk a podzimní návštěvě císaře Františka Josefa I. se stalo i Chrudimsko příjemcem státní podpory určené válkou postiženým krajům. Ovšem již v únoru 1867 se skupina podnikavých občanů sešla za účelem ustavení výboru pro výstavbu cukrovaru. Výbor byl třicetišestičlenný a na jeho vzniku se podíleli především Josef Klimeš (starosta), František Wiesner (majitel strojírny), Václav Salášek (statkář), Jos. Borovec st., Matěj Havelka, František Mareš, JUDr. Karel Roth a Matěj Štěpánek. Možnost nákupu akcií byla inzerována v tisku a začalo se pracovat na stanovách společnosti. Byl vytipován vhodný pozemek severovýchodně od Chrudimi a 10. března 1867 se sešla první valná hromada akcionářů. Na ní byl blíže představen záměr stavby a také stanoveno, že akcionář má povinnost dodat 300 centů cukrové řepy na každou akcii. Na další valné hromadě v neděli 24.března 1867 byly schváleny stanovy společnosti a také bylo prozíravě přijato doporučení továrníka Daňka zřídit v cukrovaru difuzi nikoli lisování šťávy z řepy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



10.08.2011 Již počtvrté byly v úterý 14. prosince předány ceny Stavba roku Pardubického kraje. Ve slavnostním prostředí pardubického zámku si cenu převzali autoři Administrativního centra Vinice v Pardubicích nebo sídla Pekárny Sázava nedaleko Lanškrouna, nejúspěšnějším architektem se stal Přemysl Kokeš.
Odborná porota, která měla konečné slovo ve výběru vítězných staveb, byla sestavena z odborníků ve stavebnictví, architektů a představitelů Pardubického kraje. Náměstek hejtmana Roman Línek celé porotě předsedal, jako člen svůj hodnotitelský hlas připojil také náměstek Jan Tichý.
„Letošní ročník beru jako průlomový. Jednak nejvyšším počtem přihlášených za dobu konání soutěže a i tím, že jsme se rozhodli dát této soutěži skutečný punc prestižnosti. Nakonec právě nová kvalitní architektura a její dobré řemeslné provedení dokáží výrazně měnit a vylepšovat tvář našeho Pardubického kraje,“ řekl k soutěži Roman Línek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Skály a jeskyně pod Králickým Sněžníkem
Ve Vysokém Mýtě získali Sodomkův kabriolet Jawa Minor
Obchodní akademie Chrudim - Druhá nejstarší obchodní akademie u nás
Dva „chrudimští“ potomci Josefa Ressla




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Novogotická kaple Panny Marie z konce 19. století v LANŠPERKU.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: náměstí v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Kostel Povýšení sv. Kříže na KŘÍŽOVÉM VRCHU u MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Městská věž v JEVÍČKU.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml