Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




30.11.2013 Zdá se, že město kamene zvoní nejen údery perlíku v okolních lomech, ale také v hudbě svých rodáků, kteří se tu narodili, naslouchali hře varhan v děkanském, kdysi poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie i hlasům jeho zvonů. Tady se v prosté chalupě, jakých tu bylo dříve nejvíc, narodil r. 1774 Václav Jan Křtitel Tomášek. Jeho dětství bylo skromné, zato v dospělosti ve službách hraběte Jiřího Buquoyje s ním cestoval jako jeho skladatel a učitel hudby v jeho rodině po celé Evropě. Uměleckou společnost oba nacházeli v tehdy proslavených Mariánských Lázních, kam zajížděli i ze zdravotních důvodů. Václava Tomáška trápila dna, pilně absolvoval pitnou kůru i procedury, ale ve volném čase zhudebňoval básně jiného slavného pacienta západočeských lázní J. W. Goetha. V srpnu 1822 potěšil Tomášek smutného Goetha písní „Útěcha v slzách“. V Tomáškově památníku jsou verše, které mu slavný básník za to věnoval.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Při shledávání údajů k začátkům létání v českých zemích jsem nacházel také údaje o dění v městech a obcích Pardubického kraje mimo vlastní Pardubice. Nešlo sice o dění tak významné, jako tomu bylo v samotných Pardubicích, přesto jde o události a osoby, které do nejstarší historie letectví v kraji patří. Chtěl bych se pokusit podat zde přehled osob a jejich činů, na něž jsem takto narazil. Nepochybuji, že se časem podaří tento přehled významně doplnit. Zde mnou uváděné údaje končí vypuknutím první světové války. Jen příležitostně jsem připojil osoby, které začaly létat ve válečných letech 1914–1918, pokud je mi známo, že pocházely z Pardubického kraje; zvláště tento doplněk si nečiní nárok na úplnost.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v Žamberku. Jeho rodiči byli hodinář František Vojtěch-Albert (1812– 1882), vedoucí žamberských divadelních ochotníků, a Kateřina, rozená Zdobnická (1816–1906), dcera místního krejčího. Eduard se narodil v domě č.p. 149 v ulici Pod radnicí. Později se ještě jeho rodičům narodilo dalších 5 dětí. „Edýnek“ byl jako prvorozený (předtím zemřela jeho matce při porodu dvojčat) miláčkem rodiny. Svou bystrost prokázal „rozborkou a sborkou“ hodinek, což překvapilo i jeho otce, hodináře. Před gymnaziálními studiemi jej poslali rodiče na „handl“ do německého Šumperka a roku 1853 začal v Hradci Králové studovat gymnázium. Jeho 2. ročník však studoval již na výborním piaristickém gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou , kde pobyl až do kvarty roku 1857, načež se vrátil do Hradce Králové, kde maturoval 23. září 1861. Jeho výborná paměť mu usnadňovala, že se doma takřka nemusel ani učit. V Hradci si oblíbil ředitele gymnázia T. Bílka a profesora náboženství T. Hakla, později děkana v Hořicích v Podkrkonoší, s nimiž se stýkal rád i později.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 HORNÍ HYNČINA – POHLEDY
I. KŘÍŽ
Poloha: Kříž stojí ve svahu pod stavením č.p. 48 naproti domu č.p. 67 vedle podstavce misijního kříže na pravé straně silnice z Pohledů do Březové nad Svitavou. Popis: Nepravidelný oválný pískovcový křížový kámen natočený na jihovýchod, s málo zřetelným, poškozeným reliéfem řeckého kříže. Na čelní straně je v levé horní části znatelná horizontální rýha. Na zadní straně jsou nezřetelné číslice, pravděpodobně 863 nebo 868. Kámen stojí mírně vyvrácen, nakloněn na čelní stranu směrem k silnici. Je značně poškozen erozí, ale i mechanickým poničením. Rozměry: 70 x 75 x 24 cm Historie: V padesátých letech 19. stol. byla s křížovým kamenem spojena pověst vypravující o blíže neurčených válečných událostech. V době plenění vojska táhnoucího proti křesťanům byla právě Horní Hynčina spolu s okolím v okruhu 12 nebo 11 mil ušetřena plenění a křesťanství zde zůstalo zachováno. Na památku tohoto zázračného skutku byly v obci postaveny křížové kameny s vyobrazením kříže. Zmíněné táhnoucí vojsko by mohlo patřit k husitskému hnutí nebo k třicetileté válce. Pověst byla zaznamenána Aloisem Czernym, ale již v 19. stol. byla na ústupu a brzy byla zapomenuta.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Obecní ponocní v obcích, jako určitá profese, byla v minulých dobách velice potřebná. V noci chránili majetky a příbytky občanů a dbali o veřejný pořádek. Hlídali, aby nevznikl v obci oheň a nebo, aby zasáhli proti nenechavým lapkům. Ponocný, ustanovený rychtářem, později obecním zastupitelstvem, chodil ve stanovenou noční dobu po vesnici a sledoval vše, co se v obci a jejím okolí „šustlo“. Jeho povinností bylo také ohlašovat čas. Kdy bylo ustanoveno ponocování pro naši obec Čermnou, jsem se nedopátral. První zprávy v obecní kronice jsou z konce 19. stol. Pro naši obec, která byla dlouhá 7 km, byli ustanoveni 2 ponocní. Jeden pro horní část (dnešní Horní Čermnou) a jeden pro dolní část (nyní Dolní Čermnou). Obrátky pochůzek jim byly stanoveny. V dolní části obce chodil ponocný od „Roháče“ až k Formánkům (nyní Horní Čermná). Horní ponocný od Matějků až po Jarkovskou vilu a opět zpět.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Obec Semanín, nacházející se nedaleko České Třebové, kde v současné době žije necelých 700 obyvatel, má nejen bohatou historii, která sahá až do roku 1250, kdy byla obec v rámci kolonizace hraničních pralesů Čech založena. První zmínka o obci se vztahuje k roku 1347 pod názvem Villa Zimeri – Zimerova ves. Zimer byl patrně vrchností pověřený zakladatel obce, povolaný z německy mluvících území. Název obce se brzy též objevuje v německé formě Sermersdorf, později zkomolený na Schirmdorf. V roce 1350 je v Semaníně zmíněn kostel, v roce 1419 se s posilováním českého etnika objevuje poprvé český název obce Semanín. Typickým odvětvím pro Semanín bylo zejména hrnčířství, což dokazuje také expozice nacházející se v kostele sv. Bartoloměje. Po druhé světové válce došlo k odsunu téměř všech občanů, neboť Semanín se z 98 procent hlásil k německé národnosti. Místo nich přišlo obyvatelstvo české.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 V 19. století, v době českého národního obrození, zvláště po pádu Bachova absolutismu v roce 1848, vznikají v českých zemích různé národní, vlastenecké a podpůrné spolky, které prosazovaly český jazyk nejen v literatuře, umění, hudbě, ale i na úřadech, ve školách i v lidové mluvě. Čeští vlastenci, a mnohde i katoličtí kněží, se stali nositeli snah o národní obrození a povznesení sebevědomí českého obyvatelstva. Vladimír Jansa, kronikář Reagovali tak na vtíravé vnucování němčiny jako úředního jazyka i do české mluvy. Chtěli zabránit tomu, aby měšťácká smetánka dle tehdejší „módy“ mluvila zkomolenou německo-českou hantýrkou. České vlastenectví se netýkalo jen poněmčelých měst, ale i venkova. I zde byly zakládány ruku v ruce s rozvojem zemědělství živností, vědy a techniky, české vlastenecké spolky a instituce.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



30.11.2013 Václavem Hendrychem pokračujeme v „podnikatelském maratónu“, který se zatím sotva přiblížil do jedné čtvrtiny. Je především na čtenářích, zda vydrží až do konce. Václav Hendrych (nar. 1912, Pardubice) vedl truhlářskou dílnu a výrobu sportovních potřeb (lodě a lyže) ve Wintrově ul. č. 376, později v Rašínově ul. č. 660. Živnost existovala zřejmě přibližně v letech 1941–1948. K opovědění živnosti došlo podle archivních záznamů dne 28. 7. 1941.1) V. Hendrych nějakou dobu pracoval v truhlářské živnosti svého bratra Františka. Ze dne 7. 1. 1947 se zachovala stížnost přednesená Společenstvem kolářů v Pardubicích, že fi rma V. Hendrych vyrábí a prodává lyže a hokejové (doslovně hockeyové) hole, též sáňky, ačkoliv nemá na toto živnostenské oprávnění. „Výroba těchto druhů sportovních potřeb spadá výhradně do oboru kolářského. Výše jmenovaný vystavuje tyto výrobky jednak ve výloze svého závodu a jednak ve výlohách obchodů v Pardubicích a rovněž inzeruje v denních listech, čímž značně poškozuje živnost kolářskou.“2)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



29.06.2013 Novogotický lovecký zámeček objevíte v lesích mezi obcemi Rohoznice a Dobřenice, tedy až na samé hranici okresů Pardubice a Hradce Králové. Tato zajímavá stavbička se nachází mimo vyšlapanou cestu, proto je celkem snadné – hlavně v létě, kdy jsou stromy a keře hojně obrostlé listovím, zámeček minout. O to více je člověk překvapen, když se mu tato napodobenina gotického hrádku zjeví přímo před očima. V tu chvíli máte pocit, jakoby tu fi lmaři zapomněli kulisy z natáčení nějaké pohádky. Zámeček dal v roce 1880 na katastru tehdejšího dobřenického panství postavit Karel Daniel Weinrich. Tento stavitel a průmyslník koupil v roce 1862 v dražbě dobřenický zámek i s příslušenstvím. V letech 1865 až 1868 nechal zčásti vyhořelou zámeckou budovu přestavět na jednopatrovou pseudoklasicistní stavbu. V dalších letech bylo okolí dobřenického zámku upravováno ve stylu anglického lesoparku. Tuto krajinnou kompozici měl k dokonalosti dotvořit i lovecký zámeček, vystavěný nedaleko Rohoznice jako vedlejší odpočinkové místo.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



29.06.2013 Jméno českého sochaře Františka Bílka najdeme ve všech našich encyklopediích. Je dáván někdy do protikladu snad proti více známějšímu sochaři Josefu Václavu Myslbekovi (1848–1922). Oba šli svou cestou, která je oddělovala i názorově odlišovala. Zatímco Myslbek hledal cestu v národních dějinách se silným ohlasem na dílo Josefa Mánesa (Rukopisy) a religioznost světského rázu (geniální pomník kardinála Schwarzenberka, dnes v chrámu sv. Víta v Praze). I jeho jezdecké podání sv. Václava se stalo popravdě symbolem národním. Jestliže u Myslbeka jde o monumentální realismus, potom František Bílek se silnými náboženskými prožitky s použitím sochařské hlíny a dřeva vytvořil díla hluboce procítěná symbolismem s daleko silnější vazbou na doznívající secesi soustředěná do vyšší formy i obsahu již zmíněného českého religionismu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



29.06.2013 Krouna má malé tajemství evoluce-počátky vývoje života na zemi. V Krouně, na jejímž katastru se nacházel za Rychmburského panství (v oné době v držení Thun-Taxisů) vápencový lom, kde se ručně těžil vápenec a pálilo vápno (byly to Vápenky krounské, někdy také nazývané Rychnovské), byl v roce 1876 v tomto činném lomu lomařskými dělníky nalezen (odkryt) geologický fenomén, popsaný jako EOZOONAS CANADENSE, který je svým způsobem unikátní. Lomařskými dělníky byl předán řediteli hlinecké měšťanské školy panu Jindřichu Rozvodovi1), který jej popsal. Předem pro čtenáře tohoto článku uvádím, že nejsem exaktním vzděláním geolog nebo dokonce paleontolog, ale pouze zvídavý amatér. Eozoonas Canadense (volně přeloženo: „Kanadský jitřní živočich“ nebo také „růže úsvitu Kanady“), byl vzat mnohými paleontology jako doklad jednoho z evolučních stupňů určujících přechod od anorganické hmoty k „živé“, organické. To bylo i tvrzení Dr. W. Dawsona, šéfa kanadského geolog. institutu. Někteří odborníci však tvrdili, že Eozoonas Canadensis (E. C.) je anorganického původu, metamorfovaný produkt vysokých teplot a tlaků. Údajnou tečku za E. C. udělal jeho nález ve vápencových blocích vyvržených sopkou Vesuvem v roce 1894. V šedesátých letech 19. století byla snaha tyto primitivní organismy najít. Trvalo možná tisíciletí, než se vytvořily podmínky, za nichž došlo k dalšímu kroku kupředu a z beztvaré bílkoviny vznikla buňka.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



29.06.2013 Že je Skuteč městem tradiční výroby obuvi a střediskem kamenoprůmyslu, ví téměř každý. Přesvědčit se o tom můžete v nedávno zrekonstruované expozici v Městském muzeu. Expozice má název Muzeum obuvi a kamene a můžete tu shlédnout vše o historii výroby bot. Skutečská značka BOTAS, která dala vzniknout populárním botaskám, je i v současnosti známá mezi sportovci, ať už to je např. halová obuv, brusle BOTAS, kopačky nebo kolečkové brusle.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013



17.06.2013 Vodní nádrž Seč, vybudovanou na řece Chrudimce a zároveň oblíbenou rekreační lokalitu v Železných horách, není třeba podrobněji představovat. Okolí přehradního jezera má většina Pardubáků i Chrudimáků prochozené a probádané křížem krážem včetně dobře přístupné zříceniny hradu Oheb. Jenže kolik z vás si všimlo, že na skále na druhé straně hráze jsou také starobylé trosky, jenže zcela jiné stavby. A pokud si těchto středověkých kamenných zbytků mezi stromy a keři někdo všimne, jen málokdo ví, že patří bývalému hradu Vildštejn. O založení hrádku Vildštejna, ale i Ohebu, se nedochovaly žádné zprávy. Dodnes je z pohledu historiků toto sousedství dvou hradů záhadou. Obě středověké stavby jsou vybudovány naproti sobě přes údolí řeky Chrudimky. Tato lokace neodpovídá středověké taktice budování opevněných sídel. Vildštejn, postavený na nižším kopci než Oheb, byl tak v nevýhodě a těžko obranyschopný – například před prakovým odstřelováním z Ohebu. Nabízí se tedy jediné vysvětlení jeho existence: hrad Vildštejn musí být starší stavbou než hrad na Ohebu. Ale i tak muselo být přímo v existenčním zájmu držitele Vildštejna získat do vlastnictví také protější vyšší kopec. Jenže na druhou stranu, proč by si jeden člověk stavěl dva hrady přes řeku naproti sobě?
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2013






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Radnice v ŽAMBERKU.

SVITAVSKO: portál z roku 1492 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ je považovaný za jednu z nejstarších renesančních památek na sever od Alp.

SVITAVSKO: Klášterní zahrady v LITOMYŠLI zdobí sochy Olbrama Zoubka.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml