Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




22. 12. 2007 7. října tomu je právě 160 let, co se v rodině lékaře Františka Holuba v Holicích narodil cestovatel a dobrodruh Emil Holub. Ten podporován otcem intenzivně již od dětských let poznával přírodu. Již od gymna-ziálních studií v Žatci se věnoval přípravě na dráhu cestovatele. Roku 1866 zahájil vysokoškolské studium na pražské lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Afrika se stala magnetem pro mnohé cestovatele od 19. století. O cestách do Afriky snil také Holub a díky mecenáši Vojtovi Náprstkovi se Holub v květnu roku 1872 vydává s vypůjčenými penězi poprvé do Afriky. 18. května 1872 opouští Prahu a 26. května vyjela z anglického přístavu Southampton loď směrem do Kapského Města v jižní Africe. Plavba trvala 36 dní. Jeho první pobyt v Africe trval přes sedm let. Holub však nemohl začít hned cestovat, nejprve si na cesty vydělával lékařskou praxí. Během této doby uskutečnil tři průzkumné výpravy na území Transvaalu a Kapska, poznal a zdokumentoval tok řeky Zambezi, prozkoumal Viktoriiny vodopády. Holub pečlivě zaznamenával vše do deníku, kreslil mapy, pozoroval domorodé obyvatelstvo.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



Vynikající dabér a herec František Filipovský se narodil 23. září 1907 v Přelouči do rodiny flétnisty orchestru Prozatímního divadla, skladatele a kapelníka Františka Filipovského st. Po otci zdědil umělecké nadání, už od dětství hrál na různé hudební nástroje a v kostele zpíval na kůru. V Chrudimi vystudoval kurz při obchodní akademii. K divadlu se dostal náhodou jako student, když u Kleinovy kočovné společnosti zaskočil v roli Robota Prima z Čapkova R.U.R.
Odešel do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval dějiny umění a estetiku (1929 - 1933). Současně vystupoval a režíroval na různých pražských scénách (v letech 1929 - 1930 to byla Velká opereta, Voice - band E. F. Buriana a Moderní studio J. Frejky a v letech 1930 - 1931 v Intimním divadle a ve smíchovské Aréně). Studia na UK nakonec nedokončil.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



05. 12. 2007 Narodil se 3. června 1801 v Osicích u Pardubic v učitelské muzikantské rodině jako páté dítě. V české hudbě je nejvýraznějším představitelem doby předsmetanovské. První seznámení s hudbou dostal u svého otce a od svých 8 let již veřejně vystupoval hrou na flétnu.
Po absolvování hradeckého gymnázia odešel do Prahy na práva, ale studia nedokončil. Ihned se zapojil do pražského hudebního života a rychle získal významné postavení. Ve svých dvaceti šesti letech se stal druhým dirigentem Stavovského divadla a o deset let později povýšil na kapelníka prvního. Po dvacet let byl prvním kapelníkem velké pražské opery (1837 - 1857).
Brzy se do popředí jeho zájmu dostalo ochotnické divadlo a spolu s jinými vlastenci založil v roce 1823 první českou operní družinu, která si vzala za úkol provozovat v Praze představení českých oper. Spolu s přáteli uváděl na scénu díla v českém jazyce. Pilně komponoval, složil mj. tři české a sedm německých oper.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



05. 12. 2007 Malá výstava Městského muzea v Ústí nad Orlicí. Foyer Roškotova divadla v Ústí nad Orlicí. Otevřeno od 25.6.2007 v době provozu divadla. Expozice s neznámým termínem likvidace… Tedy. Hned na úvod jedno upřesnění. Těmi (nejen) Oušťáky myslím, až na jednu výjimku, vojáky. Předmětem expozice je tedy cestování s všeobecně největší cestovní kanceláří na světě - armádou. Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Dolní Dobrouč, Říkovice. To jsou místa, ze kterých pocházeli muži, jejichž primárním cílem nebylo ono zmíněné cestování, ale válka. Budoucí, jsoucí, čerstvě minulá. Válka sama o sobě je deprimující smrtelně nebezpečná věc a cestování vojáků je jízda za smrtí, nežli zážitkem poznání. Mým cílem však bylo podívat se zejména do písemných pozůstalostí těchto vojáků trochu jinak. Kdo z vás, čtenářů, si umí dnes představit Korfu zcela bez turistů, Alpy bez supermoderních skicenter? Kdo z vás projel Polskem a evropským Ruskem na střeše vagónu či ze hřbetu neposedného oslíka viděl Svatou zemi? Pojďte se mnou, v krátkosti vám ukážu o čem mluvím. Vlastně píšu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



05. 12. 2007 Pokud se vypravíte vlakem či autem na výlet z Ústí nad Orlicí do Letohradu, otevře se Vám v jednom místě nad levým břehem Tiché Orlice nádherný výhled na zříceninu hradu Lanšperk.
Hrad Lanšperk byl postaven za vlády krále Přemysla Otakara II. ve 13. století. Jeho význam byl zejména kolonizační. "Území dnešního Lanšperka bylo příhraničí a s největší pravděpodobností tu byla až do přelomu tisíciletí nekultivovaná pravěká krajina. Teprve v polovině 13. století zde byl vybudován hrad, který, kromě jiného, upozorňoval, že tu je území panovníka," vysvětlil jednatel Sboru pro záchranu hradu Lanšperka Radim Dušek. Během kolonizace tak byly osídleny do té doby téměř pusté pohraniční hvozdy a Lanšperk se stal správním centrem rozsáhlého panství.
Ačkoliv se majitelé hradu měnili, po několik staletí zůstal hrad zbožím královským. Často se stával zástavním majetkem."Je tak trochu záhadou, proč si panovníci Lanšperk i v následujících staletích drželi, když jeho kolonizační význam po osídlení oblasti zanikl. Je nepravděpodobné, že by tudy vedla významná obchodní stezka. Těžko se dá také předpokládat, že by tento chudý kraj byl nějakou zásobárnou, finančním zázemím, odkud by mohla královská pokladna těžit. Navíc, Ústí nad Orlicí jako nejbližší trhové město nebo trhová vesnice také nebylo nijak významné," spekuluje Dušek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



29. 11. 2007 V obci Dobříkov asi 6 km západně od města Choceň v okrese Ústí nad Orlicí se nachází dřevěný kostelík přenesený z Podkarpatské Rusi. Jedná se o lidovou roubenou dřevěnou stavbu s věží a střechou krytou šindelem.
Jedná se o původně řeckokatolický kostelík Všech svatých z Podkarpatské Rusi, kde byl v roce 1669 postaven ve vesnici Velká Kopaň na Podkarpatské Rusi. Roku 1857 byl kostelík prodán za 255 zlatých a převezen do nedaleké obce Cholmovce u Sevljuše (dříve Homlovec) na hranicích s dnešním Rumunskem. Ve dvacátých letech 20. století došlo k zhoršení stavu kostelíka a ten přestal složit svému účelu.
V roce 1930 značně poničený kostelík s neúplnou věží koupil za 16 000 tehdejších Kč senátor Václav Klofáč a nechal jej převést do Dobříkova, kde byl rekonstruován a v roce 1931 vysvěcen tehdejším patriarchou církve Československé husitské Gustavem A. Procházkou. Kostelík je jednolodní dřevěná stavba z ručně štípaných a dotesávaných trámů v byzantsko-gotickém slohu, dlouhá 15 m a široká 6 m. Člení se na otevřenou předsíň s dřevěnou arkádou před průčelím, obdélnou loď se zúženým patrem a užší pravoúhlý presbytář. Nad průčelím kostelíka se tyčí 17 m vysoká hranolová dřevěná věž s ochozem a vysokou jehlancovitou střechou. Střechy jsou kryté šindelem. Loď i presbytář mají segmentovou valenou klenbu.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



29. 11. 2007 Mikroregion Vysokomýtsko tvoří 27 obcí, seřazených v následujícím seznamu sestupně dle počtu obyvatel - Vysoké Mýto, Brandýs nad Orlicí, Vraclav, Zámrsk, Sruby, České Heřmanice, Tisová, Dobříkov, Běstovice, Slatina, Leština, Koldín, Džbánov, Svatý Jiří, Nové Hrady, Podlesí, Mostek, Zálší, Oucmanice, Javorník, Sudslava, Vračovice-Orlov, Vinary, Zářecká Lhota, Nasavrky, Plchovice, Pustina. Žije zde celkem více než 21.400 obyvatel.
Území mikroregionu se rozprostírá na ploše 19.100 ha.
Z hlediska územního členění patří k Pardubickému kraji a zasahuje do 2 sousedících okresů - Ústí nad Orlicí a Chrudim.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



19. 11. 2007 Vysoké Mýto je 700 let královským věnným městem. Doklady nejstaršího osídlení oblasti dnešního Vysokomýtska se však objevují již kolem řeky Loučné a pocházejí ze starší doby kamenné. Vysoké Mýto patří mezi jedno z nejkrásnějších měst Pardubického kraje a svým návštěvníkům má opravdu do nabídnout.
Dominantou města již z dálky viditelnou je kostel svatého Vavřince. Kdy a kdo kostel postavil, není bohužel přesně známo. Pověst praví, že to bylo nejspíše koncem 13. stol. (kostel byl založen s městem) a během 1. poloviny 14. stol. byl nejspíše Plichtou ze Žerotína dostavěn.
První zmínka o tomto kostele je doložena z roku 1349 při založení Litomyšlského biskupství 9. června 1346. Roku 1461 dochází k velkému požáru, kdy vyhořela polovina města i s chrámem. Z kostela zbyla jen jižní věž a část přilehlé jižní lodi s portálem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



19. 11. 2007 Instituce královských věnných měst vznikla proto, že panovníci již od počátku českého státu byli nuceni zajistit odpovídající hmotné a společenské zabezpečení svých manželek či knížecích a královských vdov pocházejících z významných rodů. Právě tímto zajištěním bylo postoupení určitého území a z něho plynoucích důchodů své manželce.

Vznik a počátky věnných měst
Podle historika Josefa Šusty lze za počátek královských věnných měst považovat zabezpečení první manželky Václava II., Guty Habsburské. Její otec, Rudolf I., požadoval, aby byla královna zabezpečena důchody z Hradce nad Labem (dnešního Hradce Králové), k čemuž podle Šusty došlo v roce 1287. K tomuto převzetí Hradce však neexistují žádné pramenné doklady. Pouze je doloženo, že v roce 1293 Guta vlastnila statky zvané Jičín (dnešní Staré Místo u Jičína).
Tradičně se jako počátek věnných měst uvádí rok 1305 a s ním spojený panovník Václav II., jenž těsně před svou smrtí zabezpečil svou druhou manželku Elišku Rejčku s jejich čerstvě narozenou dcerou. Doložen je však pouze její důchod 20 000 hřiven stříbra ročně.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



19. 11. 2007 Oblast dnešního Vysokomýtska byla v raných počátcích přemyslovského českého státu krajem pohraničních hvozdů, který původně jen v několika málo ostrůvcích ustupoval řídké síti tvrzí a osad. Vedly tudy však důležité cesty, využívané vojensky a především obchodně. Z Prahy do Krakova vedla tzv. stezka Olomoucká, zmíněnou trasu prý mohli kupci urazit za tři týdny. Stezka, nazvaná později Trstenická, zřejmě částečně kopírovala tok řeky Loučné (dříve Trstenice), vyhýbala se mokřinám a vyhledávala pevnou půdu pro dřevěná kola kupeckých karavan.
Stezka musela být chráněna, udržována, musela mít zabezpečenou možnost odpočinku a řemeslné pomoci a pro tento účel se po jejím okolí zakládaly tvrze a hrady - Litomyšl, Vraclav a některé další. Zakládání opěrných bodů podporovali přemyslovští panovníci, zajišťovali si tak stálý příliv kupců a zároveň nechávali vzniknout opěrným bodům svojí moci. Výraznou změnu pro oblasti vzdálenější pražské moci přináší vláda Přemysla Otakara II. Tento energický panovník, právem nazývaný "železný a zlatý", promyšleně zakládal nová města, zval do nich i nové obyvatelstvo z německých zemí a opatřoval je četnými privilegii.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



Hlavním bodem programu oslavy Dne země v Poličce bylo otevření naučné stezky. Po dlouhodobé přípravě se tak veřejnosti umožnila krásná vycházka přírodou s vysvětlivkami na patnácti tabulích o pozoruhodnostech míst, kterými se prochází.
Například se můžeme seznámit s historií městského divadla, u něhož stezka začíná; nebo s místy poličského Liboháje, kde v první polovině minulého století se odbýval kulturní a společenský život a kde se v místních bývalých Lázních narodil dramatik a literární kritik František Zá-krejs. Místa, která rád navštěvoval hudební skladatel Bohuslav Martinů i jeho přítel básník Vysočiny Miloslav Bureš. U dalších zastavení se můžeme rozhlédnout po krásné krajině Vysočiny a Žďárských vrchů. Pozoruhodné zastavení je u kříže na Šibeničním vrchu, který připomíná historicky nepodložené místo posledního rozloučení s odsouzeným před popravou, která se konala asi 300 m od tohoto místa do r. 1765, kdy město ztratilo královským patentem hrdelní právo - tehdy I. třídy. O poslední popravě na tomto popravišti se vyprávěla pověst, kterou zaznamenal někdejší vyšehradský kanovník P. Josef Ehrenberger, rodák z nedaleké Korouhve. Později toto vyprávění zdramatizoval již zmíněný František Zákrejs jako divadelní hru, která je příležitostně hrána poličskými ochotníky.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



06. 11. 2007 Po upálení Mistra Jana Husa jsou na stížném listu dochovány podpisy 13 zemanů z obcí na Pardubicku, kteří nesouhlasili s jeho upálením. Z historie také víme, že po odchodu husitských vojsk v roce 1421 byly v Pardubicích zavedeny ve farním kostele bohoslužby s vysluhováním večeře Páně pod obojí. Od roku 1490 patřilo pardubické panství rodu Pernštejnů, kteří se ukázali nejen jako dobří hospodáři, ale také jako nábožensky snášenliví páni. Dochovalo se rčení Viléma z Pernštejna: "S Římany věřím, s Čechy pod obojí držím, s Bratřími umírám." Vilém z Pernštejna obnovil chrám Bartolomějský, utrakvistům postavil kostel sv. Jana a členům Jednoty bratrské vykázal shromaždiště ve vyprázdněné komoře "Na baště" u mlýna Vorlohy. Zanedlouho koupili Bratři dům v místech dnešní Pasáže na třídě Míru, kde ve dvoře vystavěli "Zbor", kde se shro-mažďovali. Po úmrtí Jana z Pernštejna nastávají pro Jednotu bratrskou zlé časy. Dům Jednoty byl zavřen a bratřím byla dána lhůta 6 neděl k vystěhování. Pernštejnové prodávají pardubické panství v roce 1560 královské komoře. V únoru 1625 byli pardubičtí měšťané svoláni do radnice a dotazováni, zda slibují přistoupit ke katolické víře. Všichni do jednoho do protokolu uvedli, že i nadále chtějí zůstat evangelíky. 1. dubna sezval hejtman konšely na zámek a když se dozvěděl, že měšťané nehodlají změnit víru, zastavil jejich sousedské živnosti. Po roce 1627 pak mnozí pardubičtí občané kvůli náboženskému přesvědčení emigrovali. Záznamy z poloviny 18. století, dvacet let před toleranč-ním patentem, v dobách největšího temna, popisují, jak katoličtí arcibiskupové pražští a jejich podřízení prováděli řadu vyšetřování s podezřelými luterány a husity.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



06. 11. 2007 Ve druhé polovině roku 1974 byl pro naše pracoviště vypsán výzkumný úkol, jehož výsledkem měla být rezortní příručka osvětlující zaměstnancům geodézie způsob vyhledávání podzemních objektů elektrickou odporovou metodou. Už v té době po dvouletých zkušenostech s aparaturou EOM bylo vidět, že elektrická odporová metoda bude geodety využívána jen sporadicky. My můžeme s touto metodou sbírat úspěchy, ale "geodetický způsob myšlení" je přece jen jinde. Následující léta nám v tom dala za pravdu. Z geodetických pracovišť rezortu elektrickou odporovou metodu nepoužilo ani jediné a všechny vyrobené aparatury skončily mimo rezort. Ale nepředbíhejme, je druhá polovina roku 1974 a před námi je úkol sestavit plán výzkumu na příští rok. Je mi jasné, že k tomu, abychom mohli kvalifikovaně sestavit požadovanou příručku, mu-síme získat potřebnou praxi a hodně měřit v terénu. Otevírá se tedy možnost k tomu, abychom legálně v rámci výzkumného úkolu provedli mezi jinými také výzkum v Opatovicích a pokusili se určit místo, kde stával kdysi slavný opatovický klášter.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



26. 10. 2007 111 roků trvání tzv. "staré" školní budovy dnešní základní školy v Lázních Bohdaneč, stojící na náměstí T.G.M., není jistě kulatým výročím, které by bylo nějak zvlášť zveřejňovat. Přesto považuji tyto tři jedničky jaksi za symbolické a využívám prostoru na stránkách Vlastivědných listů ke krátkému ohlédnutí za pohnutou historií této školní budovy a zároveň i osudů lidí, kteří svůj život se školou spojili.
V místních kronikách se uvádí, že "Bohdaneč byl vždy prachbídnou štací pro kantory." Ta hrstka grošů stačila sotva na pokrytí stravy, šatstva a nájem. Žáci přispívali k obživě učitele tzv. rekordacemi či butyracemi, které se podobaly koledám. Škola, pokud můžeme některé objekty tak hrdě nazvat, měnila v Bohdanči mnohokrát své místo. Zdálo se, že uvedením nové školní budovy do provozu ve válečném roce 1866, tolik pohnutém pro Bohdaneč a okolí, začne učitelům a žákům svítání na lepší časy. Problém docházky a kapacity byl však vyřešen jen dočasně. Již v roce 1894 povolila c.k. zemská školní rada zřídit v Bohdanči Měšťanskou školu chlapeckou. Se stavbou se začalo již v březnu 1896. Přibližně 160 lidí dokázalo postavit novou školu za neuvěřitelných šest měsíců. Náklady se vyšplhaly na 174 000 korun. Prvním ředitelem na škole byl jmenován Antonín Marek, který na škole působil až do roku 1918. Rodák z Dobrušky (okres Nové Město v Čechách) se zapsal hned v úvodních, těžkých letech (stejně tak i v letech válečných) nesmazatelně do historie školy jako velmi charismatická osoba.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



26. 10. 2007 Není žádným tajemstvím, že Pardubický kraj je pevně spjat s koňmi. V sídelním městě se každoročně koná nejtěžší překážkový dostih na kontinentě, Slatiňany se pyšní hipologickým muzeem a chovem koní, v Kladrubech nad Labem se pak nachází jeden z nejstarších hřebčínů na světě. Jeho jedinečnost spočívá také v tom, že je jako jediný zaměřen na koně pro zápřah.

Z historie hřebčína
Chov koní na Pardubicku má mnohasetletou tradici. K významným chovatelům koní v první polovině 16. století patřil v Kladrubech nad Labem šlechtický rod Pernštejnů. V roce 1560 od nich odkoupili pardubické panství a kladrubskou oboru čeští stavové a darovali je Maxmiliánu II. V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. hřebčín v Kladrubech na hřebčín dvorní. Od té doby až do roku 1918 dodával hřebčín koně do Prahy nebo do Vídně. Již císař Maxmilián II. sem dovezl v roce 1560 španělské koně, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Pro svůj častý zdejší pobyt si nechal císař postavit zámek, o němž je první zpráva z roku 1588 v urbáři pardubického panství. Jednopatrový zámek byl vybudován v renesančním slohu a v půdorysu připomínal písmeno L. K zámecké budově byl přistavěn i kostel, tvořící se zámeckou budovou jeden celek. Zámek sloužil především k ubytovávání hostů, o čemž svědčí i velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Vedle zámku byly vystavěny správní a provozní budovy - dům správce hřebčína, jízdárna a nezbytná kovářská dílna. Zámek se nevyhnul přestavbám, které přicházely s nastupujícími módními trendy. Baroko připomíná přestavba kladrubského zámku v roce 1722, na níž historikové umění nevylučují ani spoluúčast Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Zámku se nevyhnul velký požár, který poničil zámek, kostel i stáje. Za Josefa II. byl ale celý zámecký areál obnoven. V letech 1836 - 1844 byly vystavěny nové empírové stáje. Jak se měnily styly a staletí, přichází opět na zámek renesance v podobě pseudorenesanční přestavby za císaře Františka Josefa I.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 3/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Skály a jeskyně pod Králickým Sněžníkem
Ve Vysokém Mýtě získali Sodomkův kabriolet Jawa Minor
Obchodní akademie Chrudim - Druhá nejstarší obchodní akademie u nás
Dva „chrudimští“ potomci Josefa Ressla




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Rane gotický kostel sv. Mikuláše v PROSEČI z konce 13. století.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí v ČESKÉ TŘEBOVÉ s kašnou a starou radnicí.

ORLICKOÚSTECKO: KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK při pohledu od kláštera Hedeč u Králík.

SVITAVSKO: Náměstí v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ s radniční věží, která nemá žádné základy.

SVITAVSKO: Fontána na náměstí ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Dominantou náměstí v LÁZNÍCH BOHDANEČ je původně renesanční radnice s podloubím a kostel sv. Máří Magdaleny.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml