Sdružení přátel Pardubického kraje


Vlastivědné listy Pardubického kraje




17.06.2013 Na 9. září letošního roku připadlo 100. Výročí úmrtí básníka, dramatika a překladatele Jaroslava Vrchlického (nar. 1853 v Lounech pod vlastním jménem Emil Bohuslav Frída). Jeho dílo kdysi hodnocené jako titánské (270 knih) je dnes bohužel pozapomenuté snad až na divadelní hru „Noc na Karlštejně“ upravenou na fi lmový muzikál (Z. Podskalský – K. Svoboda).1) Když jsem psal v letech 2007–2009 svou knihu o pardubickém vlastivědném pracovníkovi řídícím učiteli Františku Karlu Potěšilovi (1864–1935)2), věnoval mi jeho příbuzný – pardubický lékař MUDr. Jiří Potěšil – své výpisky o Vrchlickém, s nímž byla rodina Potěšilů příbuzná3) a jeden starý novinový výstřižek z roku 1944, o němž se ještě zmíním. Podle knihy „Vrchlický v dopisech“ editované literárním historikem Albertem Pražákem (předsedou ČNR v Praze roku 1945)4) vzniklo příjmení Frída (či Frýda) z Frydrych. Příjmení Frída se podle A. Pražáka vyskytuje roku 1523 a 1604 v trhové smlouvě svobodnického rodu Bradáčů, jenž žil v Bradáčově u Mladé Vožice. Zakladatelem frídovské větve, z níž pocházel básník J. Vrchlický, byl Jan Vojtěch Frída (1758–1841), který měl se svou ženou Rozálií, roz. Braunovou syna Jana Josefa Frídu (1787–1871). Tento kožišník a cechmistr byl mj. členem městské rady v Brandýse nad Labem a aktivním účastníkem revolučních událostí roku 1848. Oženil se s Annou Nezbedovou z Vrábí, s níž měl 5 synů. Čtvrtý z nich Jakub Jan Frída (nar. 1827 v Brandýse n. L.) byl otcem Emila Bohuslava Frídy (později J. Vrchlického).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 K písemné pozůstalosti se přiřazují zřejmě první jeho písemnédokumenty, nalezené v současné době. Výběr z jeho vynikajícího malířské tvorby můžeme vidět v expozici českého moderního umění Národní galerie v Praze. Jedná se o pět dopisnic s jeho vzkazy a myšlenkami. To vše vyplňuje další mezeru pro poznání jeho života a tvorby. Jedná se o pět poštovních pohlednic, z nichž dvě jsou reprodukcemi romantických krajin rakouského malíře Splitbergera. Další tři zásilky jsou rovněž dobově romanticky laděné fotografi cké pohlednice. Obsahem Pruchova sdělení jsou jeho myšlenky a dojmy zaslané v letech 1905 –1906 tenkrát mladé dívce Marii Šimečkové, později provdané Vrzáčkové. Její otec vlastnil mlýn na řece Chrudimce, existujícím tenkráte v říčním údolí pod obcí Hoješín. Oddělení mlýna od většiny obce tvořilo jakousi samotu, k níž patřilo ještě několik stavení nazývaných Dolní Hoješín, což také dosvědčuje Pruchou psané adresy. V současné době je údolí i s bývalým mlýnem zaplaveno vodou údolní přehrady Seč. Pozůstatky bývalé štětované cesty, značné množství smrkových pařezů kdysi pokáceného smrkového lesa, sloupy bývalého mostu i zbytky mlýnských budov byly k vidění ještě v roce 1965, kdy došlo k vypuštění přehrady vzhledem k nutným opravám hlavní přehradní hráze.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Obec Medlešice (od 1. 7. 1985 místní část Chrudimi) má od roku 1969 pomník padlých spoluobčanů z obou světových válek. Do té doby zde byl pouze pomník obětí první světové války. Účelem tohoto článku je připomenout Jindřicha Vaško, jehož jméno je na medlešickém pomníku mezi čtyřmi oběťmi druhé světové války. Připomeňme si jeho vztah k obci právě při příležitosti 70. výročí hrdinské smrti. Nejdříve je nutno zdůraznit, že štábní kapitán „in memoriam“ Jindřich Vaško byl významnou postavou československého domácího vojenského odboje v době druhé světové války a není tedy náhodou, že se k jeho jménu pojí tituly nositele Řádu Tomáše Garrigue Masaryka a Československého válečného kříže 1939.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Město ve Svitavské pahorkatině v překrásném místě v sevřeném údolí Tiché Orlice na jejím pravém břehu. Vznik spadá od 13. století, kdy se údolí Tiché Orlice začíná osídlovat. Nejstarší část Loukoť doložena r. 1227, podhradí raně gotického hradu, který na ostrohu nad řekou postavil Jindřich z Brandýsa. První písemná zmínka o Brandýse r. 1274. Počátkem 14. stol. hrad držel loupeživý rytíř Oldřich z Brandýsa, který s pánem na Žampachu plenil zboží Zbraslavského kláštera. R. 1360 se majiteli na téměř století stali páni z Boskovic. Jan z Boskovic a Brandýsa stál na katolické straně, roku 1420 jako velitel bránil Vyšehrad proti Pražanům. V roce 1423 zemřel, jeho jediná dcera Veronika prodala Brandýs Smilu Holickému ze Šternberka. Rozrostlé podhradí mělo již r. 1340 status městečka. Ve druhé polovině 15. stol. hrad i městečko drželi Kostkové z Postupic, páni Litomyšle. Prvním byl Zdeněk Kostka, který Brandýs r. 1467 postoupil svému bratru Janovi. Ten si zvolil Brandýs za své sídlo a občanům vydal četná privilegia, m.j. se vzdal odúmrtě a daroval jim řeku od Kamenného mlýna až k pustému mlýnu pod Pernou. Roku 1503 byl Brandýs povýšen na poddanské město. Král Vladislav mu udělil znak: dvoje zlaté hrábě křížem přeložené v modrém poli. R. 1505 se majitelem stal Bohušův bratr Jan, který Brandýs již r. 1506 prodal Vilému z Pernštejna.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Nevěříte-li, stalo se to 8. září 2012 v rámci oslav 750 let tohoto města (založeného kolem roku 1262). Dopoledne v 10 hodin proběhla v chrámu sv. Vavřince slavnostní mše sv. celebrovaná generálním vikářem královéhradecké diecéze Mons. J. Sochou. Ten uvítal m.j. i rektora univerzity v Hradci Králové prof. J. Hynka. V homilii vyšel z evangelického textu sv. Matouše o rodokmenu Ježíše Krista, Pána dějin. Ukázal na tomto klasickém textu roli osobnosti v dějinách a přešel k zakladateli mnoha českých měst Přemyslu Otakaru II. Bohoslužbě byli též přítomni i členové řádu sv. Jana Jeruzalémského a hosté z Německa.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 V březnu 1873 přemístila Zemská školní rada na školu v Kostelní ulici v Ústí nad Orlicí Františka Josefa Andrlíka, který od roku 1871 učil jako podučitel na škole ve Výprachticích. Narodil se 21. září 1852 v Poličce, kde jeho otec, krejčí, vlastnil i malé hospodářství a později si otevřel obchod se střižním zbožím. Byl členem městské rady a místních spolků a loajálním občanem rakousko- -uherského státu. Syna nechal pokřtít jménem tehdejšího císaře. Matka pocházela z učitelské rodiny, a protože František měl jen sestru Marii, prosadila, aby syn studoval. Navštěvoval zdejší německou reálku a pak tříletý „Ústav ke vzdělání učitelů“ v Hradci Králové. Oba rodiče byli velmi zbožní, rodina pravidelně navštěvovala kostel sv. Jakuba.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



17.06.2013 Tábor Dětřichov byl založen v roce 1940 a původně měl sloužit k ubytování dělníků, kteří pracovali na stavbě tzv. Hitlerovy dálnice Vratislav–Vídeň. Nejen tady v okolí města Moravská Třebová, ale i jinde v této oblasti byly zakládány podobné pracovní tábory. Když byly práce na dálnici zastaveny, nějaký čas v něm byli ubytováni východní zajatci – zemědělští dělníci. Tábor Dětřichov začal sloužit jako porodní tábor (tzv. Entbindungslager) v srpnu 1943. Byla sem přesunuta část žen a dětí z nedalekého tábora v Rozstání. Fungoval skoro dva roky jako porodnice pro východní dělnice polské, ukrajinské a ruské národnosti, které k nám byly zavlečeny během války na práci pro německou říši. Byly sem německými orgány posílany ženy z celé Moravy, především z okresů Bruntál, Krnov, Moravská Třebová, Svitavy, Šumperk a Šternberk.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



24.02.2013 Pokračování seriálů článků, který vznikl na základě práce zabývající se problematikou kamenných křížů a křížových kamenů na území okresu Svitavy.

DOLNÍ ÚJEZD
Poloha: Kříž stojí v lese ve svahu mezi údolím Jalového potoka a silnicí č. 360 z Litomyšle do Poličky.
Popis: Klínový opukový kamenný kříž s krátkými rameny a téměř nečitelným nápisem otočeným na západ. Čitelné jsou pouze číslice 7 a 8 a jméno JUZA. Ve spodní části kříž přechází do neopracovaného soklu. Historie: Na kříži stál nápis: 1738 JAN JUZA Z literatury české ani německé není kříž znám. Objevuje se až v knize Kamenné kříže Čech a Moravy, kde se píše, že kříž připomíná místo tragické smrti krčmáře Jůzy, jehož zabil padající strom. Jedná se tedy nejspíše o pamětní kříž.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



24.02.2013 Krásný kamenný kříž jsem našel za Jedlovou při odbočce na Modřec. Podle pověsti tu měl být zabit bednář nebo dráteník. Je vysoký 107, široký 74 a silný 26 cm. Se smrtí bednáře by mohly korespondovat zkřížené paličky, jimiž je kříž vyzdoben.
Zmínku o tomto kříži nacházíme v knize Hynka Jurmana Smírčí kříže na Vysočině – 2000, druhé doplněné vydání str. 34. V nedávné době byl původní kříž, který se nyní nachází v atriu Městského muzea v Poličce, nahrazen replikou.
Babka u Jedlovské silnice
(dle slýchaného vypravování upravil Jaroslav Vorlíček)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



24.02.2013 Z nejvýchodnějších Čech. Takto nazvala svoje zápisky z cest po českomoravském pomezí spisovatelka Teréza Nováková, která nalézala v tomto kraji inspiraci pro svoje romány.
Bystré a okolí, vysočinský kraj lidových písmáků, náboženských hloubavců a drobných zručných řemeslníků upoutal nejen spisovatelku, ale i významného českého fi lmového režiséra Vojtěcha Jasného, který v období Pražského jara zde natočil známý fi lm Všichni dobří rodáci, v němž hrálo mnoho slavných českých herců. K tomuto místu se Vojtěch Jasný ještě jednou vrátil s fi lmem Návrat ztraceného ráje. Do třetice se pan režisér do Bystrého vrátil, a to natrvalo, aby zde našel svůj nový domov a v domku na náměstí v obdivuhodné životní vitalitě tvoří scénář pro nový fi lm.
Město Bystré u Poličky, čítající kolem jeden tisíc šest set obyvatel na sklonku léta, ožilo cizineckým ruchem zapříčiněným Setkáním zemí kultury evropského venkova (Cultural village of Europe) s bohatým programem, který vyvrcholil v sobotu 25. srpna 2012 Evropskými trhy s prezentací evropských vesnic, ochutnávkou jídel a prodejem zboží, za účasti hejtmana Pardubického kraje Radko Martínka a několika poslanců PČR, senátorů i Berta Kisjese z Holandska, zakladatele tohoto projektu. V odpoledních a večerních hodinách kulturním programem zúčastněných zemí s taneční zábavou.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



24.02.2013 Jindřich Hemerka (nar. 1888, Chrast u Chrudimi) vedl pohostinství a výčepnictví, dále výrobu sodové vody a šumivých limonád, obchod smíšeným zbožím v Husově ul. č. 379. Archivní materiály jsou datovány od roku 1910, kdy se 1. 9. 1910 zachovalo potvrzení tehdy nejznámějšího pardubického drogisty Jana Klečky (drogérie „U Zlatého anděla“) o zaměstnaneckém poměru J. Hemerky ve své fi rmě jako dílovedoucího (od 15. 6. 1908 do 1. 9. 1910)1). Roku 1910 se J. Hemerka rozhodl osamostatnit. Nová živnost měla vzniknout na místě fi rmy Josefa Nováka. S udělením koncese nastala v případě J. Hemerky „nekonečná tahanice.“ Koncese na živnost hostinskou byla J. Hemerkovi udělena 21. 8. 1912 c. k. okresním hejtmanstvím. Rovněž i městský úřad v Pardubicích dne 10. 3. 1913 „usnesl se žádost tuto doporučiti ku příznivému o ní se vyjádření.“2)
V březnu 1918 byla podána žádost o obnovení koncese na výrobu sodové vody. Ve stejném roce si ji podal i známý pardubický podnikatel Bohumil Souček. Protože již provozoval továrnu na výrobu lihových nápojů, „neuznává se za vhodné, aby s touto další koncesovanou živností spojena byla.“3) J. Hemerkovi byla koncese povolena.4) Společenstvo vyrobitelů sodové vody však dne 5. 2. 1919 koncesi J. Hemerkovi z důvodu existence již tří zmíněných koncesí neudělilo. Zvláštní je přímluva jednoho z pardubických lékařů (podpis, jak to u lékařů bývá – neidentifi kovaný) ze dne 18. 4. 1919, kde mj. tvrdí, že „výrobou sodové vody se čelí proti šíření alkoholismu.“5) Další zajímavostí je dopis J. Klečky, ve kterém sděluje, že „pan J. Hemerka, hostinský v Pardubicích, byl v letech 1919–1920 trestán pro nedovolený nákup a prodej tabáku a cigaret.“6) Tato skutečnost byla zřejmě při žádosti o udělení koncesi zatajena. Neshody panovaly v případě přesné lokalizace fi rmy. Ze dne 24. 5. 1917 je uváděno jako sídlo fi rmy Štrossova ul. č. 1, v protokole ze dne 29. 5. 1922 se jako sídlo uvádí dům č. 379 v Husově ul. O přestěhování fi rmy archivní prameny mlčí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



24.02.2013 Fara ve Zdechovicích spolu s kostelem sv. Petra a Pavla vítá každého návštěvníka obce přijíždějícího od Kutné Hory. Její nový majitel – Obec Zdechovice, hledá pro tento vzácný objekt, chráněný jako nemovitá kulturní památka, nové využití. Proto si nechal zpracovat stavebně-historický průzkum, který je základním dokumentem pro komplexní poznání historické stavby, jejího vývoje i stávajícího stavu, a který také obsahuje řadu doporučení pro následnou projektovou přípravu obnovy. Fara byla postavena v roce 1722 a nahradila starší „sešlou dřevěnou chýš s doškovou střechou”. Stavba byla fi nancována vlastníkem panství – hrabětem Leopoldem z Věžníku a část dofi nancovalo pražské arcibiskupství. Výstavba fary prakticky navazovala na rozšíření kostela, které začalo v roce 1716. Obě stavby byly provedeny zcela konzervativním a úsporným způsobem bez náročných architektonických detailů.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



6.01.2013 Po mnohaletém zvažování různých druhů a systémů podpory místních produktů se Železnohorský region stal v r. 2011 členem Asociace regionálních značek působící na celém území České republiky. Zapojil se po bok dalších 20 regionů, které již své produkty a výrobky úspěšně propagují a zajišťují jim tak zasloužený odbyt. Od r. 2012 se certifi kovaní výrobci stali nedílnou součástí celkové propagace a marketingu Železnohorského regionu.
Během r. 2012 bylo postupně certifi kováno 25 regionálních výrobků a produktů, které smějí užívat registrované označení ŽELEZNÉ HORY regionální produkt®. Jedná se o pestrou skladbu základních plodin (brambory, med, hovězí maso, ovoce), produktů a výrobků z přírodních surovin (medovina, mléčné výrobky, pivo, těstoviny, koláče, pečená žebra, kovářské, dřevořezbářské a keramické výrobky) či výrobků s motivem či vztahem k regionu (pletené výrobky z proutí a pedigu, paličkovaná krajka, ekologické přípravky, malba na hedvábí, turistický web, krajkovaná kresba, pracovní oděvy).
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



6.01.2013 Představujeme zbývající Přírodní parky Pardubického kraje, jejichž prvních 5 jsme si představili v minulém čísle Vlastivědných listů Pardubického kraje.
LANŠKROUNSKÉ RYBNÍKY Pro západní a severozápadní okolí Lanškrouna je typická soustava rybníků, která vznikla přehrazením Ostrovského potoka a jeho přítoků. Vyplňuje mělkou kotlinu a na přibližně tříkilometrové vzdálenosti zde nalezneme sedm na sebe navazujících rybníků. Jelikož jsme o tomto přírodním parku na stránkách Vlastivědných listů Pardubického kraje již psali (Jarmila Skalická: Přírodní park Lanškrounské rybníky, VLPK 2/2010), popíšeme si tuto oblast nyní již pouze velmi stručně.
Přírodní park zahrnuje kromě uvedeného seskupení rybníků také okolní lesnaté partie. Zejména pro okolí Olšového a Pšeničkova rybníka jsou olšiny s výskytem bledule jarní v nivě Zadního potoka, která byla zahrnuta do soustavy chráněných území Natura 2000.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012



6.01.2013 Nejstarším písemně doloženým předkem pánů z Pernštejna byl Štěpán z Medlova. Tento pán byl knížecím úředníkem, který mohl v mladších letech působit v r. 1213 jako správce na hradě Veveří. V této době probíhal rozpad údělných knížectví a stál-li úředník, nebo voják na straně vítězného pána byl za své služby náležitě odměněn. Jeho synové pak si vzali z obce příklad a snažili se dále posilovat moc rodu.
Jako počátek písemně doložené historie rodu se uvádí rok 1208. V listině, která se dochovala, postupuje olomoucký biskup Robert Štěpánovi, synu Gothardovu m.j. ves Doubravník výměnou za vsi Tuřany a Petrovice.
Na závěr své kariéry působil Štepán z Medlova jako purkrabí na blízkém hradu Děvičky na Pálavě. Hrad kontroloval hned 2 důležité stezky najednou: stezku do Uher a stezku do Rakouska. Bylo to velmi strategické místo.
Samotný Medlov je ves v bezlesé krajině Dyjsko-svrateckého úvalu. V současné době má cca 600 obyvatel. Po tvrzi již nejsou v současné době památky. Historickou cenu má dochovalý půdorys a kostel zasvěcený sv. Bartoloměji (původně románský). Tady je třeba říci pár slov o tomto světci- -apoštolovi a mučedníku, který má svátek 24. srpna, tedy na konci léta po žních. Je to patron m.j. sedláků. Jméno se někdy též odvozuje z hebrejského „BAR TOLMAI“ – syn oráče brázdy.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2012






Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Poutní raně barokní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů v LUŽI.

ORLICKOÚSTECKO: Nově zrekonstruované náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Mikuláše a poustevna Fáterka ve VRACLAVI.

ORLICKOÚSTECKO: Budova Muzea řemesel v LETOHRADĚ.

SVITAVSKO: Kostel Nanebevzetí Panny Marie barokně přestavěný po požáru roku 1726 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: Stará radnice ve SVITAVÁCH.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml