Sdružení přátel Pardubického kraje


Pardubicko


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19


18.12.2012 Přestože v okolí města Pardubic bylo v minulosti mykologických klubů hned několik, např. dnes již zaniklý klub v Chrudimi, nebo stále fungující kluby v Hradci Králové a v Chocni, v Pardubicích mykologický klub neexistoval. Tradice mykologie a „houbaření“ zde však sahá hluboko. První mykologická výstava proběhla již v roce 1915 na Olšinkách. Jejím iniciátorem byl Josef Soukup, učitel na měšťanské škole v Pardubicích, který v rámci „prázdninových družin pro zaměstnání mládeže školní“ podnikal se svými svěřenci mykologické vycházky do pardubického okolí. Jejich snaha vyvrcholila v září na Dětském dnu právě zmíněnou výstavou, na které návštěvníkům představili přes sto druhů právě rostoucích hub.
V následujících letech můžeme v Časopise československých houbařů (dnešní Mykologický sborník) sledovat drobné mykofl oristické články zaměřené na Pardubický region, občas najdeme zmínku o nějaké konané výstavě, ale tím bohužel aktivity v této oblasti končí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012



31.08.2012 Pernštejnové přicházejí na Pardubicko v roce 1490. Vilém z Pernštejna totiž v tomto roce získal právo na výplatu panství Kunětická hora, na nějž byla uvalena zástava.
Když pernštejnští úředníci o rok později začali vyplácet hotovými penězi zástavy jednotlivých vesnic, zjistili, že tou dobou je ke koupi také sousední panství pardubické. A tak v červnu roku 1491 pan Vilém z Pernštejna kupuje panství Pardubické. Obě spojená panství se pak stala pro Pernštejny významnou hospodářskou oblastí. Jak se krátce poté ukázalo, Vilém z Pernštejna byl nejen skvělým politikem a hospodářem, ale zejména vodohospodářem. Již v době svého příchodu na Pardubicko platil za vyhlášeného znalce v rybníkářském podnikání. Měl i dostatek peněz, aby se mohl pustit do velkorysých rybničních projektů.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



31.08.2012 O rozmachu rybníkářství a vodohospodářství na Pardubicku za doby pánů z Pernštejna píšeme v jiném článku. Ačkoliv následující tři akvadukty, o kterých bude v článku řeč, nepocházejí z doby pánů z Pernštejna, s pernštejnskými vodními díly souvisejí. Ve všech třech případech se totiž jedná o křížení s vodními kanály zbudovanými Pernštejny.
Pokud tedy chcete tip na krátký výlet, který nezabere příliš mnoho času, zajeďte si do Sezemic a projděte se podél toku řeky Loučné, po pohodlné pěšině až k místu, kde se do jejího koryta vlévá tok kanálu zvané Zadní Lodrantka. Nedaleko tohoto místa naleznete zcela unikátní a nedávno nově zrekonstruovaný Velký akvadukt, který převádí vody Mlýnského potoka, který se kříží právě s tokem Zadní Lodrantky tekoucí pod ním.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



31.08.2012 V jiném článku ve Vlastivědných listech popisujeme Opatovický kanál, jehož posláním bylo zejména napájení rybníků. Umělé kanály však nechal Vilém z Pernštejna vybudovat také přímo v Pardubicích a jejich bezprostředním okolí. Zde však hlavním posláním bylo kromě napájení vodních ploch také využití vodní energie pro pohon nejrůznějších vodních zařízení.
Příkladem je zejména kanál, dnes nazývaný Halda, který přivádí vody z Loučné do Pardubic. Jeho počátek je 350 metrů před soutokem Loučné s Labem. Práce na výstavbě kanálu byly zahájeny roku 1495 a jeho stavitelem byl pravděpodobně fi šmistr Vlček. Původní pojmenování dnešní Haldy bylo Strúha Sezemská nebo Počápelský kanál.
Od Loučné se však kanál přikláněl směrem k Labi, a to tak těsně, že v místě zvaném „V úzkém“ teče tok kanálu Halda pouhé 4 metry od toku řeky Labe. Tehdy byla hladina vody v Haldě o 8 metrů vyšší než hladina v Labi. Důvodem, proč se Halda tak těsně přibližuje k toku Labe, je skutečnost, že se v těchto místech nachází vyvýšenina Hůrka, kterou musel kanál obejít a dostat se až těsně k Labi.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



31.08.2012 Páni z Pernštejna – rod erbu zubří hlavy – patřil ke starým moravským aristokratickým rodům, jejichž počátky sahaly až do 13. století. Profi lovali se zprvu jako válečníci či dokonce lapkové, později jako politikové zastávající významné zemské funkce a úřady. Základy jejich majetkové a politické moci upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521), který spojil pozoruhodné ekonomické aktivity nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím umění a významnou stavební činností. Od roku 1490 až do roku 1514 byl nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra království a výrazně ovlivňoval jagellonskou politiku jako jejich bankéř. V době náboženských sporů zaujal tolerantní nadhled, jenž J. Válka pojmenoval „nadkonfesijním křesťanstvím“.1) Již v roce 1509 se Pernštejnové stali nejbohatším šlechtickým rodem v Čechách (před Rožmberky) a následně i v zemích Koruny české, kde za nimi zůstala i slezská knížata. Oba Vilémovi synové Jan (1487–1548) a Vojtěch (1490–1534)2) se snažili pokračovat v linii svého otce, jenž je oženil se sestrami Annou a Markétou z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské dominium rozrostlo o Lanškroun a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém počítal s českou i moravskou větví svého rodu, jež však existovaly jen do roku 1534, kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích. Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského dílu, pak získal i díl český. Vojtěch patřil také k předním stavovským politikům jako jeho otec a v roce 1526 po smrti Ludvíka Jagellonce v bažinách u Moháče se jeho jméno vyskytovalo v souvislosti s kandidaturou na český královský trůn. Habsburské peníze však znamenaly zřejmě více… Jan z Pernštejna zaujímal již v letech 1506–32 významné moravské zemské úřady nejvyššího komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové patřili k té části stavovské obce, jež kladla důraz na právo a stavovské svobody. Bylo tedy logické, že v době Ferdinanda I. Habsburského se stal Jan z Pernštejna hlavním mluvčím stavovské opozice proti absolutistickým snahám krále. Zůstal však stranou protihabsburského povstání roku 1547, neboť i on byl velkým královským věřitelem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



27.07.2012 Nejstarší dějiny dnešního kostela sv. Bartoloměje jsou poněkud zahaleny tajemstvím.
Z písemných pramenů víme, že v roce 1295 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které vzal do ochrany všechny existující kláštery řádu cyriaků – křižovníků s červeným srdcem. Byl mezi nimi i klášter v Pardubicích (latinsky uváděné jako „Pordobice“) s kostelem sv. Bartoloměje. Zmínka v papežské bule je i nejstarší písemnou zprávou o Pardubicích. O konventu cyriaků existují i další archivní zprávy, víme, že zde byl volen hlavní představitel řádu, že bydleli ve zděných budovách a že spravovali i vesnice v okolí. Nevíme však přesně, kde stál kostel. Někteří badatelé soudí, že byl postaven jižně od stávajícího chrámu na místě dnešního děkanského úřadu. Podle jiných stál kostel i s klášterem v blízkých Pardubičkách, kde se při archeologických průzkumech podařilo odkrýt zbytky staveb ze 13. století, zatímco v okolí dnešního kostela sv. Bartoloměje se věrohodně nepodařilo prokázat žádnou starší výstavbu. Klášter i s kostelem byl vyvrácen husity v roce 1421.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



27.07.2012 Kunětická hora, jako dominanta východočeského Polabí poutala pozornost člověka již od pravěku.
První stavební počiny jsou dodnes značně nejasné a s absencí archivních materiálů vyvozujeme tak určité závěry pouze z provedeného rozsáhlého archeologického výzkumu. Ten pod vedením archeoložky PhDr. Julie Šulcové probíhal v areálu hradu od roku 1983 více než 20 let. Jeho výsledky a vyhodnocení zatím nejsou k dispozici.
Přes strategicky důležitou polohu v blízkosti obchodních cest, v úrodné krajině osídlené ve středověku již od založení blízkého Opatovického kláštera v 11. století, nebyl zřejmě vrchol osazen ani ve 13. a na počátku 14. století. Až do počátku 15. století jsou veškeré písemné údaje o existenci hradu na Kunětické hoře pouze nepřímé a útržkovité povahy. Archeologické výzkumy naznačují, že již v druhé polovině 14. století stál na Kunětické hoře poměrně rozsáhlý hradní komplex (předpokládáme-li z archeologických situací zachycujících povětšinou základová zdiva dokončenost takové stavby) dvouvěžového hradu s palácem a hranolovou, původně zřejmě obytnou věží ve východní části areálu a kruhovou věží na západním cípu hřebene. Střední část hradního komplexu nebyla v období 14.–15. století zastavěna. K objektu hradu se nepochybně vázalo i rozsáhlé předhradí. Některé kronikářské zprávy uvádí domněnky, že hrad patřil templářům.1) Naopak Řivnáčův průvodce z roku 1882 přesně a naprosto správně uvádí několik datací vážících se k důležitým vlastníkům a událostem na Kunětické hoře. Pojednání však začíná konstatováním, že hrad byl založen kolem roku 1300 a byl hradem královským, záhy ale přecházel z ruky do ruky…2) Majitele tehdejšího hradu se však prokazatelně doposud určit nepodařilo. Vzhledem k rozsahu objektu a pozdějším listinným materiálům je však nanejvýš pravděpodobné, že hrad byl skutečně královým majetkem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



27.07.2012 Město Pardubice, zejména pak jeho historie a architektura jsou hodně spjaté s rodem pánů z Pernštejna. Majiteli pardubického panství byli Pernštejnové sice pouze necelých 70 let, ale toto období se podepsalo na podobě města velmi významně.
Když roku 1490 pernštejnští úředníci objížděli obce v okolí Opatovic a Kunětické hory, kterým vypláceli zástavu, zjistili, že sousední pardubické panství je na prodej. A tak se roku 1491 stal pan Vilém z Pernštejna majitelem pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. O tom ale píšeme v samostatném článku.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012



13.06.2012 Rozdílné možnosti ve velikosti inzertního pole sebou nesly pochopitelně jednotlivé reklamní prostředky jako takové. Porovnáme-li velikost reklamního pole mnohých fi rem např. v novinách a jednotlivých publikovaných pramenech, zjistíme pochopitelné disproporce. Příkladů můžeme uvést opět velké množství. Např. fi rma Františka Justa, plátenický závod, otiskovala v tisku poměrně malé a nenápadné inzerty, 5,5 x 4 cm (někdy spojené s fotografi í závodu), v Pamětním spisu k otevření okres. nemocnice v Pardubicích si mohla fi rma dovolit plochu „letákovou“, 24 x 5 cm.1) Velikost novinových inzerátů se nemohla srovnávat s plakáty či letáky, ale její reklamní síla byla v něčem docela jiném než velikosti reklamního pole, v momentu připomínání (periodicitě). Zjevnou nevýhodou však byla naopak, až na výjimky, její nebarevnost.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012



13.06.2012 Železnici netvoří jen tratě a nádraží. Již od poloviny 19. století to jsou také vlečky. Dráhy, které zpravidla nejsou středem zájmu veřejnosti a někdy bývají i zcela opomíjené. Pardubice byly a jsou stále protkány spoustou těchto kolejí. Bohužel s přeměnou nebo zánikem výroby a orientací více na silniční dopravu jejich počet neustále klesá. Podívejme se nyní ve stručnosti na některé z nich. Vznik vleček souvisí v Pardubicích s rozvojem průmyslu. Při zahájení provozu v roce 1845 tu žádná vlečka nebyla a o sto let později tu jich bylo přes dvacet. Jak vznikaly továrny, výrobny a sklady, tak i koleje si nacházely cestu k nim. V roce 1869 byl na severní straně v sousedství pardubického nádraží založen cukrovar. Pracoval nepřetržitě až do srpna 1944, kdy byl při spojeneckém bombardování zcela zničen. Do cukrovaru vedly koleje z obou jeho stran hned od začátku provozu. Po cukrovaru o rok později vzniká Wertheimerova rafi nerie líhu a octárna, následovala Prokopova strojírna a slévárna, v roce 1871 velký akciový pivovar. Na jižní straně nádraží vyrostla továrna na mlýnská zařízení fi rmy Hűbner a Opitz, na východní straně pila fi rmy Kerhart a Tachecí, napojené také vlečkou. U chrudimské silnice vzniká roku 1896 továrna na kávové náhražky fi rmy Jindřich Franck a syn. Největší zpracovatelský podnik vznikl v roce 1889 – rafi nerie petroleje vídeňské fi rmy David Fanto a spol. V roce 1893 byla dostavěna mostárna A. Rainberga. Na západní a jižní straně nádraží se postavily vápenné pece A. Kusého, sýpky rolnického družstva a další.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2018 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Panské historické hranicní kameny na Svitavsku a Ústeckoorlicku
Židovský hrbitov a synagoga v Luži
Svitavskou pahorkatinou kolem památníku Vcelích matek
Chvaletická pahorkatina




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Kostel sv. Máří Magdaleny ve VČELÁKOVĚ, postavený v letech 1844 až 1848 na místě starší stavby.

CHRUDIMSKO: Toulovcova rozhledna v oblasti TOULOVCOVÝCH MAŠTALÍ

ORLICKOÚSTECKO: Typické domky ve vesničce LANŠPERK nacházející se pod stejnojmenným hradem.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jiří v DOLNÍ ČERMNÉ

ORLICKOÚSTECKO: Klášter HEDEČ - poutní místo nedaleko Králík.

SVITAVSKO: Fresky z 18. století na Loretánské kapli v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ.

SVITAVSKO: LITOMYŠLSKÝ zámek je zapsán na seznamu památek UNESCO.

PARDUBICKO: Kostel sv. Jiří v RADHOŠTI. V jeho sousedství je dřevěná zvonice z roku 1773.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml