|
| |
|
Pardubicko Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26  18.12.2012 Přestože v okolí města Pardubic bylo v minulosti
mykologických klubů hned několik, např.
dnes již zaniklý klub v Chrudimi, nebo stále
fungující kluby v Hradci Králové a v Chocni,
v Pardubicích mykologický klub neexistoval.
Tradice mykologie a „houbaření“ zde však sahá
hluboko. První mykologická výstava proběhla
již v roce 1915 na Olšinkách. Jejím iniciátorem
byl Josef Soukup, učitel na měšťanské škole
v Pardubicích, který v rámci „prázdninových
družin pro zaměstnání mládeže školní“ podnikal
se svými svěřenci mykologické vycházky
do pardubického okolí. Jejich snaha vyvrcholila
v září na Dětském dnu právě zmíněnou výstavou,
na které návštěvníkům představili přes sto
druhů právě rostoucích hub. V následujících letech můžeme v Časopise československých houbařů (dnešní Mykologický sborník) sledovat drobné mykofl oristické články zaměřené na Pardubický region, občas najdeme zmínku o nějaké konané výstavě, ale tím bohužel aktivity v této oblasti končí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2012  31.08.2012 Pernštejnové přicházejí na Pardubicko
v roce 1490. Vilém z Pernštejna totiž
v tomto roce získal právo na výplatu
panství Kunětická hora, na nějž byla
uvalena zástava. Když pernštejnští úředníci o rok později začali vyplácet hotovými penězi zástavy jednotlivých vesnic, zjistili, že tou dobou je ke koupi také sousední panství pardubické. A tak v červnu roku 1491 pan Vilém z Pernštejna kupuje panství Pardubické. Obě spojená panství se pak stala pro Pernštejny významnou hospodářskou oblastí. Jak se krátce poté ukázalo, Vilém z Pernštejna byl nejen skvělým politikem a hospodářem, ale zejména vodohospodářem. Již v době svého příchodu na Pardubicko platil za vyhlášeného znalce v rybníkářském podnikání. Měl i dostatek peněz, aby se mohl pustit do velkorysých rybničních projektů. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  31.08.2012 O rozmachu rybníkářství a vodohospodářství na Pardubicku za
doby pánů z Pernštejna píšeme v jiném článku. Ačkoliv následující
tři akvadukty, o kterých bude v článku řeč, nepocházejí z doby
pánů z Pernštejna, s pernštejnskými vodními díly souvisejí.
Ve všech třech případech se totiž jedná
o křížení s vodními kanály zbudovanými
Pernštejny. Pokud tedy chcete tip na krátký výlet, který nezabere příliš mnoho času, zajeďte si do Sezemic a projděte se podél toku řeky Loučné, po pohodlné pěšině až k místu, kde se do jejího koryta vlévá tok kanálu zvané Zadní Lodrantka. Nedaleko tohoto místa naleznete zcela unikátní a nedávno nově zrekonstruovaný Velký akvadukt, který převádí vody Mlýnského potoka, který se kříží právě s tokem Zadní Lodrantky tekoucí pod ním. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  31.08.2012 V jiném článku ve Vlastivědných listech popisujeme
Opatovický kanál, jehož posláním bylo zejména
napájení rybníků. Umělé kanály však nechal Vilém
z Pernštejna vybudovat také přímo v Pardubicích
a jejich bezprostředním okolí. Zde však hlavním
posláním bylo kromě napájení vodních ploch také
využití vodní energie pro pohon nejrůznějších vodních
zařízení. Příkladem je zejména kanál, dnes nazývaný Halda, který přivádí vody z Loučné do Pardubic. Jeho počátek je 350 metrů před soutokem Loučné s Labem. Práce na výstavbě kanálu byly zahájeny roku 1495 a jeho stavitelem byl pravděpodobně fi šmistr Vlček. Původní pojmenování dnešní Haldy bylo Strúha Sezemská nebo Počápelský kanál. Od Loučné se však kanál přikláněl směrem k Labi, a to tak těsně, že v místě zvaném „V úzkém“ teče tok kanálu Halda pouhé 4 metry od toku řeky Labe. Tehdy byla hladina vody v Haldě o 8 metrů vyšší než hladina v Labi. Důvodem, proč se Halda tak těsně přibližuje k toku Labe, je skutečnost, že se v těchto místech nachází vyvýšenina Hůrka, kterou musel kanál obejít a dostat se až těsně k Labi. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  31.08.2012 Páni z Pernštejna – rod erbu
zubří hlavy – patřil ke starým
moravským aristokratickým
rodům, jejichž počátky sahaly
až do 13. století. Profi lovali se
zprvu jako válečníci či dokonce
lapkové, později jako politikové
zastávající významné zemské
funkce a úřady.
Základy jejich majetkové a politické moci
upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521),
který spojil pozoruhodné ekonomické aktivity
nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím
umění a významnou stavební
činností. Od roku 1490 až do roku 1514 byl
nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra
království a výrazně ovlivňoval jagellonskou
politiku jako jejich bankéř. V době náboženských
sporů zaujal tolerantní nadhled,
jenž J. Válka pojmenoval „nadkonfesijním
křesťanstvím“.1) Již v roce 1509 se Pernštejnové
stali nejbohatším šlechtickým rodem
v Čechách (před Rožmberky) a následně
i v zemích Koruny české, kde za nimi zůstala
i slezská knížata. Oba Vilémovi synové
Jan (1487–1548) a Vojtěch (1490–1534)2) se
snažili pokračovat v linii svého otce, jenž
je oženil se sestrami Annou a Markétou
z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské
dominium rozrostlo o Lanškroun
a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém
počítal s českou i moravskou větví svého
rodu, jež však existovaly jen do roku 1534,
kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích.
Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského
dílu, pak získal i díl český. Vojtěch
patřil také k předním stavovským politikům
jako jeho otec a v roce 1526 po smrti Ludvíka
Jagellonce v bažinách u Moháče se jeho
jméno vyskytovalo v souvislosti s kandidaturou
na český královský trůn. Habsburské
peníze však znamenaly zřejmě více… Jan
z Pernštejna zaujímal již v letech 1506–32
významné moravské zemské úřady nejvyššího
komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové
patřili k té části stavovské obce, jež
kladla důraz na právo a stavovské svobody.
Bylo tedy logické, že v době Ferdinanda
I. Habsburského se stal Jan z Pernštejna
hlavním mluvčím stavovské opozice proti
absolutistickým snahám krále. Zůstal však
stranou protihabsburského povstání roku
1547, neboť i on byl velkým královským věřitelem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Nejstarší dějiny dnešního kostela
sv. Bartoloměje jsou poněkud
zahaleny tajemstvím. Z písemných pramenů víme, že v roce 1295 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které vzal do ochrany všechny existující kláštery řádu cyriaků – křižovníků s červeným srdcem. Byl mezi nimi i klášter v Pardubicích (latinsky uváděné jako „Pordobice“) s kostelem sv. Bartoloměje. Zmínka v papežské bule je i nejstarší písemnou zprávou o Pardubicích. O konventu cyriaků existují i další archivní zprávy, víme, že zde byl volen hlavní představitel řádu, že bydleli ve zděných budovách a že spravovali i vesnice v okolí. Nevíme však přesně, kde stál kostel. Někteří badatelé soudí, že byl postaven jižně od stávajícího chrámu na místě dnešního děkanského úřadu. Podle jiných stál kostel i s klášterem v blízkých Pardubičkách, kde se při archeologických průzkumech podařilo odkrýt zbytky staveb ze 13. století, zatímco v okolí dnešního kostela sv. Bartoloměje se věrohodně nepodařilo prokázat žádnou starší výstavbu. Klášter i s kostelem byl vyvrácen husity v roce 1421. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Kunětická hora, jako dominanta
východočeského Polabí
poutala pozornost člověka již
od pravěku. První stavební počiny jsou dodnes značně nejasné a s absencí archivních materiálů vyvozujeme tak určité závěry pouze z provedeného rozsáhlého archeologického výzkumu. Ten pod vedením archeoložky PhDr. Julie Šulcové probíhal v areálu hradu od roku 1983 více než 20 let. Jeho výsledky a vyhodnocení zatím nejsou k dispozici. Přes strategicky důležitou polohu v blízkosti obchodních cest, v úrodné krajině osídlené ve středověku již od založení blízkého Opatovického kláštera v 11. století, nebyl zřejmě vrchol osazen ani ve 13. a na počátku 14. století. Až do počátku 15. století jsou veškeré písemné údaje o existenci hradu na Kunětické hoře pouze nepřímé a útržkovité povahy. Archeologické výzkumy naznačují, že již v druhé polovině 14. století stál na Kunětické hoře poměrně rozsáhlý hradní komplex (předpokládáme-li z archeologických situací zachycujících povětšinou základová zdiva dokončenost takové stavby) dvouvěžového hradu s palácem a hranolovou, původně zřejmě obytnou věží ve východní části areálu a kruhovou věží na západním cípu hřebene. Střední část hradního komplexu nebyla v období 14.–15. století zastavěna. K objektu hradu se nepochybně vázalo i rozsáhlé předhradí. Některé kronikářské zprávy uvádí domněnky, že hrad patřil templářům.1) Naopak Řivnáčův průvodce z roku 1882 přesně a naprosto správně uvádí několik datací vážících se k důležitým vlastníkům a událostem na Kunětické hoře. Pojednání však začíná konstatováním, že hrad byl založen kolem roku 1300 a byl hradem královským, záhy ale přecházel z ruky do ruky…2) Majitele tehdejšího hradu se však prokazatelně doposud určit nepodařilo. Vzhledem k rozsahu objektu a pozdějším listinným materiálům je však nanejvýš pravděpodobné, že hrad byl skutečně královým majetkem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Město Pardubice, zejména pak
jeho historie a architektura
jsou hodně spjaté s rodem pánů
z Pernštejna. Majiteli pardubického
panství byli Pernštejnové sice
pouze necelých 70 let, ale toto
období se podepsalo na podobě
města velmi významně.
Když roku 1490 pernštejnští úředníci objížděli obce v okolí Opatovic a Kunětické hory, kterým vypláceli zástavu, zjistili, že sousední pardubické panství je na prodej. A tak se roku 1491 stal pan Vilém z Pernštejna majitelem pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. O tom ale píšeme v samostatném článku. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  13.06.2012 Rozdílné možnosti ve velikosti
inzertního pole sebou nesly
pochopitelně jednotlivé reklamní
prostředky jako takové.
Porovnáme-li velikost reklamního
pole mnohých fi rem např.
v novinách a jednotlivých publikovaných
pramenech, zjistíme
pochopitelné disproporce.
Příkladů můžeme uvést opět velké
množství. Např. fi rma Františka Justa,
plátenický závod, otiskovala v tisku
poměrně malé a nenápadné inzerty,
5,5 x 4 cm (někdy spojené s fotografi í závodu),
v Pamětním spisu k otevření okres.
nemocnice v Pardubicích si mohla fi rma
dovolit plochu „letákovou“, 24 x 5 cm.1)
Velikost novinových inzerátů se nemohla
srovnávat s plakáty či letáky, ale její
reklamní síla byla v něčem docela jiném
než velikosti reklamního pole, v momentu
připomínání (periodicitě). Zjevnou nevýhodou
však byla naopak, až na výjimky,
její nebarevnost.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  13.06.2012 Železnici netvoří jen tratě
a nádraží. Již od poloviny
19. století to jsou také vlečky.
Dráhy, které zpravidla nejsou
středem zájmu veřejnosti
a někdy bývají i zcela opomíjené.
Pardubice byly a jsou stále
protkány spoustou těchto kolejí.
Bohužel s přeměnou nebo
zánikem výroby a orientací
více na silniční dopravu jejich
počet neustále klesá. Podívejme
se nyní ve stručnosti na některé
z nich.
Vznik vleček souvisí v Pardubicích
s rozvojem průmyslu. Při zahájení provozu
v roce 1845 tu žádná vlečka nebyla
a o sto let později tu jich bylo přes
dvacet. Jak vznikaly továrny, výrobny
a sklady, tak i koleje si nacházely cestu
k nim. V roce 1869 byl na severní straně
v sousedství pardubického nádraží založen
cukrovar. Pracoval nepřetržitě až
do srpna 1944, kdy byl při spojeneckém
bombardování zcela zničen. Do cukrovaru
vedly koleje z obou jeho stran hned
od začátku provozu. Po cukrovaru o rok
později vzniká Wertheimerova rafi nerie
líhu a octárna, následovala Prokopova
strojírna a slévárna, v roce 1871 velký
akciový pivovar. Na jižní straně nádraží
vyrostla továrna na mlýnská zařízení
fi rmy Hűbner a Opitz, na východní straně
pila fi rmy Kerhart a Tachecí, napojené
také vlečkou. U chrudimské silnice
vzniká roku 1896 továrna na kávové
náhražky fi rmy Jindřich Franck a syn.
Největší zpracovatelský podnik vznikl
v roce 1889 – rafi nerie petroleje vídeňské
fi rmy David Fanto a spol. V roce 1893
byla dostavěna mostárna A. Rainberga.
Na západní a jižní straně nádraží se postavily
vápenné pece A. Kusého, sýpky
rolnického družstva a další.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
