|
| |
|
Pardubicko Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25  31.08.2012 Páni z Pernštejna – rod erbu
zubří hlavy – patřil ke starým
moravským aristokratickým
rodům, jejichž počátky sahaly
až do 13. století. Profi lovali se
zprvu jako válečníci či dokonce
lapkové, později jako politikové
zastávající významné zemské
funkce a úřady.
Základy jejich majetkové a politické moci
upevnil Vilém z Pernštejna (zemřel 1521),
který spojil pozoruhodné ekonomické aktivity
nejen s politickou dráhou, ale též s mecenášstvím
umění a významnou stavební
činností. Od roku 1490 až do roku 1514 byl
nepřetržitě ve funkci nejvyššího hofmistra
království a výrazně ovlivňoval jagellonskou
politiku jako jejich bankéř. V době náboženských
sporů zaujal tolerantní nadhled,
jenž J. Válka pojmenoval „nadkonfesijním
křesťanstvím“.1) Již v roce 1509 se Pernštejnové
stali nejbohatším šlechtickým rodem
v Čechách (před Rožmberky) a následně
i v zemích Koruny české, kde za nimi zůstala
i slezská knížata. Oba Vilémovi synové
Jan (1487–1548) a Vojtěch (1490–1534)2) se
snažili pokračovat v linii svého otce, jenž
je oženil se sestrami Annou a Markétou
z Postupic. Sňatkovou politikou se tak pernštejnské
dominium rozrostlo o Lanškroun
a Lanšperk na hranici s Moravou. Otec Vilém
počítal s českou i moravskou větví svého
rodu, jež však existovaly jen do roku 1534,
kdy zemřel Vojtěch z Pernštejna a na Pardubicích.
Jeho bratr Jan, dosavadní držitel moravského
dílu, pak získal i díl český. Vojtěch
patřil také k předním stavovským politikům
jako jeho otec a v roce 1526 po smrti Ludvíka
Jagellonce v bažinách u Moháče se jeho
jméno vyskytovalo v souvislosti s kandidaturou
na český královský trůn. Habsburské
peníze však znamenaly zřejmě více… Jan
z Pernštejna zaujímal již v letech 1506–32
významné moravské zemské úřady nejvyššího
komorníka a zemského hejtmana. Pernštejnové
patřili k té části stavovské obce, jež
kladla důraz na právo a stavovské svobody.
Bylo tedy logické, že v době Ferdinanda
I. Habsburského se stal Jan z Pernštejna
hlavním mluvčím stavovské opozice proti
absolutistickým snahám krále. Zůstal však
stranou protihabsburského povstání roku
1547, neboť i on byl velkým královským věřitelem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Nejstarší dějiny dnešního kostela
sv. Bartoloměje jsou poněkud
zahaleny tajemstvím. Z písemných pramenů víme, že v roce 1295 vydal papež Bonifác VIII. bulu, ve které vzal do ochrany všechny existující kláštery řádu cyriaků – křižovníků s červeným srdcem. Byl mezi nimi i klášter v Pardubicích (latinsky uváděné jako „Pordobice“) s kostelem sv. Bartoloměje. Zmínka v papežské bule je i nejstarší písemnou zprávou o Pardubicích. O konventu cyriaků existují i další archivní zprávy, víme, že zde byl volen hlavní představitel řádu, že bydleli ve zděných budovách a že spravovali i vesnice v okolí. Nevíme však přesně, kde stál kostel. Někteří badatelé soudí, že byl postaven jižně od stávajícího chrámu na místě dnešního děkanského úřadu. Podle jiných stál kostel i s klášterem v blízkých Pardubičkách, kde se při archeologických průzkumech podařilo odkrýt zbytky staveb ze 13. století, zatímco v okolí dnešního kostela sv. Bartoloměje se věrohodně nepodařilo prokázat žádnou starší výstavbu. Klášter i s kostelem byl vyvrácen husity v roce 1421. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Kunětická hora, jako dominanta
východočeského Polabí
poutala pozornost člověka již
od pravěku. První stavební počiny jsou dodnes značně nejasné a s absencí archivních materiálů vyvozujeme tak určité závěry pouze z provedeného rozsáhlého archeologického výzkumu. Ten pod vedením archeoložky PhDr. Julie Šulcové probíhal v areálu hradu od roku 1983 více než 20 let. Jeho výsledky a vyhodnocení zatím nejsou k dispozici. Přes strategicky důležitou polohu v blízkosti obchodních cest, v úrodné krajině osídlené ve středověku již od založení blízkého Opatovického kláštera v 11. století, nebyl zřejmě vrchol osazen ani ve 13. a na počátku 14. století. Až do počátku 15. století jsou veškeré písemné údaje o existenci hradu na Kunětické hoře pouze nepřímé a útržkovité povahy. Archeologické výzkumy naznačují, že již v druhé polovině 14. století stál na Kunětické hoře poměrně rozsáhlý hradní komplex (předpokládáme-li z archeologických situací zachycujících povětšinou základová zdiva dokončenost takové stavby) dvouvěžového hradu s palácem a hranolovou, původně zřejmě obytnou věží ve východní části areálu a kruhovou věží na západním cípu hřebene. Střední část hradního komplexu nebyla v období 14.–15. století zastavěna. K objektu hradu se nepochybně vázalo i rozsáhlé předhradí. Některé kronikářské zprávy uvádí domněnky, že hrad patřil templářům.1) Naopak Řivnáčův průvodce z roku 1882 přesně a naprosto správně uvádí několik datací vážících se k důležitým vlastníkům a událostem na Kunětické hoře. Pojednání však začíná konstatováním, že hrad byl založen kolem roku 1300 a byl hradem královským, záhy ale přecházel z ruky do ruky…2) Majitele tehdejšího hradu se však prokazatelně doposud určit nepodařilo. Vzhledem k rozsahu objektu a pozdějším listinným materiálům je však nanejvýš pravděpodobné, že hrad byl skutečně královým majetkem. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  27.07.2012 Město Pardubice, zejména pak
jeho historie a architektura
jsou hodně spjaté s rodem pánů
z Pernštejna. Majiteli pardubického
panství byli Pernštejnové sice
pouze necelých 70 let, ale toto
období se podepsalo na podobě
města velmi významně.
Když roku 1490 pernštejnští úředníci objížděli obce v okolí Opatovic a Kunětické hory, kterým vypláceli zástavu, zjistili, že sousední pardubické panství je na prodej. A tak se roku 1491 stal pan Vilém z Pernštejna majitelem pardubického panství. Do té doby bezvýznamné městečko Pardubice mělo štěstí, že se Pernštejnové rozhodli zde zbudovat sídlo své české rodové větve. Nabízela se sice varianta využít pro opevněné sídlo nedalekou Kunětickou horu, kde Vilém z Pernštejna započal s přestavbou hradu a do roku 1509 provedl zásadní přestavbu obytného jádra a také dobudoval jeho opevnění. O tom ale píšeme v samostatném článku. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2012  13.06.2012 Rozdílné možnosti ve velikosti
inzertního pole sebou nesly
pochopitelně jednotlivé reklamní
prostředky jako takové.
Porovnáme-li velikost reklamního
pole mnohých fi rem např.
v novinách a jednotlivých publikovaných
pramenech, zjistíme
pochopitelné disproporce.
Příkladů můžeme uvést opět velké
množství. Např. fi rma Františka Justa,
plátenický závod, otiskovala v tisku
poměrně malé a nenápadné inzerty,
5,5 x 4 cm (někdy spojené s fotografi í závodu),
v Pamětním spisu k otevření okres.
nemocnice v Pardubicích si mohla fi rma
dovolit plochu „letákovou“, 24 x 5 cm.1)
Velikost novinových inzerátů se nemohla
srovnávat s plakáty či letáky, ale její
reklamní síla byla v něčem docela jiném
než velikosti reklamního pole, v momentu
připomínání (periodicitě). Zjevnou nevýhodou
však byla naopak, až na výjimky,
její nebarevnost.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  13.06.2012 Železnici netvoří jen tratě
a nádraží. Již od poloviny
19. století to jsou také vlečky.
Dráhy, které zpravidla nejsou
středem zájmu veřejnosti
a někdy bývají i zcela opomíjené.
Pardubice byly a jsou stále
protkány spoustou těchto kolejí.
Bohužel s přeměnou nebo
zánikem výroby a orientací
více na silniční dopravu jejich
počet neustále klesá. Podívejme
se nyní ve stručnosti na některé
z nich.
Vznik vleček souvisí v Pardubicích
s rozvojem průmyslu. Při zahájení provozu
v roce 1845 tu žádná vlečka nebyla
a o sto let později tu jich bylo přes
dvacet. Jak vznikaly továrny, výrobny
a sklady, tak i koleje si nacházely cestu
k nim. V roce 1869 byl na severní straně
v sousedství pardubického nádraží založen
cukrovar. Pracoval nepřetržitě až
do srpna 1944, kdy byl při spojeneckém
bombardování zcela zničen. Do cukrovaru
vedly koleje z obou jeho stran hned
od začátku provozu. Po cukrovaru o rok
později vzniká Wertheimerova rafi nerie
líhu a octárna, následovala Prokopova
strojírna a slévárna, v roce 1871 velký
akciový pivovar. Na jižní straně nádraží
vyrostla továrna na mlýnská zařízení
fi rmy Hűbner a Opitz, na východní straně
pila fi rmy Kerhart a Tachecí, napojené
také vlečkou. U chrudimské silnice
vzniká roku 1896 továrna na kávové
náhražky fi rmy Jindřich Franck a syn.
Největší zpracovatelský podnik vznikl
v roce 1889 – rafi nerie petroleje vídeňské
fi rmy David Fanto a spol. V roce 1893
byla dostavěna mostárna A. Rainberga.
Na západní a jižní straně nádraží se postavily
vápenné pece A. Kusého, sýpky
rolnického družstva a další.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  13.06.2012 Pokračujme v našem putování za
méně známými pardubickými fi rmami
podnikateli,jejichž příjmení začíná písmenem
H.
Čestmír Haňák (nar. 1914, Vlastiboř, okr. Semily, příslušný do Přibyslavi, okr. N. Paka) vedl v letech 1939–1941 obchod papírem, školními potřebami, galanterií a prodej novin a knih v ul. Štrossově č. 231 (dříve Anna Krejsová). Č. Haňák oznámil dne 5. 10. 1939 převzetí živnosti od A. Krejsové. Zároveň požádal o vydání živnostenského listu. Č. Haňák byl vyučen knihařem, absolventem dvouleté knihařské školy v Praze. Dne 7. 10. 1939 došlo k opovědění živnosti prodeje učebnic, kalendářů a modlitebních knížek (tzv. malá knihovnická koncese).1) Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  6.06.2012 Řekne-li se Museum Rosice, někteří
lidé si začnou vybavovat
stálou expozici Pardubického
spolku historie železniční dopravy,
která se nalézá na nádraží
Pardubice – Rosice n. L. I když je
to muzeum relativně malé, dokáže
svými aktivitami oslovit až
15 tisíc zájemců ročně.
Samotná expozice v Rosicích představuje v pěti místnostech různé drobné artefakty mající vztah zejména k železnici v Pardubickém kraji. Další samostatná místnost je věnována městské dopravě, zejména pak trolejbusům, které jsou pro krajské město typické. Ve venkovní expozici se pak nalézá množství rozměrných předmětů, které nebylo možné uvnitř vystavovat. Ale nejedná se jen o rosické prostory. Spolek kromě toho od roku 2008 příležitostně představuje svou druhou expozici na nádraží Slatiňany. V budově bývalé vodárny je jen jedna expoziční místnost. Nachází se zde unikátní parní stroj z roku 1874 a mnoho zajímavého. Další velkým lákadlem pro malé i velké jsou historická vozidla. Těch spolek provozuje celou fl otilu. Z kolejových jsou to zejména malé červené motoráčky či několik renovovaných vagónů. Ze silničních to jsou zejména historické trolejbusy. Všechna tato vozidla každoročně vyjíždějí pro radost všem zájemcům o historii. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2012  5.04.2012 V téměř zapomenutých fi rmách pokračujmepísmenem F. Jak je vidět z předchozíchdílů, podnikatelská sféra doby meziválečnébyla v Pardubicích mimořádně pestrá a odpovídalai demografi ckému vývoji města,které v době těsně před začátkem druhésvětové války dosáhlo 35 062 obyvatel.Ing. Robert Fischl vedl obchod smíšenýmzbožím v Pardubicích, Masarykova tř.č. 400, později v Praze, ul. Fochově č. 19(„bazar u města Prahy“). Firemní značkoubyl nápis Stapa. Hned v prvním roce provozufi rmy podalo protest Grémium knihkupcůa nakladatelů pro JV Čechy v Pardubicích(dat. 27. 6. 1935) proti otevření jednotkovéhoobchodu „Bazar u města Prahy.“ Důvodembyla nepřesnost v opovědi Ing. R. Fischla,kde se udávalo vymezení podnikáníoblasti galanterní. Ostatně pod velmi nepřesněspecifi kovaným názvem „bazar“ silze představit skutečně leccos! Podle „kolujícíchpověstí“ šlo o odštěpný závod jednotkovéhodomu „Stapa“, který vlastnil v Prazeněkolik odboček. Ing. R. Fischl odpovědělGrémiu dne 26. 6., že je kdykoliv připravenna přezkoumání všech protokolů, které sevztahují k otevření jeho bazaru. Chápe stížnostz ryze konkurenčních důvodů. V datuodpovědi jde o chybu, protože podle zákonůlogiky by podnikatel odpověděl na stížnostden předtím, než byla Grémiem podána!Součástí odpovědi bylo i 5 fotografi í fi rmy(fotoateliér Javorek, Pardubice). 3 fotografi ese týkaly výkladní skříně bazaru, zbývajícídvě interiéru. Před každým výrobkem bylyštítky s cenovkami. Na první pohled zaujmebadatele neobvykle velký počet hraček, předevšímpanenky a dětské stavebnice. Opravduimpozantně vypadá část výlohy, která jevěnována dámským kabelkám.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011  5.04.2012 Okolí Pardubic je velice atraktivní
a skrývá ještě mnoho
překvapení. Na kole se můžete
např. vydat podél Labe přes
Svítkov, Srnojedy, Opočinek
a Mělice ještě kousek dál na západ
do SEMÍNA u Přelouče.Je to bývalé sídlo tvrze situované na pahorku (písečném přesypu) mezi Labem a starou Kladrubskou (Pernštejnskou) oborou. Nyní je tu na pahorku malý zámeček – původně renesanční stavba přestavěná na pivovar. V minulém režimu tu bylo JZD. Na zámečku je to dnes vidět. V r. 1880 se tu narodil JOSEF GOČÁR, který se později místo vaření piva rozhodl pro dráhu stavitele a architekta. Architekt Josef Gočár hodnocený jako největší český architekt 20. století byl žákem architekta J. Kotěry. Je významný tím, že završil úsilí více generací architektů a vyvodil na počátku 20. století novou formu vycházející z nových konstrukčních materiálů: železobetonu, skla a oceli. Je např. autorem skvělého regulačního plánu Hradce Králové, v Bohdanči realizoval ještě kubistický lázeňský dům (nyní pavilon GOČÁR) a v Pardubicích společenský komplex s hotelem GRAND, který se bohužel v původní funkci nepodařilo udržet. V Semíně jsou ještě další pozoruhodnosti: Národní přírodní památka Semínský přesyp, kde můžete spatřit zbytek písečné duny charakteristické pro Polabí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
