Sdružení přátel Pardubického kraje


Pardubicko


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18


12.03.2012 Milovníci výtvarného umění v Pardubicích mohli obdivovat poslední půlrok pouze exteriéry domu U Jonáše, v jeho interiérech totiž probíhala náročná rekonstrukce, která si kladla za cíl, vytvořit z jeho atraktivních prostor, využívaných od roku 1972 Východočeskou galerií v Pardubicích, expoziční prostory, které budou odpovídat výstavním požadavkům 21. století. Celá rekonstrukce musela probíhat s ohledem na skutečnost, že jde o jeden z nejcennějších a z nejatraktivnějších historických objektů Pardubic, který se ne náhodou stal jedním z architektonických symbolů Pardubic, podobně jako zámek nebo Zelená brána.
Historie Domu U Jonáše je mimořádně bohatá a přináší mnoho zajímavých dat o životě města i jeho majitelích. V roce 1491 zakoupil zdejší panství příslušník jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Království českého. Za něho i jeho nástupců byly realizovány rozsáhlé přestavby původního vodního hradu i města, které Pardubice proměnily v reprezentativní sídlo. Přestavbu středověkého města si vynutil ničivý požár, který zachvátil město v roce 1507, městský písař se zmiňuje, že oheň strávil až do základu celé město v hradbách postavené, většina domů tehdy byla ze dřeva. Následně během osmi let vznikla ve střední Evropě jedinečná jednotně koncipovaná zástavba patrových domů s typickými kamennými ostěními a malbou zdobenými výklenky vysokých štítů, které vytvářely iluzi dalšího patra. Takovouto podobu měl nepochybně také Dům U Jonáše, jehož pozdně gotická fasáda byla později výrazně pozměněna. Průčelí domu čp. 50 původně zdobila pískovcová deska s erbovní legendou Pernštejnů, stejného typu jako nacházíme na boční straně kostela sv. Bartoloměje, domě čp. 77 nebo na zámku. Stavební práce této velkolepé přestavby řídil pernštýnský stavitel mistr Pavel, pocházející z dílenského okruhu Benedikta Rejta, který tehdy působil na přestavbě zámku, dokonce se zde na čas usadil a v letech 1507–20 vlastnil dům čp. 66 na jižní straně nám. Původní pevně koncipovaný půdorys centra města oválného tvaru byl pozměněn vložením bloku domů, dnes na severní straně a vymezil tak obdélníkový tvar náměstí. Celá přestavba byla dokončena podle zápisu písaře Buriana roku 1515.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 Antonínem Hájkem pokračujeme podnikateli, jejichž příjmení začínají písmenem H.
A. Hájek (nar. 1909, Malá Lukavice, okr. Nasavrky) vedl obchod s potravinami, prodej piva a limonád. Živnost je doložena v archivních materiálech z let 1938–1944. Žádost o vydání živnostenského listu si podal A. Hájek dne 18. 6. 1938.1) K opovědění živnosti došlo dne 18. 7. 1938 (v živnosti pomáhala Hájkovi jeho matka Anna).2) K odhlášení živnosti došlo dne 31. 3. 1944.3)
Specifi ckou podnikatelskou živností bylo v Pardubicích tzv. písmomalířství. Písmomalíři byli sloučeni ve Společenstvo lakýrníků, natěračů, písmomalířů a tvůrců vývěsních štítů (reklamních cedulí). Mnozí z písmomalířů podnikali v různých reklamních a inzertních odděleních nebo si vytvořili vlastní návrhářské dílny fi remních značek, ochranných známek a reklamy. K nejznámějším pardubickým písmomalířům doby meziválečné patřil zcela jistě Karel Novák. O jeho návrhářské fi rmě jsme již psal před léty ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka.4) Písmomalířů existovalo v Pardubicích v době meziválečné vlastně jen několik. Mnozí z nich se věnovali své práci jen příležitostně, kromě toho provozovali lakýrnictví a natěračství. O jejich činnosti archivní prameny, až na torzovité hlášky, většinou spolehlivě mlčí. Z písmomalířů jmenujme např. Josefa Danihelku (nar. 1906 v Pardubicích), Františka Burgeta (nar. 1883 v Hrochově, okr. Litovel), Bohumila Černého (nar. 1895 v Bystřici, okr. Chrudim) či Josefa Bartoše, který provozoval svoji živnost v Labské ul. č. 365.5) V našem seriálu se budeme velmi krátce věnovat písmomalíři Otakaru Hájkovi, který provozoval lakýrnictví a písmomalířství ve Smilově ul. č. 930 v letech 1931– 1941. Firmu převzal O. Hájek po svém otci roku 1931, který téhož roku zemřel. Z činnosti fi rmy se zachoval fi remní papír dat. 11. 11. 1941. Jméno Otakar je umístěno nad příjmení Hájek (černý text na bílém podkladě).6)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



12.03.2012 Jistěže bychom mohli pokračovat ve výčtu mnoha dalších periodik jako např. Bratrství, České směry, Pardubický sport, Rudý východ, Samostatné směry, Socialistický ruch, Šťastné noviny, Východočeské práce atd.1)
Nyní se budeme podrobněji zabývat novinovou inzercí, a to jak v obecné, tak i regionální rovině. Budeme sledovat inzerci v pardubickém meziválečném tisku, tam, kde to bylo zapotřebí, inzerci i předválečnou. 2) Konkrétní příklady z regionálního tisku se prolínají s obecnými „pravidly“ reklamy jako takové, mnohdy ji však doplňují a na některých místech se nabízejí i obecná „pravidla“ nová, dokazující, že novinovou inzerci je prakticky velmi těžké rozčlenit do nějakých přesně defi novaných šablon z důvodu její téměř „bezbřehé“ nápaditosti, a tudíž variability.
„Učiniti inserát nápaditým úpravou, to je věc, vyžadující dlouholetou zkušenost, bedlivého studia a psychologického rozboru!“3) O novinové inzerci platilo a platí to, co platí obecně o reklamě jako takové. Vydělávala jen tak, která byla chytrá a cílevědomá, nápaditá a důvěryhodná. Čtenář si všiml jen těch, které byly zvlášť nápadité úpravou a velikostí. Inzerát musel být dále srozumitelný a konkrétní. Byl výrazně grafi cky odlišen od ostatního obsah periodika.4) Inzeráty otiskovaly buď redakce nebo inzerenti.5)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



12.03.2012 Střední potravinářská škola byla na našem území založena hned po vzniku samostatného Československa. V roce 1919 byla v Břeclavi založena škola, která nabízela středoškolské vzdělání v oboru mlynářském.
V roce 1938 po Mnichovské dohodě se musela škola z Břeclavi stěhovat. Nejprve nakrátko působila v Brně, aby se pak o rok později přestěhovala do Pardubic, kde však fungovala v provizorních podmínkách a v roce 1943 byla uzavřena.
Nová etapa historie této ve svém oboru jedinečné školy v republice byla zahájena hned po skončení války. Již v roce 1945 totiž proběhla jednání mezi vedením pardubické radnice a vedením školy. Škole byla tehdy nabídnuta budova někdejšího Průmyslového muzea. Ta byla postavena v roce 1931 jako hlavní výstavní palác výstavy tělesné výstavy a sportu a poté sloužila pro účely Průmyslového muzea. Pardubická fi rma Prokop se tehdy po válce nabídla, že původně výstavní budovu vybaví strojním vybavením pro výuku mlynářského umění. A tak byl přímo do budovy v roce 1947 vestavěn mlýn, který je svou konstrukcí podobný jiným mlýnům, které fi rma Prokop budovala po celém světě. Nicméně jeho unikátnost je v tom, že mlýn byl přizpůsoben potřebám výuky. Je postaven tak, aby zde studenti viděli, jak celý proces mletí funguje.

Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



5.02.2012 Bohuslavem Fabianem (nar. 1906, Svítkov), který vlastnil v letech 1937–1942 živnost v oboru trhovectví a prodej po poutích v ul. Teplého č. 1628, dnes pokračujeme v „maratónu“ po pardubických živnostech, jejichž podrobný osud zavál „nános“ historie a nedokonalá lidská paměť. Střípky z nejrůznějších podnikatelských oborů známých, méně známých či dnešní generaci „vymřelých“, umožňuje podrobný průzkum archivních pramenů, které však z větší části rovněž mlčí a poskytují badateli v této oblasti pouze základní faktografi i a omezené podklady pro další bádaní. B. Fabian prodával cukroví, ovoce tuzemské i cizozemské, dále uzeniny, limonády, ale i hračky a textilní látky.
Antonínem Gabrielem začínáme krátkou zastávku u podnikatelů, jejichž příjmení začínalo písmenem G. A. Gabriel (nar. 1913 v Pardubicích, příslušný do Ostřešan) vlastnil v letech 1938–1947 obchod smíšeným zbožím v Rašínově ul. č. 1700. Dne 14. 2. 1938 ohlásil A. Gabriel živnost. Dne 16. 8. 1946 si A. Gabriel podává žádost o převzetí živnostenského oprávnění Václava Petržilky (V Ráji č. 528), který provozoval velkoobchod droždím, ale svého živnostenského oprávnění se zřekl.
Emil Gabriel vlastnil (nar. 1910 v Proseticích, příslušný do Řetenic, okr. Teplice – Šanov) v letech 1938–1942 obchod automobilovou a moto výzbrojí (auto-motovelo potřeby) v ul. Sladkovského č. 1875. Obchodním zástupcem byl Bohumil Trnka (nar. 1898, Leskovec, Kamenice n. l., bytem Sladkovského č. 1882). E. Gabriel provozoval tuto živnost původně v Teplicích (Šanov), ale v důsledku okupace území byl nucen obchod opustit. Ve fi rmě zřejmě pracovala i Gabrielova manželka Marta (roz. Křížová, 1909). Dne 5. 11. 1938 je podána žádost pardubických fi rem s podobným zaměřením, aby nebylo E. Gabrielovi vyhověno o založení fi rmy. Jako důvod bylo uvedeno plné pokrytí pardubických zákazníků. K podpisům je přidáno 20 razítek. Žádost však byla vyřízena kladně. E. Gabriel bydlel až do mobilizace v Řetenicích č. 232, pak nastoupil do vojenské služby v Přelouči. Po návratu se z Řetenic odstěhoval do Touženína u Loun. Od 1. 11. 1938 byl přihlášen do Pardubic. Firmu provozoval E. Gabriel od ledna 1936 do r. 1938 v Teplicích, od r. 1938 v Pardubicích.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Tisk byl spolu s letáky nejstarším a dlouho jediným prostředkem hromadného působení. Představoval zhruba od poloviny 19. století hlavní médium, jimž se formovalo společenské vědomí a právem mu lze přisoudit zásadní vliv na tehdejší nejširší obyvatel. Dlouho v sobě skrýval netušené možnosti reklamy, která měla v moderní době teprve nastoupit těsnou symbiózu s tímto médiem. Logicky to byli jako první tiskaři a knihtiskaři, kteří si uvědomili, že se dá tisk využít k reklamě.1)
Zprvu však naráželi na omezení díky technickým možnostem. Nezanedbatelná není ani skutečnost, že ne každý uměl v době, kdy noviny začaly vycházet, po dlouhou dobu jen neperiodicky (slovo noviny tak nebylo tedy doslovné), číst.2) Pod pojmem noviny se původně myslel pouhý leták, jako původce noviny.3)
Ke zrodu periodického tisku v českých zemích přispěla cenzura, která musela být pravidelná. Lze říci, že cenzura je stará jako informace samy.4)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 V loňském roce zanikla na Pardubicku poslední cihelna s kruhovou pecí. Cihelna v obci Časy bývala dokonce svého času nejmodernější cihelnou v okolí.
Vše je však již nyní bohužel minulostí. Další, ale daleko menší cihelny stávaly například v Čepí nebo ve Stíčanech. Cihelnu v Časech založila rodina Komárkova. „Pradědeček Komárek měl původně pouze ruční malou cihelnu. Vždy se vyrobilo pět cihel, ty se daly do diskontinuální pece, kde se cihly vypálily a poté nechaly zchladnout. To byla ale ruční výroba. Můj dědeček, který se do Časů přistěhoval roku 1906, zde založil již kruhovou pec, která byla na svou dobu nejmodernějším způsobem výroby cihel,“ popsal začátky výroby cihelny v Časech Roman Řehounek.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



23.10.2011 Na první jarní výlet se turisté KPP vypravili do oblasti květnatých bučin mezi Semanínem a Opatovem, která je z Pardubic dobře přístupná železniční tratí Pardubice– Svitavy. Oblast je protkána sítí nově zbudovaných cyklostezek, vedoucích většinou po štěrkových lesních silničkách. Putování jsme zahájili na železniční zastávce Semanín, odkud jsme se vydali po modré turistické značce, kterou jsme asi po 0,5 km opustili, abychom pokračovali jižním směrem po cyklo 4033. V malém okamžiku jsme se ocitli v kouzelném království bledulí, což také odpovídá pojmenování přírodní rezervace Králova zahrada. Podél potůčků zde pod vzrostlými olšemi a jasany kvete v bohatých a vysokých trsech nespočitatelné množství bledulí (snad několik stotisíců), které pokrývají jako zářivě bílé koberce téměř celou výměru 17,4 ha „Přírodní rezervace“.
Nejmalebnější je pohled na bledulemi vyzdobené příkré břehy meandrujících potoků, mezi nimiž se objevují občas i žluté kvítky petrklíčů či nebeská modř jaterníků podléšky. Srdce milovníků přírody plesají. Kdo je vyzbrojen fotoaparátem nebo kamerou, nestačí zachycovat všechnu tu nádheru. Tato úchvatná podívaná nás provází po celé trase průchodu Opatovským lesem, což představuje délku téměř 7 km.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



4.09.2011 Podnikatelem Jindřichem Fryšem začneme dnešní putování za „téměř“ zapomenutými pardubickými fi rmami. Ztrácejí se nejen v propasti uplynulého více jak půl století, ale zároveň i v archivních fondech, kde jejich fragmentální stopy sestavuje historik jako zajímavá starobylá puzzle. Jejich konečné sestavení však bude asi věčným problémem. J. Fryš původním povoláním rolník (nar. 1882, Lhota Zářecká, okr. Vys. Mýto) vlastnil v letech 1930–1942 povoznictví koňským potahem, dále obchod senem a slámou v ul. Štrosově u Kostelíčka č. 3. Později vlastnila fi rmu vdova Marie (roz. Střítecká, nar. 1892, Horní Újezd, okr. Litomyšl). V archivních dokumentech je zmínka, že povoznictví provozovali již předkové J. Fryše.1)
O fi rmě Josef Fromek víme jen zaměření činnosti, malířství pokojů. Firma sídlila až do roku 1948 Na Slovanech – Luční č. 968. K odhlášení činnosti došlo 18. 10. 1948, majitel fi rmy uvádí zdravotní důvody blíže nespecifi kované.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011



4.09.2011 Čtenáři obsáhlé publikace Miroslava Irry – ČESKOSLOVENSKÉ VOJENSKÉ LETECTVO 1945–1950 se mohou dozvědět základní informace o „Škole na důstojníky letectva v záloze“, která byla zřízena v roce 1945 při Letecké vojenské akademii v Hradci Králové.
Jejím působištěm byl ale nejprve Prostějov. Od nástupu druhého ročníku v říjnu 1946 byla tato škola umístěna na letišti v Pardubicích a zde také po vyškolení tří ročníků frekventantů svou činnost ukončila. V každém ročníku absolvovalo asi 40–60 specialistů rozdělených do čtyř čet (podle odborností). Škola cvičila aspiranty (tedy aspiranty důstojnických hodností) pro odbornosti navigátor, letecký technik, radiotelegrafi sta a pro technicko-hospodářskou službu letectva. Pozoruhodné je, že absolventi v oboru navigátor a radiotelegrafi sta se po vyřazení ze školy, po deseti měsících služby, stali na konci prvního roku (tehdy samozřejmě dvouleté) základní vojenské služby příslušníky létajícího personálu. Následně mohli jako členové osádek nalétat stovky hodin denních i nočních letů. Protože i výše zmíněná publikace renomovaného autora přiznává, že informace o této zajímavé kapitole z historie pardubického letiště jsou dnes již jen velmi kusé, je cílem následující stati připomenout alespoň část z toho, jak probíhal tehdy výcvik na ŠDLZ. Otec autora byl totiž jedním z absolventů nástupního ročníku 1947.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2011


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Starobylý hřebčín v HEŘMANOVĚ MĚSTCI.

CHRUDIMSKO: Kostel sv. Jiljí opata v NASAVRKÁCH.

ORLICKOÚSTECKO: Rozhledna na ANDRLOVĚ CHLUMU u Ústí nad Orlicí.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Mikuláše a poustevna Fáterka ve VRACLAVI.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Františka Serafínského v CHOCNI.

SVITAVSKO: portál z roku 1492 v MORAVSKÉ TŘEBOVÉ je považovaný za jednu z nejstarších renesančních památek na sever od Alp.

SVITAVSKO: Barokní radnice uprostřed náměsdtí v POLIČCE.

PARDUBICKO: Rozhledna Barborka na okraji obce CHOLTICE.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml