Sdružení přátel Pardubického kraje


Pardubicko


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20


5.04.2012 Možná, že jste už o něm slyšeli. Je to ovšem historie stará, někdy ze 16. století. Daleko známější je zpráva o zámeckém lihovaru, který fungoval v pivovarských budovách v 19. a v 1. polovině 20. století. Zmínky o pivovaru se dají najít v kronikách a v archivech. Například tato z kroniky obce Zdechovice:
„Zdechovický pivovar byl velmi starého původu. Uváděl se při odhadu zdechovického statku Mikulášem z Brukštejna roku 1517. Podle vzniku poddanských výsadních krčem stál již asi mnohem dříve. V prodejní smlouvě z roku 1585 mluví se o pivovaru s pánvemi a nádobím, o sladovně a chmelnici. (Poznámka při opisu – není náhodou zplanělý chmel, tj. tzv. „psí víno“ zbytkem zdejších chmelnic?). Rovněž roku 1642 při prodeji statku je uváděn pivovar a sladovna. Na počátku 19. století vařilo se ve Zdechovicích zpravidla 45 várek. Náklad na jednu várku činil v roce 1804 301 zlatý a 42 krejcary 1 3/4 denáru. V roce 1832 stála jedna várka 318 zl. 58 kr. Podle 12letého průměru z let 1815–26 se prodalo ročně 694 sudů piva. Roční příjem z průměru 44 várek činil čistý výnos průměrně 4 708 zl. 25 kr 2 1/2 denáru. Roku 1829 rozhodla správa statku zvýšit cenu piva z 10 na 12 krejcarů za máz.“ Výnos z pivovaru postupně klesal. Od roku 1841 začal statek pivovar pronajímat. Vrchnostenská správa nakonec převzala pivovar do svých rukou. Pivovar defi nitivně zanikl roku 1877. Od těch dob se pak začala psát historie lihovaru. Poslední symbolickou tečkou za existencí výroby lihových nápojů ve Zdechovicích byla likvidace zděného komína v padesátých letech 20. století.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 Od roku 1867 patřil pardubický lihovar založený Ignácem Wertheimerem původně jako výrobna lihovin studenou cestou k výrazným „průmyslovým dominantám“ města.
V roce 1882 se podnik rozrostl o octárnu a fi rma nesla ofi ciálně dlouhý název První pardubická rafi nerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť Ignác Wertheimer.1) Na počátku 20. století byla jakost pardubického lihu už všeobecně známa a uznávána jako prvotřídní. Líh byl až do první světové války exportován do Švýcarska.2) Během první světové války zápasila fi rma se zásobovacími obtížemi, přesto fi rma přežila bez větších hospodářských otřesů. Největší hospodářský otřes měl přijít se světovou hospodářskou krizí. Ve stejný rok, kdy ofi ciálně začala (1929), byla do pardubického závodu převedena z Modřan výroba značkových likérů Hobé akc. spol.3) Nikdo tehdy netušil, že Wertheimerův lihovar čeká mnohem těžší zkouška než nedostatečný odbyt zboží a zásobovací obtíže, spojené se snižováním počtu zaměstnanců.
V pátek 27. 6. 1930 ve 15.30 hod. udeřila na Pardubice prudká bouře spojená s průtrží mračen. Obyvatelé Pardubicka měli dosud v živé paměti katastrofální vichřici ze 4. 7. (čtvrtek) 1929, která zaútočila na město mezi sedmou a osmou hodinou večerní.4) Nikdo netušil, že jednou z obětí bouře se stane právě Wertheimerův lihovar. Příčinou požáru byl úder blesku do rafi nační síně, chráněné paradoxně několika bleskosvody. Rafi nační sině byly plné lihu. Neví se, zda se jednalo o přímý zásah blesku nebo o indukovanou jiskru blesku.5) Požár byl hlášen ve 15. 45 hod.6) Blesky vyřadily telefon, přesto dorazily první hasičské sbory na místo během několika málo minut. Krátce poté dorazilo i vojsko z jezdeckého učiliště a železniční pluk.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 Přelouč patří k nejstarším historicky doloženým místům regionu. Původní osada vznikla na severním okraji města pravděpodobně již v 10. století za panování Slavníkovců. Její původní název zněl Přelučie, což bylo označení místa, kde se chodilo přes louky. První zmínka se datuje do roku 1086, kdy král Vratislav I. věnoval Přelouč benediktinskému klášteru v Opatovicích. Přelouč se tedy může chlubit ještě mnohem starší písemnou historií než například nedaleké Pardubice, které mají první písemnou zmínku datovanou až ke konci 13. století. S klášterem byla Přelouč úzce spjata až do husitských válek. Na příhodném místě zde na vrcholu opukové terasy vysoko nad Labem vzniklo tržní centrum, pro které získal opatovický klášter od krále Přemysla Otakara II. v roce 1261 městské privilegium. Letos je tomu tedy již 750 let, co je Přelouč městem. Zřejmě již od této doby užívá jako svůj znak černý rošt ve zlatém poli, atribut sv. Vavřince, patrona Opatovického kláštera. Na městské pečeti je však znak doložen až v 16. století. Po objevení stříbrných ložisek a rozmachu těžební činnosti v Kutné Hoře od konce 13. století vzrostl i význam Přelouče jako strategického tranzitního místa při labském brodu na spojnici Kutné Hory s Hradcem Králové. Kolem roku 1289 byla Přelouč opevněna. Zatímco ze severní strany poskytoval městu ochranu přirozený svah, na jihu město chránily hradby.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 V prosinci roku 2010 probíhalo na faře čištění půdy. Přitom došlo dne 22. 12. 2010 ke dvěma pozoruhodným nálezům. Našlo se výžehové železo ve tvaru srdce s iniciálami „KP“ a něco, co připomíná biskupskou autentiku. Teď k oběma nálezům podrobněji. Výžehové železo se užívalo jak při výkonu práva útrpného, tak i například k označování majetku a je známo dodnes např. k označování koní. V právu útrpném se užívalo např. k označení „žen povětrných“ vypálením značky na levé rameno. Prováděl to většinou kat na základě předchozího rozhodnutí vrchnosti. Jenže v našem případě o tohle asi nejde, protože, jak praví odborníci, za tímto účelem se obvykle vypalovala značka se symbolem šibenice. A proč ve tvaru srdce a s monogramem? Naopak pro označování zvířat je rozměr železa zase malý – asi 4 x 4 cm. Jisté je, že tento nástroj nese stopy častého používání. Takže možná jde o označení inventáře. Předmět bude podle rozhodnutí zastupitelstva obce svěřen muzejním odborníkům k prozkoumání. Druhým nálezem je biskupská autentika. Nejprve stručná blesková zpráva o tom, co to vlastně je. V našem případě se jedná o speciální kamennou dlaždici pravděpodobně mramorovou o rozměru 25 x 25 cm, která byla vsazena do vrchní desky oltáře a byla viditelná na jeho horním povrchu. Zdola byla zajištěna dřevěnou deskou a křížem zapečetěna biskupem. Zdola měla malou komůrku, do níž bylo vloženo biskupské, řekněme požehnání spolu s ostatky konkrétních svatých, jimž byl oltář, resp. celý svatostánek zasvěcen. Při bohoslužbě byly pak na toto místo kladeny liturgické předměty, které tak byly k vloženým svátostem co nejblíže. Tento artefakt obec svěřila do odborné péče Státního okresního archivu v Pardubicích. Zatím se ukazuje, že složený papírový dokument se dochoval jen ve fragmentálním stavu a zřejmě nám žádná tajemství již nevydá.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 Milovníci výtvarného umění v Pardubicích mohli obdivovat poslední půlrok pouze exteriéry domu U Jonáše, v jeho interiérech totiž probíhala náročná rekonstrukce, která si kladla za cíl, vytvořit z jeho atraktivních prostor, využívaných od roku 1972 Východočeskou galerií v Pardubicích, expoziční prostory, které budou odpovídat výstavním požadavkům 21. století. Celá rekonstrukce musela probíhat s ohledem na skutečnost, že jde o jeden z nejcennějších a z nejatraktivnějších historických objektů Pardubic, který se ne náhodou stal jedním z architektonických symbolů Pardubic, podobně jako zámek nebo Zelená brána.
Historie Domu U Jonáše je mimořádně bohatá a přináší mnoho zajímavých dat o životě města i jeho majitelích. V roce 1491 zakoupil zdejší panství příslušník jednoho z nejbohatších šlechtických rodů Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr Království českého. Za něho i jeho nástupců byly realizovány rozsáhlé přestavby původního vodního hradu i města, které Pardubice proměnily v reprezentativní sídlo. Přestavbu středověkého města si vynutil ničivý požár, který zachvátil město v roce 1507, městský písař se zmiňuje, že oheň strávil až do základu celé město v hradbách postavené, většina domů tehdy byla ze dřeva. Následně během osmi let vznikla ve střední Evropě jedinečná jednotně koncipovaná zástavba patrových domů s typickými kamennými ostěními a malbou zdobenými výklenky vysokých štítů, které vytvářely iluzi dalšího patra. Takovouto podobu měl nepochybně také Dům U Jonáše, jehož pozdně gotická fasáda byla později výrazně pozměněna. Průčelí domu čp. 50 původně zdobila pískovcová deska s erbovní legendou Pernštejnů, stejného typu jako nacházíme na boční straně kostela sv. Bartoloměje, domě čp. 77 nebo na zámku. Stavební práce této velkolepé přestavby řídil pernštýnský stavitel mistr Pavel, pocházející z dílenského okruhu Benedikta Rejta, který tehdy působil na přestavbě zámku, dokonce se zde na čas usadil a v letech 1507–20 vlastnil dům čp. 66 na jižní straně nám. Původní pevně koncipovaný půdorys centra města oválného tvaru byl pozměněn vložením bloku domů, dnes na severní straně a vymezil tak obdélníkový tvar náměstí. Celá přestavba byla dokončena podle zápisu písaře Buriana roku 1515.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2011



12.03.2012 Antonínem Hájkem pokračujeme podnikateli, jejichž příjmení začínají písmenem H.
A. Hájek (nar. 1909, Malá Lukavice, okr. Nasavrky) vedl obchod s potravinami, prodej piva a limonád. Živnost je doložena v archivních materiálech z let 1938–1944. Žádost o vydání živnostenského listu si podal A. Hájek dne 18. 6. 1938.1) K opovědění živnosti došlo dne 18. 7. 1938 (v živnosti pomáhala Hájkovi jeho matka Anna).2) K odhlášení živnosti došlo dne 31. 3. 1944.3)
Specifi ckou podnikatelskou živností bylo v Pardubicích tzv. písmomalířství. Písmomalíři byli sloučeni ve Společenstvo lakýrníků, natěračů, písmomalířů a tvůrců vývěsních štítů (reklamních cedulí). Mnozí z písmomalířů podnikali v různých reklamních a inzertních odděleních nebo si vytvořili vlastní návrhářské dílny fi remních značek, ochranných známek a reklamy. K nejznámějším pardubickým písmomalířům doby meziválečné patřil zcela jistě Karel Novák. O jeho návrhářské fi rmě jsme již psal před léty ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka.4) Písmomalířů existovalo v Pardubicích v době meziválečné vlastně jen několik. Mnozí z nich se věnovali své práci jen příležitostně, kromě toho provozovali lakýrnictví a natěračství. O jejich činnosti archivní prameny, až na torzovité hlášky, většinou spolehlivě mlčí. Z písmomalířů jmenujme např. Josefa Danihelku (nar. 1906 v Pardubicích), Františka Burgeta (nar. 1883 v Hrochově, okr. Litovel), Bohumila Černého (nar. 1895 v Bystřici, okr. Chrudim) či Josefa Bartoše, který provozoval svoji živnost v Labské ul. č. 365.5) V našem seriálu se budeme velmi krátce věnovat písmomalíři Otakaru Hájkovi, který provozoval lakýrnictví a písmomalířství ve Smilově ul. č. 930 v letech 1931– 1941. Firmu převzal O. Hájek po svém otci roku 1931, který téhož roku zemřel. Z činnosti fi rmy se zachoval fi remní papír dat. 11. 11. 1941. Jméno Otakar je umístěno nad příjmení Hájek (černý text na bílém podkladě).6)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



12.03.2012 Jistěže bychom mohli pokračovat ve výčtu mnoha dalších periodik jako např. Bratrství, České směry, Pardubický sport, Rudý východ, Samostatné směry, Socialistický ruch, Šťastné noviny, Východočeské práce atd.1)
Nyní se budeme podrobněji zabývat novinovou inzercí, a to jak v obecné, tak i regionální rovině. Budeme sledovat inzerci v pardubickém meziválečném tisku, tam, kde to bylo zapotřebí, inzerci i předválečnou. 2) Konkrétní příklady z regionálního tisku se prolínají s obecnými „pravidly“ reklamy jako takové, mnohdy ji však doplňují a na některých místech se nabízejí i obecná „pravidla“ nová, dokazující, že novinovou inzerci je prakticky velmi těžké rozčlenit do nějakých přesně defi novaných šablon z důvodu její téměř „bezbřehé“ nápaditosti, a tudíž variability.
„Učiniti inserát nápaditým úpravou, to je věc, vyžadující dlouholetou zkušenost, bedlivého studia a psychologického rozboru!“3) O novinové inzerci platilo a platí to, co platí obecně o reklamě jako takové. Vydělávala jen tak, která byla chytrá a cílevědomá, nápaditá a důvěryhodná. Čtenář si všiml jen těch, které byly zvlášť nápadité úpravou a velikostí. Inzerát musel být dále srozumitelný a konkrétní. Byl výrazně grafi cky odlišen od ostatního obsah periodika.4) Inzeráty otiskovaly buď redakce nebo inzerenti.5)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



12.03.2012 Střední potravinářská škola byla na našem území založena hned po vzniku samostatného Československa. V roce 1919 byla v Břeclavi založena škola, která nabízela středoškolské vzdělání v oboru mlynářském.
V roce 1938 po Mnichovské dohodě se musela škola z Břeclavi stěhovat. Nejprve nakrátko působila v Brně, aby se pak o rok později přestěhovala do Pardubic, kde však fungovala v provizorních podmínkách a v roce 1943 byla uzavřena.
Nová etapa historie této ve svém oboru jedinečné školy v republice byla zahájena hned po skončení války. Již v roce 1945 totiž proběhla jednání mezi vedením pardubické radnice a vedením školy. Škole byla tehdy nabídnuta budova někdejšího Průmyslového muzea. Ta byla postavena v roce 1931 jako hlavní výstavní palác výstavy tělesné výstavy a sportu a poté sloužila pro účely Průmyslového muzea. Pardubická fi rma Prokop se tehdy po válce nabídla, že původně výstavní budovu vybaví strojním vybavením pro výuku mlynářského umění. A tak byl přímo do budovy v roce 1947 vestavěn mlýn, který je svou konstrukcí podobný jiným mlýnům, které fi rma Prokop budovala po celém světě. Nicméně jeho unikátnost je v tom, že mlýn byl přizpůsoben potřebám výuky. Je postaven tak, aby zde studenti viděli, jak celý proces mletí funguje.

Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2011



5.02.2012 Bohuslavem Fabianem (nar. 1906, Svítkov), který vlastnil v letech 1937–1942 živnost v oboru trhovectví a prodej po poutích v ul. Teplého č. 1628, dnes pokračujeme v „maratónu“ po pardubických živnostech, jejichž podrobný osud zavál „nános“ historie a nedokonalá lidská paměť. Střípky z nejrůznějších podnikatelských oborů známých, méně známých či dnešní generaci „vymřelých“, umožňuje podrobný průzkum archivních pramenů, které však z větší části rovněž mlčí a poskytují badateli v této oblasti pouze základní faktografi i a omezené podklady pro další bádaní. B. Fabian prodával cukroví, ovoce tuzemské i cizozemské, dále uzeniny, limonády, ale i hračky a textilní látky.
Antonínem Gabrielem začínáme krátkou zastávku u podnikatelů, jejichž příjmení začínalo písmenem G. A. Gabriel (nar. 1913 v Pardubicích, příslušný do Ostřešan) vlastnil v letech 1938–1947 obchod smíšeným zbožím v Rašínově ul. č. 1700. Dne 14. 2. 1938 ohlásil A. Gabriel živnost. Dne 16. 8. 1946 si A. Gabriel podává žádost o převzetí živnostenského oprávnění Václava Petržilky (V Ráji č. 528), který provozoval velkoobchod droždím, ale svého živnostenského oprávnění se zřekl.
Emil Gabriel vlastnil (nar. 1910 v Proseticích, příslušný do Řetenic, okr. Teplice – Šanov) v letech 1938–1942 obchod automobilovou a moto výzbrojí (auto-motovelo potřeby) v ul. Sladkovského č. 1875. Obchodním zástupcem byl Bohumil Trnka (nar. 1898, Leskovec, Kamenice n. l., bytem Sladkovského č. 1882). E. Gabriel provozoval tuto živnost původně v Teplicích (Šanov), ale v důsledku okupace území byl nucen obchod opustit. Ve fi rmě zřejmě pracovala i Gabrielova manželka Marta (roz. Křížová, 1909). Dne 5. 11. 1938 je podána žádost pardubických fi rem s podobným zaměřením, aby nebylo E. Gabrielovi vyhověno o založení fi rmy. Jako důvod bylo uvedeno plné pokrytí pardubických zákazníků. K podpisům je přidáno 20 razítek. Žádost však byla vyřízena kladně. E. Gabriel bydlel až do mobilizace v Řetenicích č. 232, pak nastoupil do vojenské služby v Přelouči. Po návratu se z Řetenic odstěhoval do Touženína u Loun. Od 1. 11. 1938 byl přihlášen do Pardubic. Firmu provozoval E. Gabriel od ledna 1936 do r. 1938 v Teplicích, od r. 1938 v Pardubicích.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011



5.02.2012 Tisk byl spolu s letáky nejstarším a dlouho jediným prostředkem hromadného působení. Představoval zhruba od poloviny 19. století hlavní médium, jimž se formovalo společenské vědomí a právem mu lze přisoudit zásadní vliv na tehdejší nejširší obyvatel. Dlouho v sobě skrýval netušené možnosti reklamy, která měla v moderní době teprve nastoupit těsnou symbiózu s tímto médiem. Logicky to byli jako první tiskaři a knihtiskaři, kteří si uvědomili, že se dá tisk využít k reklamě.1)
Zprvu však naráželi na omezení díky technickým možnostem. Nezanedbatelná není ani skutečnost, že ne každý uměl v době, kdy noviny začaly vycházet, po dlouhou dobu jen neperiodicky (slovo noviny tak nebylo tedy doslovné), číst.2) Pod pojmem noviny se původně myslel pouhý leták, jako původce noviny.3)
Ke zrodu periodického tisku v českých zemích přispěla cenzura, která musela být pravidelná. Lze říci, že cenzura je stará jako informace samy.4)
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2011


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 1/2019 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
Podorlické Modlivé doly
Trstenická stezka
Pardubičtí hlásní a ponocní
Očistcová kaple v Litomyšli







Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Jeden tzv. hrobodomů v LEŽÁKÁCH. Součást pietního místa Ležáky, obce vypálené nacisty 24.6.1942

CHRUDIMSKO: Budova SLATIŇANSKÉHO hřebčína

ORLICKOÚSTECKO: Pomník obětem z první světové války v DOBŘÍKOVĚ.

ORLICKOÚSTECKO: Kostel sv. Jana Křtitele v TATENICÍCH.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice v ŽAMBERKU.

SVITAVSKO: Barokní kostel sv. Jakuba s hranolovou věží v MĚSTEČKU TRNÁVKA

SVITAVSKO: Zřícenina hradu SVOJANOV.

PARDUBICKO: Kašna na náměstí v DAŠICÍCH.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml