Sdružení přátel Pardubického kraje


Pardubicko


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18


11. 01. 2008 O bohdanečských rybnících bylo popsáno již mnoho stránek, tyto stránky si předsevzaly uvést již dobře zmapovanou tématiku do širších, obecných souvislostí.
Budování rybníků má u nás velmi dávnou tradici. Se stavbou rybníků začali zřejmě již staří Římané a v době renesance se tento zvyk přenesl ve větším měřítku i do středoevropského prostoru. Ovšem už za panování Lucemburků, především za syna Jana Lucemburského, Karla IV. ,byly zakládány rybníky v jižních Čechách a na Pardubicku. Z Karlovy iniciativy vznikl také tzv. Velký rybník u obce Doksy, dnes nazývaný Máchovo jezero. Největší rozkvět rybníkářství však nastal od poloviny 15. století do poloviny 16. století (některými historiky nazývaná též "zlatá doba českého rybníkářství" ), kdy vynikající čeští rybnikáři budovali rozsáhlé rybniční soustavy navzájem propojené umělými kanály. Za zmínku stojí především známý východočeský Opatovický kanál, 34 km dlouhý, odebírající vodu z Labe u obce Opatovice nad Labem a zase ji vracející do stejné řeky u obce Semín na Přeloučsku. Za Pernštejnů zásoboval přibližně 230 rybníků (číslo se v jednotlivých publikacích o rybnikářství mění). Jiným slavným umělým kanálem, napájejícím rybníky, byla Zlatá stoka, postavena Josefem Štěpánkem Netolickým v letech 1506 - 1520. Byla 43 km dlouhá (číslo se pamatuje dobře, neboť stačí přehodit číslice v délce Opatovického kanálu) a zásobovala rybníky na Třeboňsku vodou z Lužnice, z pravobřežního přítoku Vltavy. Jiným, slavným stavitelem rybniční soustavy byl Jakub Krčín z Jelčan ( jeho učitelem byl Kunát Dobřenský, který se proslavil na Pardubicku, Bohdanečsku i Kolínsku), projektant našeho největšího současného rybníka Rožmberku, ale i mnoha dalších. Postavil mimo jiné i Novou řeku, která odváděla vody z rybníků třeboňské soustavy do Nežárky.
V 16. století byla plocha rybníků v Čechách a na jižní Moravě proti dnešku více než čtyřnásobná. Sláva českého rybníkářství se rozšířila po celé Evropě.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007



11. 01. 2008 Vlastivědné listy Pardubického kraje se sice na svých stránkách věnují především památkám Pardubického kraje, ale tentokrát jsme udělali výjimku a zveme vás k návštěvě "sousedního" Perníkového hejtmanství.
Pokud máte rádi pohádky anebo pokud rádi mlsáte, je hejtmanství, které se nachází pod hradem Kunětická hora, tím pravým místem k návštěvě. Stačí odbočit ze silnice spojující Ráby a Němčice do hlubokého lesa, po chvíli spatříte světýlko, které vás přivede až na mýtinu, kde stojí Perníková chaloupka. Ta je sídlem nejen Ježibaby, ale také celého Perníkového hejtmanství.
Pravdou však je, že ona chaloupka není tak úplně z perníku, ale je to vlastně lovecký zámeček z roku 1882, který nechal postavit baron Richard Drasche z Wartinberka. Dnes zde sídlí Muzeum perníku a pohádek spolu s informačním centrem Děda Vševěda. To vše pro-vozuje se svou rodinou pan Luděk Šorm. "Obraz osobnosti barona Drascheho je bohužel zkreslený cílenou kampaní. Hodně se mu zazlívalo, že na Kunětické hoře lámal kámen. Já si myslím, že to byla cílená kampaň, protože před vznikem republiky byly silné protivídeňské nálady a Muzejní spolek měl zájem získat hrad a tak se mu těžba kamene hodila jako záminka. Ale kámen se tu lámal už několik století před tím," přiblížil Šorm.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 5/2007



06. 11. 2007 Po upálení Mistra Jana Husa jsou na stížném listu dochovány podpisy 13 zemanů z obcí na Pardubicku, kteří nesouhlasili s jeho upálením. Z historie také víme, že po odchodu husitských vojsk v roce 1421 byly v Pardubicích zavedeny ve farním kostele bohoslužby s vysluhováním večeře Páně pod obojí. Od roku 1490 patřilo pardubické panství rodu Pernštejnů, kteří se ukázali nejen jako dobří hospodáři, ale také jako nábožensky snášenliví páni. Dochovalo se rčení Viléma z Pernštejna: "S Římany věřím, s Čechy pod obojí držím, s Bratřími umírám." Vilém z Pernštejna obnovil chrám Bartolomějský, utrakvistům postavil kostel sv. Jana a členům Jednoty bratrské vykázal shromaždiště ve vyprázdněné komoře "Na baště" u mlýna Vorlohy. Zanedlouho koupili Bratři dům v místech dnešní Pasáže na třídě Míru, kde ve dvoře vystavěli "Zbor", kde se shro-mažďovali. Po úmrtí Jana z Pernštejna nastávají pro Jednotu bratrskou zlé časy. Dům Jednoty byl zavřen a bratřím byla dána lhůta 6 neděl k vystěhování. Pernštejnové prodávají pardubické panství v roce 1560 královské komoře. V únoru 1625 byli pardubičtí měšťané svoláni do radnice a dotazováni, zda slibují přistoupit ke katolické víře. Všichni do jednoho do protokolu uvedli, že i nadále chtějí zůstat evangelíky. 1. dubna sezval hejtman konšely na zámek a když se dozvěděl, že měšťané nehodlají změnit víru, zastavil jejich sousedské živnosti. Po roce 1627 pak mnozí pardubičtí občané kvůli náboženskému přesvědčení emigrovali. Záznamy z poloviny 18. století, dvacet let před toleranč-ním patentem, v dobách největšího temna, popisují, jak katoličtí arcibiskupové pražští a jejich podřízení prováděli řadu vyšetřování s podezřelými luterány a husity.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



06. 11. 2007 Ve druhé polovině roku 1974 byl pro naše pracoviště vypsán výzkumný úkol, jehož výsledkem měla být rezortní příručka osvětlující zaměstnancům geodézie způsob vyhledávání podzemních objektů elektrickou odporovou metodou. Už v té době po dvouletých zkušenostech s aparaturou EOM bylo vidět, že elektrická odporová metoda bude geodety využívána jen sporadicky. My můžeme s touto metodou sbírat úspěchy, ale "geodetický způsob myšlení" je přece jen jinde. Následující léta nám v tom dala za pravdu. Z geodetických pracovišť rezortu elektrickou odporovou metodu nepoužilo ani jediné a všechny vyrobené aparatury skončily mimo rezort. Ale nepředbíhejme, je druhá polovina roku 1974 a před námi je úkol sestavit plán výzkumu na příští rok. Je mi jasné, že k tomu, abychom mohli kvalifikovaně sestavit požadovanou příručku, mu-síme získat potřebnou praxi a hodně měřit v terénu. Otevírá se tedy možnost k tomu, abychom legálně v rámci výzkumného úkolu provedli mezi jinými také výzkum v Opatovicích a pokusili se určit místo, kde stával kdysi slavný opatovický klášter.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



26. 10. 2007 111 roků trvání tzv. "staré" školní budovy dnešní základní školy v Lázních Bohdaneč, stojící na náměstí T.G.M., není jistě kulatým výročím, které by bylo nějak zvlášť zveřejňovat. Přesto považuji tyto tři jedničky jaksi za symbolické a využívám prostoru na stránkách Vlastivědných listů ke krátkému ohlédnutí za pohnutou historií této školní budovy a zároveň i osudů lidí, kteří svůj život se školou spojili.
V místních kronikách se uvádí, že "Bohdaneč byl vždy prachbídnou štací pro kantory." Ta hrstka grošů stačila sotva na pokrytí stravy, šatstva a nájem. Žáci přispívali k obživě učitele tzv. rekordacemi či butyracemi, které se podobaly koledám. Škola, pokud můžeme některé objekty tak hrdě nazvat, měnila v Bohdanči mnohokrát své místo. Zdálo se, že uvedením nové školní budovy do provozu ve válečném roce 1866, tolik pohnutém pro Bohdaneč a okolí, začne učitelům a žákům svítání na lepší časy. Problém docházky a kapacity byl však vyřešen jen dočasně. Již v roce 1894 povolila c.k. zemská školní rada zřídit v Bohdanči Měšťanskou školu chlapeckou. Se stavbou se začalo již v březnu 1896. Přibližně 160 lidí dokázalo postavit novou školu za neuvěřitelných šest měsíců. Náklady se vyšplhaly na 174 000 korun. Prvním ředitelem na škole byl jmenován Antonín Marek, který na škole působil až do roku 1918. Rodák z Dobrušky (okres Nové Město v Čechách) se zapsal hned v úvodních, těžkých letech (stejně tak i v letech válečných) nesmazatelně do historie školy jako velmi charismatická osoba.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



26. 10. 2007 Není žádným tajemstvím, že Pardubický kraj je pevně spjat s koňmi. V sídelním městě se každoročně koná nejtěžší překážkový dostih na kontinentě, Slatiňany se pyšní hipologickým muzeem a chovem koní, v Kladrubech nad Labem se pak nachází jeden z nejstarších hřebčínů na světě. Jeho jedinečnost spočívá také v tom, že je jako jediný zaměřen na koně pro zápřah.

Z historie hřebčína
Chov koní na Pardubicku má mnohasetletou tradici. K významným chovatelům koní v první polovině 16. století patřil v Kladrubech nad Labem šlechtický rod Pernštejnů. V roce 1560 od nich odkoupili pardubické panství a kladrubskou oboru čeští stavové a darovali je Maxmiliánu II. V roce 1579 povýšil císař Rudolf II. hřebčín v Kladrubech na hřebčín dvorní. Od té doby až do roku 1918 dodával hřebčín koně do Prahy nebo do Vídně. Již císař Maxmilián II. sem dovezl v roce 1560 španělské koně, čímž položil základy dnešnímu známému a uznávanému chovu koní v Kladrubech. Pro svůj častý zdejší pobyt si nechal císař postavit zámek, o němž je první zpráva z roku 1588 v urbáři pardubického panství. Jednopatrový zámek byl vybudován v renesančním slohu a v půdorysu připomínal písmeno L. K zámecké budově byl přistavěn i kostel, tvořící se zámeckou budovou jeden celek. Zámek sloužil především k ubytovávání hostů, o čemž svědčí i velké množství pokojů, dvě kuchyně, komory a sklepy. Vedle zámku byly vystavěny správní a provozní budovy - dům správce hřebčína, jízdárna a nezbytná kovářská dílna. Zámek se nevyhnul přestavbám, které přicházely s nastupujícími módními trendy. Baroko připomíná přestavba kladrubského zámku v roce 1722, na níž historikové umění nevylučují ani spoluúčast Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Zámku se nevyhnul velký požár, který poničil zámek, kostel i stáje. Za Josefa II. byl ale celý zámecký areál obnoven. V letech 1836 - 1844 byly vystavěny nové empírové stáje. Jak se měnily styly a staletí, přichází opět na zámek renesance v podobě pseudorenesanční přestavby za císaře Františka Josefa I.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2007



26. 09. 2007 Článek je věnován výstavbě rodinných domků, vilek, vil a činžovních domů ve městě Lázně Bohdaneč. Patří památce stavebních dělníků, kteří svojí prací přispěli k rozvoji a krásám města, vlastní rodiny obo-hatily o komfortní byty. Co je nové, to pozná bez upozornění každý návštěvník Bohdanče sám. Stať vznikla z kusých poznámek a sousedských rozhovorů, neklade si nárok na vyčerpávající podání látky. Stoleté ohlédnutí za stavebníky je rozděleno do tří nestejně dlouhých období. Každé z nich je uváděno stejnými hesly, aby byla možnost částečného srovnání. Na počátku století bylo vidět v městečku došky, štukové štítky, sgrafita, pamětní desky a podsíně. Všechno to odvála technika a pokrok, který ale uškodil městské památkové rezervaci, kterou Bohdaneč mohl být. Za maketou starých zdí, štítů a oken mohly být budovány moderní domácnosti, jako je tomu v nedalekých Pardubicích na Pernštýnském náměstí.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007



13. 09. 2007 Pokud vyjdeme po modré turistické značce ze Zdechovic směrem k hřebeni Železných Hor, která je zčásti vedena po bývalé kočárové cestě, dojdeme asi po 2 km na křižovatku turistických cest. Z ní odbočíme doprava a po dalších 600 m dojdeme ke skalnímu útvaru s tímto půvabným jménem. Je opředen pověstmi o loupežnících, kteří zde údajně sídlili a o různých bájných bytostech. Dneska také občas poslouží jako cíl romantických vycházek. Je tu také místo, kde se pod skalním převisem duchny schováte před nepohodou a kde si (asi v rozporu s lesním zákonem) "praví zálesáci" a jiní milovníci skutečné divočiny rozdělávají ohníček. Je známo, že jde o zbytky ledovcové morény, která do těchto míst byla dotlačena ledovcem při posledním zalednění severní polokoule. Co nám o ní poví internet? Našli jsme dvě zmínky, ale o ledovci v nich není uvedeno nic..
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007



13. 09. 2007 Elektronický výzkum lokality sezemického kláštera je možné řadit mezi první využití elektronických metod výzkumu v archeologii u nás. Mám za to, že by z tohoto důvodu bylo vhodné na tomto místě seznámit čtenáře také s tím, co výzkumu předcházelo.
Od roku 1968 jsem pracoval v elektronické laboratoři Geodézie Pardubice, kde jsme prováděli vývoj a následně i vyráběli přístroje pro vyhledávání kabelů a potrubí za účelem mapování podzemních vedení pro vznikající technické mapy měst. Kabely a potrubí měly v té době jedno společné, byly z kovu. Dalo se tedy čekat, že nadřízený orgán, Český úřad geodetický a kartografický, vyhlásí celostátní úkol na řešení způsobu vyhledávání a mapování podzemních objektů i z nekovových materiálů, v té době to byla snad jenom kanalizace. Připravovali jsme řešení s předstihem a záhy jsme společně s ing. Jarmilem Štolcem úspěšně s improvizovaným zařízením odzkoušeli metodu využívající k lokalizaci potrubí rezonanci vzduchového sloupce uvnitř potrubí. Očekávaný celostátní tématický úkol skutečně po nějakém čase vyšel. Naše řešení bylo vyhodnoceno jako jedno ze dvou vítězných. Druhé řešení, jehož autory byli ing. Josef Žampach z Geodézie Praha a RNDr. Vilém Bárta z Geofyziky Praha, navrhovalo využití elektrické odporové metody. Jak vyplývá z názvu, metoda pracuje s rozložením elektrických odporů v zemině a na základě jejich velikosti, resp. na základě výskytu jejich extrémních hodnot lze pak usuzovat na přítomnost objektů různého charakteru, třeba už zmíněného kanalizačního potrubí. Ale věc není tak jednoduchá. Zemina představuje zcela specifický materiál a třebaže elektrický odpor zeminy má ohmický charakter, nelze odpor v části zeminy zjistit tím, že bychom přiložené elektrody připojili přímo na vstupní svorky ohmmetru. Mezi přiloženou elektrodou a zeminou vzniká tak zvaný přechodový odpor, který z hlediska metody není zanedbatelný, který se k výsledku přičítá a zásadním způsobem zkresluje skutečné ohmické odpory zemin. Problém přechodových odporů vyřešil v roce 1912 francouzský fyzik Conrad Schlumberger. Namísto dvou elektrod zapíchl do země do jedné řady čtyři elektrody. Obě krajní připojil ke zdroji a zavedl jimi do měřícího okruhu, tedy do země, proud. Na dvou vnitřních elektrodách pak změřil úbytek napětí voltmetrem s vysokým vstupním odporem, proti němuž byly přechodové odpory elektrod zanedbatelné.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007



13. 09. 2007 Pardubická radnice na Pernštýnském náměstí vyvolala v době svého vzniku v 90. letech 19. století velké polemiky, zda takováto budova do té doby jednotného renesančního vzhledu náměstí patří. Na konci 19. století totiž přestala budova předchozí radnice na náměstí, která stávala v místech současné radnice, vyhovovat z hlediska nedostatku prostoru. Proto se hledalo místo pro novou radnici. O výstavbě nové radnice bylo oficiálně rozhodnuto 27. února roku 1892, kdy byl schválen záměr výstavby "obecního domu". Budova neměla dle představ radních sloužit pouze jako radnice, ale mělo se jednat dnešní terminologií o multifunkční budovu. Představa radních byla taková, že by součástí "obecního domu" byla také čítárna o rozloze 60 m2, taneční sál se 140 m2, galerie či muzeum. Vítězný návrh předložil tehdy architekt Vejrych a dle něj se velmi brzy již 4. října 1892 začalo stavět. Nejprve však byla kámen po kameni rozebrána stará radnice a tři okolní domy. Dle závěrečného účtu dnes také víme, že bourací práce přišly na 3 735 zl., zednické práce a nádenické práce na stavbě nové radnice přišly na 58 445 zl., kamenické práce pak 7 274 zl., pokrývačské práce na 1 171 zl., režijní práce přišly na 1 171 zl. a vícepráce na 600 zl. Celkem tedy výstavba nové radnice přišla městskou pokladnu na 74 778 zl.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 3/2007


Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18





Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje.
Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 100 Kč.
Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.


V čísle 2/2017 Vlastivědných listů Pardubického kraje si mimo jiné přečtete:
110 let pardubického vodojemu
Pivnice a Střítežská rokle
Jak jsme hledali Vojmíra Vokolka
Květa Vokolková




Pardubický kraj
CHRUDIMSKO: Unikátní skanzen lidových staveb Betlém v HLINSKU.

CHRUDIMSKO: Renesnační čtyřkřídlý zámek v CHRASTI byl sídlem hradeckých biskupů.

ORLICKOÚSTECKO: Náměstí Přemysla Otakara II. ve VYSOKÉM MÝTĚ a budovou staré radnice z první poloviny 15. století.

ORLICKOÚSTECKO: Rotunda sv. Kateřiny v ČESKÉ TŘEBOVÉ pochází z 12. století.

ORLICKOÚSTECKO: Radnice v ŽAMBERKU.

SVITAVSKO: Zřícenina hradu CIMBURK z konce 13. století.

SVITAVSKO: Sgrafita zhotovená podle Váchalova Krvavého románu na domě čp. 127 v LITOMYŠLI.

PARDUBICKO: Občanská záložna v PŘELOUČI.




Hledat na webu:     


- Klub přátel Pardubicka
- Parpedie
- Pardubický Slavín



Created by pratele.pa.kraje@seznam.cz
sitemap.xml